Vznik a vývoj osobnosti podle C. G. Junga

Podle C. G. Junga se v jeho době stala výchova k osobnosti výchovným ideálem. Tento jev přičítá poznání, že veškeré osvobozující činy světových dějin jsou dílem velkých osobností, a ne těžkopádné masy.
Je sice hezké chtít vychovávat osobnosti, ale provedení takového úkolu není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ten, kdo chce někoho k něčemu vychovávat, by měl být sám vychován. A jestliže si klade za cíl vychovat osobnost, logicky z toho vyplývá, že by sám měl osobností být. A to je velký problém jak u rodičů, tak u vychovatelů a učitelů. Rodiče většinou nejsou osobnostmi a ani se to od nich neočekává. Od koho se to však očekává jsou učitelé. Ti však díky svému vzdělání mají veškeré předpoklady k tomu, že jsou již vychovaní, a tím pádem mohou sami někoho vychovávat. Ale jejich vzdělání jim nedává žádné předpoklady k tomu, aby byli všichni osobnostmi. Oni sami totiž prošli více či méně stejnou domácí výchovou jako ti, které mají dnes vychovávat, takže jsou stejně málo osobnostmi jako jejich svěřenci. Podle Junga trpí výchova jednak tím, že se jednostranně poukazuje na dítě, které má být vychováváno, a stejně tak trpí jednostranným nedostatkem důrazu na nevychovanost dospělého vychovatele. Lidé, kteří dokončí své vzdělání, se cítí kompetentními, aby vychovávali jiné. Tento jejich pocit je nutný k tomu, aby se mohli prosadit a vystupovat jako suverénní odborníci, protože to je postoj, který je od nich očekáván. Průměrný pedagog je tedy to samé jako průměrný rodič. Pokud je vychovatel dobrý odborník, musí nám to stačit, stejně jako rodiče, kteří se snaží své dítě vychovat co nejlépe.

Není dobré aplikovat na dítěti vysoký ideál výchovy k osobnosti. Protože to, co si většinou pod pojmem „osobnost" představujeme, tedy určitou „duševní celost schopnou odporu a nadanou silou", je dospělý ideál, který se snažíme dětem vnutit. Pedagogické a psychologické nadšení pro dítě připisuje Jung tomu, že v dospělých vězí věčné dítě (něco, co pořád vzniká, nikdy není hotové, vyžaduje neustálou péči, pozornost a výchovu). Tato část lidské osobnosti by se chtěla vyvíjet k celosti, což je ale nesplnitelná touha. Dospělí to cítí a jsou přesvědčeni, že je to zapříčiněno chybou ve výchově a jejich dětském vývoji, a proto fandí dětské psychologii a věří, že se v příštích generacích tyto chyby odstraní. Problémem však je, že děti nemohou zbavit chyb, které sami neustále dělají, protože děti jsou velmi vnímavé a velmi dobře rozpoznávají, co je opravdové a co ne. Rodiče jsou však naprosto přesvědčeni, že chyby překonali, ale pravdou je, že většinou upadají jenom do opačného extrému. Například když byli jako děti vychováváni velmi přísně, dovolují svým dětem úplně všechno.

Vše, co chceme na dětech měnit, bychom měli nejprve pořádně prozkoumat, jestli se náhodou nejedná o něco, co bychom měli změnit sami na sobě. Toto uvědomění si je velmi důležité, protože nemůžeme chtít vychovávat děti hned k osobnostem. Osobnost je v dítěti klíčící zárodek, který se pozvolna vyvíjí prostřednictvím života a v životě. Určitost, celost a zrání jsou tři vlastnosti osobnosti, které děti nemohou a nemají mít, protože tím by se oloupily o dětství a staly by se jakýmisi umělými dospělými. Smutné je, že i když na to Jung a s ním i ostatní psychologové upozorňovali už tak dávno, jsou dnes takových dětí spousty. Podle Junga jsou to monstra vykonstruovaná fanatickými rodiči. Ti jsou však přesvědčeni, že se svým dětem obětují, dávají jim to nejlepší a žijí jenom pro ně. V praxi to však vypadá tak, že svým dětem vnucují svoje ideály, nutí je naplňovat cíle, které sami nedosáhli nebo naopak vynikat v tom, v čem sami kdysi vynikali, samozřejmě dříve než se obětovali rodině, a absolutně se neohlížejí na to, že k tomu jejich dítě třeba vůbec netíhne.

K osobnosti nemůže vychovávat někdo, kdo ji sám nemá. Také je nesmyslem požadovat na dítěti, aby bylo osobností. Protože dosáhnout osobnosti může jen dospělý jako svého životního výkonu zaměřeného na tento cíl. K tomu je potřeba splnit nekonečné množství podmínek a celý lidský život se všemi sociálními, biologickými a duchovními aspekty. Podle Junga je osobnost „nejvyšší uskutečnění vrozené svéráznosti určité živé bytosti", a proto snaha vychovat k tomuto někoho není vůbec snadným úkolem. Jung to považuje za největší úkol, který si duchovní svět jeho doby před sebe postavil. Ale není to pouze úkol těžký, ale také velmi nebezpečný. Je to podobné jako skutečnost, že příroda dovoluje ženám rodit děti. Neboť z ženského lůna vychází jak dobro tak zlo a žena pečuje stejně o dítě, z kterého se vyklube milý a bezúhonný člověk, tak i o to, z něhož vyroste bytost ďábelská, aniž by si uvědomovala následky svého počínání.
Osobnost se vyvíjí v průběhu života a naše činy ukazují, čím vlastně jsme. Vychází z nás věci dobré, špatné i zvláštní a podobáme se právě těm matkám, které o štěstí nebo hrůze, které v sobě nosí, nic nevědí.
Stejně jako se musí dítě vyvinout, aby se mohlo podrobit výchově, musí se vyvinout i osobnost, než se výchově podrobí. A tady začíná nebezpečí, protože nikdy nemůžeme vědět, jak se bude vznikající osobnost vyvíjet. Lidský duch je plný protikladů. Mateřství je pro lidi posvátné, přestože právě ženy - matky jsou ploditelkami všech zrůd, netvorů, úchylů a jiných ďábelských bytostí a nikoho ani nenapadne, aby je zato činil zodpovědnými. Ale pokud máme lidské osobnosti dopřát svobodný rozvoj, začnou se nás zmocňovat pochybnosti.

Je však důležité si uvědomit, že nikdo nerozvíjí svoji osobnost proto, že mu někdo vysvětlil, že je to dobré a rozumné. Stejně jako všechny věci v přírodě je vývoj osobnosti důsledkem nutnosti a ne přání, rozkazu nebo rozumu. Osobnost potřebuje motivující tlak vnějšího nebo vnitřního osudu.
Vývoj osobnosti je také z určitého hlediska prokletím. Prvním důsledkem je osamocení. Člověk se musí vědomě a důsledně oddělit, od nerozlišenosti a nevědomosti stáda. Z osamocení neexistuje žádné vysvobození. Vývoj osobnosti je takové štěstí, že za něj musíme draze zaplatit. Kromě obavy z přínosu nějaké zrůdnosti a strachu z osamocení znamená vývoj osobnosti „věrnost vlastnímu zákonu". Z toho vyplývá, že se osobnost nemůže nikdy rozvinout bez toho, aby si člověk vědomě a s vědomým mravním rozhodnutím zvolil vlastní cestu, o níž musí být přesvědčen, že je to to nejlepší. Kdyby o tom nebyl přesvědčen, následoval by jinou cestu například mravní, sociální, politické, filozofické a náboženské konvence. A to, že tyto konvence neustále fungují a vzkvétají, je důkazem toho, že si většina lidí nevolí vlastní cestu, kterou by rozvíjeli sebe, ale konvenci.

Pro nezasvěcené lidi je krok k osobnímu vývoji nepopulární odvážlivost a podivínství. Proto se nelze divit, že se na tuto cestu vydá málokdo. A pokud by tato hrstka lidí byla jenom pouhými blázny, nemuseli bychom se tím vůbec zabývat, jenomže ono se jedná o významné, milované a zbožňované hrdiny lidstva. A toto je hlavním důvodem, proč je vývoj osobnosti ideálem. To, že dal někdo přednost strmé cestě a neznámu před známými vyjetými kolejemi, bylo pro většinu lidí naprosto nepochopitelné, a proto to připisovali buď démonické síle nebo božímu duchu. Vynikající osobnost byla pro obyčejného člověka téměř nadpřirozeným zjevem.

Jung říká, že volba vlastní cesty není způsobena nutností nebo mravním rozhodnutím, protože tyto vedou člověka většinou opět ke konvenci. Ale jedná se o skutečnost, kterou označuje jako povolání - iracionální faktor, který soudově pudí k emancipaci od stáda a z cest které stádo vyšlapalo. Opravdová osobnost má vždy své povolání a věří v ně. Je to poslání, kterému se nelze zpronevěřit a i skutečnost, že spousta lidí na cestě zahyne, pro člověka s poznáním neznamená nic.

Vnitřní povolání a pocit poslání nejsou výsadou pouze velkých osobností, mají je i malé a tuctové osobnosti. Rozdíl je v tom, že čím jsou osobnosti menší, tím je jejich pocit určení zastřenější, mlhavější a vzdálenější a osobnost se rozplývá ve společenství, čímž se vzdává vlastní celosti. Místo hlasu nitra nastupuje hlas skupiny a vnitřní povolání vystřídají kolektivní potřeby. Přesto se to nemálo bytostem stává, ale nejsou schopni vysvětlit to bližním. Lidé se v Jungově době vysmívali psychologii jako nějakému výmyslu, ale neuvědomovali si, že největší katastrofy, které lidstvu hrozí, jsou psychologického rázu. Vždyť všechny krvavé revoluce a světové války vznikly tím, že spoustu lidí posedl nějaký blud. Když však člověku něco uvnitř říká, že je to jinak a jde to jinak, cítí se povolán stejně jako tito lidé posedlí skupinovými bludem. Tím, že se člověk odlišuje od kolektivity, stává se alespoň duševně svobodným, a tím dává ostatním naději. Lidstvo odedávna touží po hrdinovi, proto tedy hledá osobnost. U běžných lidí, kteří podléhají konvencím a rutině života, dojde při změně okolností k ohromné panice. Kdežto osobnost se touto panikou nedá uchvátit, protože svůj strach už dávno překonala.

Je jisté, že jsou si všichni lidé vzájemně rovni, protože jinak by nepodléhali stejnému bludu a základ našeho individuálního vědomí musí být také univerzálně stejný, neboť jinak bychom se nemohli vzájemně dorozumět. Z tohoto pohledu nejsou osobnosti ničím výjimečným a ojedinělým. Jedinečnost je jenom v individualitě osobnosti, tak jako v jakéhokoli individualitě. Každá bytost má vrozený životní zákon a tím pádem má teoretickou možnost dosáhnout celosti. Podle Junga osobností se může stát jenom ten, kdo dokáže vědomě přitakat moci vnitřního poslání, které se mu staví na odpor. Ten, kdo mu podlehne, bude zničen.
Lidská potřeba nějaké osobnosti se projevuje v tom, že když mladá generace odmítá přijímat a uznávat historické osobnosti, začnou se hledat noví hrdinové. Ideál osobnosti je velkou potřebou lidské duše, která ho potom fanaticky brání. Což Jung ukazuje na bolševismu a osobách Lenina a Marxe.
Lidé sami promeškávají svůj smysl života do té míry, nakolik jsou nevěrni svému vlastnímu zákonu a nestanou se osobnostmi. Ale většina lidí si otázku po smyslu života neklade, takže si na ni nemusí ani odpovídat.

Lidé z přírodních národů jsou mnohem vnímavější na svůj vnitřní hlas a také na vnitřní hlasy zvířat a stromů. To moderní a „civilizovaný" člověk neumí, a proto slepě věří jenom „objektivní" rutinní realitě a není schopen vnímat svůj vnitřní hlas. Někdy ho vnímá, ale neumí s ním pracovat a naslouchat mu, z čehož pak vznikají různé psychické poruchy jako například neurózy, což jsou poruchy vývoje osobnosti. Hlas nitra je hlasem plnějšího života, širšího a rozsáhlejšího vědomí. V hlasu nitra je často nevyzpytatelně smícháno to nejnižší i to nejvyšší, to nejlepší i to nejhanebnější, nejpravdivější a nejlživější, to všechno otevírá propast chaosu, klamu a zoufalství. Člověk se musí naučit hlasu naslouchat, ale nepodlehnout mu a v souladu s tím i jednat. Musí činit konečná mravní rozhodnutí, bez nichž by nikdy nedospěl k uvědomění a nestal se osobností.
Sám Jung přiznává, že „osobnost" se nedá přesně vyjádřit, a všechno, co se ji snaží popsat a vyjádřit, je neadekvátní a neuspokojivé. Nepovažuje svoje pojetí a vysvětlení osobnosti za něco stoprocentně platného a nevyvratitelného a ani nehodlá tento problém řešit. Sám svůj pokus chápe spíš jako popis psychologického problému osobnosti.

zpracovala Simona Dopitová v Prostějově 2003

zdroj: Jung, C. G.: Duše moderního člověka. Brno: Atlantis, 1994. 380s. ISBN 80-7108-087-X
Hall, C. S. - Lindzey G.: Psychológia osobnosti. Bratislava: Slovenké pedagogické nakladatelstvo, 1999. 510s. ISBN 80-08-23001-1