STRACH

Měli bychom strach vítat, když přijde? Nebo jen jednat reflexivně? Moje zkušenost říká, že když jej budeme zkoumat, místo abychom reagovali jen reflexivně, tak máme šanci rozvíjet svoje vědomí a zlepšovat své jednání. Lidé kteří nemají kontakt se svým strachem jej mnohdy vybíjejí agresí, nechápou strach a ani bolest jako cenné připomenutí, že by měli změnit svůj život, nýbrž prožívají strach jako trvalý stav, s nímž musejí neustále bojovat, aby přežili.

Lidí, kteří mají strach, neuvažují vůbec o tom proč jej mají. Mají strach co pamatují, a hledají viníka. Beze strachu by ztratili oprávnění své existence. Zmizela by jejich prvořadá funkce. Oni přeci ztělesňují boj proti strachu a získávají tím nejen na důležitosti (tedy jejich já), avšak taky získávají podporu od všech, kteří sami žijí ve strachu a jsou v něm udržováni. Co kdyby vám teď někdo sebral vaši víru? Lásku? Co kdyby zmizela ta dvě slova, kterými se všichni tolik zaklínáme? Mnohdy je to, čemu my vznešeně říkáme víra v něco vyššího, něco v čem se můžeme bez obav rozplynout, jen odrazem našeho strachu žít plně tady a teď. A nejsou to jen psychicky labilní a nemajetní lidé, které je snadné udržovat ve strachu. Hlavně my ostatní, my ti tolik chtiví, my hromadící své bohatství (materiální i duchovní) abychom tím kompenzovali svůj strach z pomíjivosti. A právě tenhle komplex se může často a často se i mění na agresivitu. Nejen individuálně, ale v mediích i celospolečensky. Stačí se jen ukázat bojácným a už se motor obchodu se strachem rozbíhá na plné obrátky.

Pokud chceme uniknout z pasti strachu měli bychom do svých srdcí, ale pak i do svého jednání zasadit optiku lásky. Eliminovat strach všude, kde se s ním operuje. A když budeme pozorně naslouchat melodii hlasu a řeči těla zjistíme, jak rodiče, vychovatelé, učitelé, zaměstnavatelé, lékaři i politici pracují se strachem, aby u těch, kdo jsou na nich závislí, prosadili své cíle. A tyto strachy se sčítají v jeden velký a hluboce zakořeněný životní strach. A zbavit se ho vyžaduje doslova změnu identity. Je krásné udržovat chrám své duše čistý. Tedy naše tělo mít krásné a harmonické. Ale co duše? Ta, která se projevuje v našem vědomí, které místo, aby žilo z přítomnosti lásky žije z přebytku strachu. A křičí. Nebo možná už vykřikla. Strachy o nás. Ale my jsme ji neslyšeli. Učme se naslouchat svému strachu.

MZ (na motivy knihy Clemense Cubyho - Léčení) - FACEBOOK

foto: © Andrew Lucas