VYŽADOVAT

Je myslitelné žít život, ve kterém byste byli tak sami, že byste nebyli na nikom závislí? My všichni na sobě vzájemně závisíme. Jsme závislí na řezníkovi, na pekaři, na výrobcích vizitek či řidiči autobusu. Takhle budujeme společnost a v zájmu blaha všech rozdělujeme různé funkce různým lidem tak, aby vše co nejlépe fungovalo. A taky abychom mohli efektivně žít. Aspoň v to doufáme. Ale co třebas partner? Záviset na někom psychicky či emocionálně. Co to znamená? Že dovoluji, aby mé štěstí záviselo na jiné osobě. Zamysleme se nad tím. Protože další krok tohoto systému spočívá v tom, že ať už si toho budete či nebudete vědomi, je že začnete VYŽADOVAT, aby jiní lidé přispívali k všemu štěstí. A dalším krokem je už jen STRACH. Strach ze ztráty, strach z odcizení, strach z odmítnutí, ze vzájemného ovládání. Dokonalá láska vylučuje jakýkoliv strach. tam kde je láska není vyžadování, očekávání a žádná závislost. Nevyžaduji aby mne někdo činil šťastným. Moje štěstí nespočívá v někom jiném. Ve skutečnosti si tak neužívám toho kterého člověka, ale něčeho mnohem většího, než jsme my oba dohromady. Je to jakýsi druh symfonie, orchestr, který v přítomném okamžiku toho člověka, co je tu teď s vámi hraje určitou melodii. A když ten člověk odejde, orchestr hraje dál. A potkáváme další lidi a další a zase slyšíme další melodie. Orchestr hraje stále dále. A i když jsme sami, orchestr nepřestává hrát. Nikdy. Stačí naslouchat.


Dá se vůbec říci, že někoho milujete, když ho potřebujete, psychicky či emocionálně ke svému štěstí? Četli jste někdy v bibli ty nejradikálnější pasáže? ... "Kdo nemá v nenávisti svého otce a matku svou, bratry a sestry, a i sám sebe, nemůže být mým učedníkem...". Všeho je třeba se zbavit. Nejde o to vzdát se materiálních věcí. To je snadné. Ale vzdát se svých iluzí. Těch, co si myslíme že jsme my.. Protože teprve pak poznáte, co je to být sami. Sami se sebou. Se skutečností, která není těmito iluzemi maskovaná, stejně jako vás maskuje váš vztah s partnerem. Jste ve styku s životem a s živou skutečností. Je to život beze jména. A poznat to můžeme jen tak, že se zbavíme všeho, co je JAKO skutečné.

A my raději hledáme své probuzení v esoterických eskapádách s myslí; se sexualitou; se svými dětmi, které považujeme za svůj majetek, atp... Osamělosti se zbavujeme tak, že hledáme společnost druhých. Zamyslete se nad svojí osamělostí. Zbavila by vás ve skutečnosti té osamělosti společnost jiného člověka? Posloužila by vám jen jako rozptýlení. Uvnitř nás je prázdnota velikosti přinejmenším stejně velkého vesmíru, který vnímáme venku kolem sebe. A když se tato prázdnota dostane na povrch, co uděláme? Utíkáme. Zapneme si TV, rádio, čteme si knížku, hledáme nějakou společnost, jakékoliv rozptýlení. Každý to dělá. Jen vyplňujeme svá prázdná místa abychom se nemuseli ponořit do prázdna uvnitř sebe sama. Uvědomujme si sami sebe! Pozorování sebe sama je úžasná a zvláštní věc! Jakmile se díky němu začnou vaše iluze rozpadat, začnete vědět věci, které nelze popsat. Ani slyšet. Tomu se říká štěstí. A tak se vše změní a my začneme být závislí na bdělosti. A to je taky jediné, co má smysl. Sdílet s partnerem. S láskou. MZZ

PS: nikdo vás to nemůže naučit. Tím by vám předával zase jen nějakou techniku a tím by vás jen sám programoval. Pozorujte se. A když se pozorujete a začnete si věci připouštět, porozumíte jim. A když jim porozumíte, umožní vám toto porozumění je pochopit v širším kontextu. Protože změnit můžete jen to, co pochopíte. Co nechápete a čeho si nejste vědomi to potlačíte. A nezměníte se. Ale když to pochopíte, samo se to změní. A to je štěstí. Věnovat veškerou svou energii a vše, co umíte čemukoliv, u čeho vám je jedno zda-li vyhrajete nebo prohrajete. A tomu se říká být člověkem, protože takto žít je LIDSKÉ.