Slepota evoluční komunikace

Nevím jak více to napsat stručně než, že si uvědomuji, že s naší lidskou komunikací jsme definitivně v prdeli. Jako tzv. expert na vizuální komunikaci se v lidské komunikaci, reklamě a podobných oborech pohybuji přes 10 let. A vidím čím dál větší rozpad lidské společnosti, která o sobě tvrdí, že je společností komunikačního věku. Zatímco dřívější epochy trvaly tisíce let, postupně se zkracovaly. Éra lovců a sběračů trvala 15 000 let. Pěstování plodin a chov dobytka, řemesla = 3000 let. Průmyslová éra = 300 let. Věk komunikace trvá cca 35 let. Jsme dnes ve věku vědomí nebo jak mu mnozí říkají ve věku informace. Rychlost objevů věc je taková, že se dnes dá říci, že se během cca 5 let mění paradigma doby a to co platilo před 5 lety platnost ztrácí. Ano evoluce není přímočarý, lineární proces. Dělá skoky, zastavuje se, prudce stoupá a nebo klesá dolů. Proto i my lidé často hledáme drama. Všude. Nutí nás totiž rozvíjet se. Je škoda, že to největší drama za posledních pár set let jsme přehlédli a přehlížíme je stále. A dost možná jej už ani nikdy neuvidíme.

Ano mluvím o rozpadu lidské komunikace, tak jak jsme ji znali. Největší problém všech klientů, všech vrstev a věkových skupin, s kterými oni v současnosti přichází je - nerozumí mi a já nerozumím ostatním. Potkávám čím dále více mladších ročníků, co si stěžují na osamocenost. Na to velké prázdno, kdy nic necítíte. Kdy nevíte zda-li jste ještě člověk.

Samota a opuštěnost, uzavření se do sebe a celkový citový chlad je způsobován naší vizuální slepotou. Vzniká záhy. Já osobně měl štěstí. Ročník narození 66 a tak jsem sledoval, TV jen, když byl hokej. A to ještě černobíle. A kolem mne byla spousta tváří, a já se z nich učil. Dívat se na ně. Vesnice, malá podhorská víska a kolem příroda. Můj prefrontální kortex, ukládal zrcadlení, to jest odraz tváří těch druhých živých osob do mé paměti s poznámkami typu: takhle to vypadá v obličeji když tetě upadl dort a moje matka se ji škodolibě směje. A hned máte dva obrazy najednou. Vtištěné už navždy. A co by se stalo, kdyby se otevřel můj mozek a začal se promítat jako sled životních událostí? A co kdyby se otevřel mozek dnešní dvacetiletého? Sled záznamů z facebooku či jiné sociální sítě? Ano i dnes jsou lidé, co milují přírodu a všichni oslavujeme new age a alternativní styly. Statisticky je to pořád jen 20%. 

Možná jsem se po nich (po tetě a mámě) ve tváři tehdy i opičil,  protože se na tehdy obě dívali dost zaraženě. Všímáte si? My používáme slova "opičit se" jako pejorativní výraz popisu tváře nebo činnosti, co se nám nelíbí a nevšímáme si, že tak opice jen přirozeně trénují své vjemy. A obávám se vší a úplnou vážností, že to my lidé jsme tady ti slepí.

Protože co a od koho se naučíme sledujeme-li virtuální komunikační média vytvářející v umělém světě jeho umělou vizuální realitu pomocí umění, jenž je taky umělé? Copak herec hraje podle sebe? Odráží ve své tváři své skutečné pocity? Pouze je hraje. Jako. A celý náš svět začíná vypadat taky jako. A máme jako děti a jako vztahy a jako odpovědnost.

Podle posledních dat stráví každý uživatel fcb každý den jeho sledováním 6 a 3/4 hodiny denně. Komunikací ve vlastní rodině tváří v tvář těm "nejbližším" jen 14 minut denně. Každý den se tak více a více propadáme do pekla vlastních pochybnosti, protože nevíme, jak to ten druhy opravdu myslel, že? A vědět to sami ani nemůžeme. Umělý svět medií nám předkládá vše umělé - liftingované krky, na nich zkreslené obličeje a to ne jen na fotkách. Film či záznam se dobarví a doopraví.  Stejně jako salámy s koninou, Bůh jim buď milostiv. Jako Herkules.

Naše slepota a osamění bez možnosti porozumění roste. Když moji rodiče uměli tuto vizuální abecedu a já se na ně díval, mohl jsem se naučit něco z písmenek od A až do Z. Kolik písmenek jim vyklepal ismus? Kolik strachu jim zasadil do tváře? A hups mě potom třebas vypadlo písmeno z té vizuální abecedy. Co jsem tak vlastně naučil své děti? A kolik se toho naučí dnešní šestiletý špunt, kterému jeho matka pusti v PC na youtube pohádku a to pro to, aby šla a v "klidu" připravila snídani. A vůbec netuší, že největší zázrak života nebyl "její" porod, ale možnost jejího syna sledovat, jak se na matčině tváři, tváři její obava, aby nespadl ze židle a taky radost nad vůní chleba a zaostřená pozornost, když maže chleba.  Co je my platná cela Wikipedie, celý Google i facebook, když je to jen mechanická databanka bez zrcadlících se odrazů v naší mysli? Vždyť my jsme jako ty opice, co se díváme na sled barevných obrázků a písmen a nevíme, co vlastně znamená. Jo, jistě LIKE IT. Akorát nevypadne banán.

Hltáme obrazy, a hledáme v nich odrazy abecedy vizuálních vjemů z 3 axis světa, kterou jsme již dočista zapomněly. Jsme sami se svými domněnkami a žijeme jen se svými představami v podobě lidí. A když nám výraz obličeje nevyhovuje vygooglíme si nějakou jinou známost. No to už ani nejde říkat něco o vztahu, protože známost vychází ze slova znám. A já vlastně vidím, že neznám.

Byla celkem tuhle švanda sledovat tři idioty mužského pohlaví v restauraci, jak se snaží na i-podu ve videu chytat tipy na to, jak sbalit babu. Kolem jich sedělo cca dvacet volných a všechny do jedné neverbálně hlásily hálo, tady. Stačilo se jen dívat. A ti vykukové? Ani ťuk. Ano my jsme jen slepí věřící. A i kdyby se na nás sám Bůh usmál, my si toho už nevšimneme. Něco cítit při pohledu do očí. Ty jemné vrásky úsměvu nebo ďolíčky na bradě. Co?

A tak se ne pomalu, ale čím dále rychleji, stáváme komunikačními autisty. Ztrácíme klíče ke dveřím naší komunikace, a i proto nefunguje čím dál více náš svět a jeho reklama na dobro a zázraky. Nemůže. Může nám ve svém dosti béčkovém filmu zahrát, co chce, ale co chcete ukazovat slepcům? Když jsme neviděly reakce na tvářích našich rodičů a ve své touze po dokonalosti plníme pouze reklamní představy jiných? 

Ptáte se po dobrém konci? Nebude! Na konci tohohle tunelu nebude světlo, ale tma. A to tak, že lze jen narazit do zdi, rozbít si hubu po tmě a kolem bude jen plno dalších slepců. Mimochodem ta žena, matka toho 6-letého dítěte už se svým mužem není. Zatímco on se bavil po netu s jinými ženami, ona se zničila svou iluzorní představou. Výsledek je na hovno. Rozpad vztahu z důvodů vzájemné neslučitelnosti. Jo a dítě, které s obavou vnímá tváře plné osamělého strachu z nepochopení. No a začal hrát hry. Sám. Na počítači. S kým jiným. A za čas mu někde někdo ze tmy na chatu napíše chápu tě. A jemu bude jedno, že to je třebas umělá inteligence. A pak nás prostě z důvodu úspory energie odpojí.

Ven ze tmy tunelu evoluční komunikace se dá jít jen tím, že se zase znovu naučíme celkový jazyk vzhledu. Celkového 3 axiálního vzhledu, viděného ze všech stran, ze všech rovin a vrstev. V celkovém kontextu. Jazyk je systém znaků a pravidel, kterým se můžeme dorozumět a díky kterým, si i předáváme informace. A tak to, co se nám ztratilo z tváří najdeme jako informaci i v typu účesu, stylu líčení a oblečení a to vše ve spojení s řečí těla. Ano,  s ním máme ještě šanci přežít. Většina z nás se slepá nenarodí. Ale stáváme se jimi.

Pokud se znovu nezačneme učit vidět, budeme jen hlučně a osaměle vymírat. V bezvědomí. A poslepu.

MICHAL ZDENĚK ZACHAR - FACEBOOK


bloody bride

Shot of a twilight girl in white dress. Halloween, horror.
bloody bride Shot of a twilight girl in white dress. Halloween, horror.