Muž a žena jsou meditace s láskou

Je jedna cesta osvícení, která se projevuje ve dvou různých podobách bez formy. Jednou její formou je meditace a druhou je láska. Obě může provádět každý jedinec. Bez toho, aby k nim potřeboval partnera.

Muži dosahují osvícení pomocí meditace snadněji, protože dovedou být snadněji zaměřeni na sebe uvnitř. Pro ženu je meditace těžší, protože žena vnímá více smyslově, tedy smyslů má stejně jako může, avšak na rozdíl od muže on může zpracovávat mnoho podnětů současně a ztišit se do vnitřního ticha je pro ni často velice náročné. Ne nemožné. Obě dvě formy jsme ve svém bytí toužícími především po lásce. Ovšem na místo prvního hledání ji v sobě ji častěji hledáme v tom druhém. Obě formy lidského života mohou meditovat a milovat, když zde jejich partner není. Protože oboje nezávisí na partnerovi.

A proto je i velmi těžké pro muže i ženy meditovat bez láskyplného přijetí sebe sama. Bez toho, že bychom sami sebe dali na první místo nemůžeme milovat ani v duchui natož pak v hmotě toho druhého. Miluj sebe samého, jako bližního svého. Nejprve milujte sebe, se tam říká, a až poznáte sebe, pak můžete milovat druhé. Co chcete v lásce dát více nežli sebe samého? Dům? Auto? Byt? Dítě? Věci bez lásky jsou jenom věcmi bez lásky. Lidé bez lásky jsou jen lidé bez lásky. Nenaplnění, prázdní, neuspokojení a toužící, aby jim tu lásku někdo dal. A proč zrovna jim? Když to, aby si svou lásku dali sami mohli udělat už dávno? Jen to chtít udělat.

Energie, z které je vše stvořeno, je jenom jedna a neliší se. A ani muži, ale ani ženy nemohou energii mít, tedy vlastnit ji. Mohou být jen její součástí v různých formách. A tím pádem se nemohou ani lišit. Mohou se lišit v jejím popisu, mohou se lišit v jejím prožívání dle svých zkušeností, ale nemohou se lišit v tom, co je energie. Je to stejné, jako kdyby někdo řekl, že jenom žena může přivést na svět dítě. Může, ale bez muže je jí tato schopnost na nic. Meditovat bez lásky a bez lásky k sobě samému taky nejde. Bez rozdílu, zda jste žena nebo muž. Žena přeci nezíská nic tím, když porodí dítě. Narodila se jako člověk. A její hodnota se přeci nezískává počtem ani kvalitou odchovaných potomků. Svou hodnotu máme vždy v sobě. Ve spojení sebe sama. Tam uvnitř.

Může ani ženu neosvítí ten druhý. Tedy v reálném světě. Nepředpokládejme, že nám naše bytí osvítí přítomnost druhé bytosti. Může nám naši cestu prosvětlit, prosím, může ji uskutečnit štastnější, ale to, kde musíme nalézt přítomnost dvou bytostí a stát se jejich svědkem na jejich svatebním spojení jsme my sami. To je ona posvátna svatba Hieros gamos, zmiňovaná ve všech kulturách. Nejsme uvnitř v ničem rozdílní. Uvnitř sebe jsme jedno a totéž. Dvě poloviny jedné bytosti, která se může rozhodnout zda bude podléhat neustálému kolotoči duality a bude tak navždy rozdělena a nebo se jedním okamžikem rozhodne svou rozdílnost v sobě skončit a přijmout se. A ano její fyzické vyjádření se, je pak jiné. A ano jen žena umí rodit děti, ale to ji nečiní ani lepší a ani horší než je muž a naopak. Prostě je to jen jedna stránka role, pro kterou se rozhodla být na tomto světě.

CITACE Z JINÉHO TEXTU: Když se prý Buddha vrátil do svého paláce po svém útěku z něj, byla jeho žena rozlícena - dvanáct roků se neobjevil. Jedné noci, aniž by co řekl, zmizel. Utekl jako zbabělec, zatímco ona spala. Buddhova žena, Jašódhara, by mu dovolila odejít, byla statečnou ženou, dovolila by mu, aby ji opustil, kdyby se jí byl zeptal, nedělala by žádné scény, ale Buddha nic neřekl. Měl strach, že by se něco nezdařilo, že by začala plakat nebo něco jiného. Ale strach ve skutečnosti neměl kvůli ní, strach byl hluboko v jeho vlastním nitru. Bál se, že by pro něho bylo příliš obtížné Jašódharu opustit, kdyby zde ležela a plakala. Měl jako každý muž strach jen o sebe. Bylo by to kruté a on nechtěl být krutý. Utekl raději, když spala. Utekl odtud a vrátil se za dvanáct let. - KONEC CITACE

A to byl vztah bez lásky. Teprve až když si i sám Buddha uvědomil, co je to milovat, vrátil se. I jemu to trvalo 12 let. Pro rozděleného muže je totiž snadné se vymlouvat, že je pro něj příliš těžké meditovat, když někoho miluje. pro mnoho lidí je toto zástěrka, díky které opustí svůj partnerský svazek, vymlouvajíc se na Boha a službu atp. když neumím mít pozitivně laděný vztah k jednomu jedinému člověku, jak by sem asi chtěl mít pozitivní vztah ¨k Bohu? Že prý jej myšlenky na milovanou osobu svádí k tomu strhávat pozornost a tím vědomí na někoho jiného. To slýchávám často jako argument. Pro muže (či ženu), prostě pro jedince, který je v sobě sjednocený, je to snadné. On totiž, i když medituje, tak může být neustále svou pozorností přítomen a v kontaktu s druhou osobou, se všemi, a to vše zároveň. Stejně tak pro ženu. Cestu k sobě hledáme různě. Třeba i tím, že opustíme ty, které milujeme. Ale nikdy to není na těch, co jsme opustily. Vždy je to na nás.

Pokud milujeme sebe a za sebe a meditujeme sebe v sobě, sdílíme sebe. Ve vědomí toho pro nás není jakákoliv přítomnost vědomí další milované bytosti vězením ani podmiňujícím faktorem omezujícím jakkoliv naše bytí. Pokud člověk miluje sebe, pak totiž žije v neustálém vědomí sebe sama. A až pak teprve může milovat i druhé plně. Protože při tom, jak miluje sebe vnímá a vidí sebe i druhé takové, jací opravdu jsou. Žije trvale v přítomnosti. V moci přítomného okamžiku. S láskou.

A ani zaměstnání, ani starosti, práce či strastiplné cesty, nebo naopak radosti jej z tohoto stavu nemohou vytrhnout. Muž i žena se v prvé řadě živí láskou. Vnitřní spojení muže a ženy, našich dvou polovin – animus a anima nejde bez lásky. A když se neumíme spojit sami v lásce uvnitř, jak toho chceme dosáhnout ve vnějším světě hmoty? Meditací bez lásky = bez toho, abychom jen tiše spočinuly bez jakýchkoliv návodů na štěstí sami v sobě, jenom utíkáme před vnějším světem. Jenom ulétáváme do prázdna. A zde ve hmotě, pak nevíme, co s tou probuzenou životní energií vlastně máme dělat.

Energie je jenom jedna. Dostává se na povrch našich těl jako vyjádření bytosti, která je v životě buď mužem anebo ženou. V bibli je psáno: „ I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ Stvořil je, bytosti podobné Bohu složené ze dvou částí, které si mají pomáhat si uvědomovat sami sebe. V jednotě. Sebe sama. A pak je to, co vychází z meditace, vždy jenom láska. A stejně tak z života, z konání i nekonání. Protože láska je pak náš reálný pohled svět. S kterým jen žijeme v trvalém stavu bytí, kterému jsme dříve museli dávat strašně moc energie, abychom se k němu vůbec na chvíli dostali. Láska je prostou meditací života. Muže a ženy. JE.