Závislost v nezávislosti?

Asi si trochu naběhnu s tím titulkem. Ale popořadě. Pro naši dobu je typické, jak se pokouší skoncovat s všelijakými závislostmi. Žijeme zdravě, pijeme Evian, meditujeme, zdravíme se slušně a pozdravem míru a pokoje. Když to tak člověk vnímá, skoro už se blíží ráj. Všechno, co se kolem děje nás více či méně směřuje k určité závislosti. od závislosti na rodičích, na tom, co povídá naše oblíbená TV star ze seriálu až po předpověď zpráv o počasí. Jsme závislý na tom, jaká bude úroda obilí a snad se nám mnohdy pokouší někdo narvat do hlav i představy, že taky na tom, jak dopadnou volby. A partner a naše závislost na něm? Citová, ekonomická, duchovní? Tělesná až sexuální? Prostě jsem otroky období, kterému se říká nezávislost. NEZÁVISLOST chceme ze dvou hlavních důvodů. prvním je fakt, že jsme často drceni žalem a nebo žárlivostí ve vztahu tak, že je pro nás příliš bolestné ve vztahu setrvat. Tudíž jdeme do pozice, o níž se domníváme, že v ní už nikdy nebudeme odmítnuti. Do samostatnosti a nezávislosti, protože odmítnutí druhými se bojíme jako čert kříže. Druhým důvodem je, že vyhoříme. Neustále se totiž obětujeme pro druhé a tak se opět rozhodneme stát se nezávislými, abysme sami sobě umožnili nezůstávat v pozici, kde by s námi někdo vlídně či nevlídně manipuloval. 

Ale někdo, nevím, kdo to byl nám podsunul jednu malou blbost. Že nezávislými jsme hlavně do té míry, do jaké se distancujeme, to jest udržujeme si odstup, od svých emocí = citů. A tak se stupeň naší nezávislosti dá posoudit podle toho, kolik povinností necháváme ve fázi závislosti nedokončených než z ní uprchneme. Míru vlastní nezávislosti dokonce určujeme tím, že se odtahujeme od těch, kdo nás milují a jsou nám potřební. Ano i naši partneři. ne partnerky. Zapomněl jsem podotknout, že v osamělosti nezávislých výzev vynikají v posledních desetiletích hlavně ženy. To, jak my muži ženy odpuzujeme v podstatě znamená jen nepřijetí jejich vlastního pocitu osamělosti a z ní vyplývající nouze po kontaktu. Obráceně to platí taky. Ale chlap si najde hračky a koníčky. Tedy přesněji jen jeden. A ten mu pak vystačí. Žena jen další závislosti, musí jich mít několik, protože jedna je málo. Žena je intuitivnější a citlivější a nezávislost je jen její rozhodnutí nebýt v kontaktu s pocity, které by znamenali znovu navození situací, v kterých by jim okolí mohlo ublížit. A asi i proto se mnoho žen stává bez citnými. Bestiemi. Víte, že slovo "bestia" vzniklo na jihu Francie a znamenalo původně šlechtické léno, neboli feudála, pána korunní země? Země, která teprve čeká na své korunování? Která je zvířecí, silnou - nezávislou - entitou?

A my se v naší kultuře učíme, že posledním stadiem vztahu je nezávislost. Hmm, ve skutečnosti je nezávislost pouze fází, jež předchází skutečnému partnerství: vzájemné závislosti. A abychom mohli dosáhnout vzájemné závislosti musíme být ochotni přijmout prostě život jinak než nás jej ti ostatní učili hrát. To, co co má úspěch ve stadiu nezávislosti nás zase ve stavu vzájemné závislosti brzdí. Posledním stadiem nezávislosti přecházející do vzájemné závislosti je totiž PRÁZDNOTA. NIC. A zde děláme to, co děláme proto, že bysme to dělat měli a ne proto, že se pro to či ono naše ego rozhodlo. 

Nezávislost totiž znamená, že naše ženská stránka - naše vlastní anima není ještě zcela vyléčená. Jsme totiž především revoltujícími rebely, životními rebely a nechceme připustit, že bychom se měli dát znovu chytit. Co milé dá-my? Znamená to jen, že ještě nejsme schopni přijímat energii ze zdroje a tudíž neumíme sami sebe opravit, dát se do pořádku a fungovat. Jsme unavení a nevyspalí a kdoví, co ještě. Protože přijímání je stránka naší osobnosti, která nám dodává palivo a výživu. Až sami v sobě my sami oceníme svou ženskou stránku přestaneme být závislými a staneme se závislými. Dostaneme se do rovnováhy. Přestaneme s našimi muži vnitřními i vnějšími bojovat. A začneme je milovat. Protože teprve pak začíná partnerství. V tom čemu říkáme nic. Až, když se cítíme ve stavu blízko smrti a jsme hotovi únavou umřít neuvědomíme si mnohdy, jakou skvělou možnost jsme zrovínka dostali. Možnost být NIC v NIČEM. Ale my sami sebe vnímáme jako NĚCO, něco v ničem, v tom v čem jsme uvázli. A díky tomu hledáme cestu ven. Protože my nic vnímáme jako své selhání. Nebereme tudíž vztah jako nejvyšší stádium závislosti. I když vlastně nikdo z nás neví dopředu, jaká je. Můžeš jen požádat Boha: "Uč, mě prosím". A svěřit své srdce vztahu, který tě bude učit v čem spočívá opravdová vzájemná závislost. V nic se totiž skrývá základní podstata nezávislosti. Uvažujeme-li o vztahu - pak v nic - v nejvyšším stadiu nezávislosti se z nás stávají tak skvělí lidé, že spolu už nemusíme soutěžit. Ani sami se sebou, ale ani s tím druhým. Když jsme nejlepší, proč se namáhat? A tak skoro celý život soutěžíme a ničíme si tím popoháněním se kupředu život namísto toho, abychom jej jen přijaly takový, jaký je. V sobě a pak i v tom druhém. Aby mohl být naším druhem.

Michal Zachar na motivy knihy Jestli to bolí, není to láska...