LÁSKA JE VODA Z HRADNÍHO PŘÍKOPU

A tak se také na hradě romantizujících představ rytíř setkává se svou vyvolenou dámou. Ona je na věži s pásem cudnosti, člověk nikdy neví a on dole pod hradem, za vodním příkopem, zpívá za pomoci potulné bandy minesengrů své milé songy. No je jistě ohromen její krásou a dobrotou. A od této chvíle, napil se totiž nápoje lásky (většinou víno - výborný vývozní artikl už ve středověku), jsa omámen zjevem svého vnitřního ideálu, své od předků zakoupené představy o vnitřním ženství. A křičí: "A na tvou počest vytrhnu tu do války a podniknu obrovská dobrodružství". A budu žít v souladu s tím, jak jsi mne inspirovala; Ježiši, vždyť tohle se objevilo i v Mrazíkovi, že?

No prostě pro muže už žena pak není ženou. Je to archetypální ženství ve své božské esenci. Tohle nám přes staletí cpe do hlav uvolněná energie našich představ. A my ve svých vztazích i přes jejich dnešní sexualizaci hledáme ženu, která je více než žena, symbol něčeho božského a dokonalého, že touha vyvolaná touto jedinou překonává přitažlivost i lásku a vede ke vzývání. Hledáme duchovní intenzitu, vytržení, zoufalství, shledání ve vášni a zase naopak při odloučení od naší romantické lásky. To není láska. To je vnitřní masochismus.

A tento zděděný ideál, táhne se nám to Evropou od 12. století, nás nutí hledat dokonalost, tak zasazujíc do duší mužů i žen semínko věčné NESPOKOJENOSTI. A tato nespokojenost se vznáší jako šedá mlha smrti nad každým moderním vztahem. Staví nám před oči nedosažitelný ideál a navěky nás obklopuje slepotou, abychom si krás a potěšení z toho tfuj, pozemského světa ani nevšimli. Jsme tak zahleděni do příslibů božských rajských zahrad, že když omylem šlápneme v té zahradě do kompostu, ještě se považujeme za prasata....

A na tom je něco strašného. Jednoho dne se jako já probudíte a zjistíte, že jste ovládáni souborem pověr, které jsme si nikdy nikdo z nás ani nevybrali. Nemá moc nyní cenu psát o tom, jak se předávají a zapisují do našich myslí. Ne do srdcí, ale do myslí. My totiž si myslíme, že milujeme. Ale, to by bylo na knihu. Možná jako když bysme z filmů a romantických písni vdechli tu atmosféru a ony se staly naší součástí? Nevím, třeba.

Ale my lidé od pradávna víme, že náš vztah "musí" být založen na "romantické lásce". Bez ohledu na tom, jak romantickou lásku špatně chápeme a nesprávně používáme - přeci jen je na ní něco SKUTEČNÉHO a PRAVDIVÉHO. V ozvěně celé lidské duše v nás probouzí to nejlepší. Tu touhu být celistvou bytostí. ČLOVĚKEM. A pokud člověk není z ledu, nemůže se než při setkáních s rytířským románem ubránit dojetí, protože v těch příbězích o lásce, o dobrodružství a oddanosti se odhaluje vše, co je i v nás spolehlivého, vznešeného, šlechetného (základ slova šlechtic) a MILUJÍCÍHO. Nejsou to jen ideály, jsou to i okna, kterými naše duše koukají ven. Do vodního příkopu, co náš hrad obklopuje. A my se modlíme, aby se našel ten blbec, co rozseká tu příšeru na nádvoří, tu které pořád narůstají hlavy a, před tím se proseká těmi pořád rostoucími šípky kolem hradních zdí a před tím se napije té špinavé vody z hradního příkopu, co musí přeplavat. To napití je vyprávějící i o realitě. O schopnosti ŽÍT a BÝT. A my plní strachu se bojíme, že tato skutečnost zažene lásku a život pak bude chladný a bezútěšný.

Moderní člověk by měl poznat rozdíl mezi romantickou láskou, jakožto vnitřním ideálem sebe sama a sloužící k cestě do své části nevědomé duše a mezi skutečnou lidskou láskou, která tvoří základy jakéhokoliv vztahu.

Skutečná láska totiž, i když kolem zuří bouře, přináší k vašemu SRDCI RADOST. Ta romanticky idealizovaná se tak tváří taky, ta však přináší do vaší MYSLI jen zmatek, strach a BOLEST. Zkuste méně věřit pohádkám a víc naslouchejte svému srdci. Hlavně, když plavete v tom hradním příkopu. Tam si nejlépe uvědomíte, že láska je jako voda. Voda mezi prsty. Vodu neudržíš v dlaních, unikne ti vždy mezi prsty. Lásku neudržíš v mysli, unikne ti vždy mezi myšlenkami o ni. Vody se zmocníš jen tak, že ji vypiješ a ona se tak stane součástí tvého těla. A lásky se zmocníš jedině tak, že ji budeš žít a ona se stane součástí tvého , MZZ

PS: jo a víte milé rytířové, co řekne princezna, když ji pak po té hradní anabázi s příkopem, drakem a hledáním 252 komnaty, kde by tak asi podle plánku mohla být, konečně dotykem probudíte? Ježiši, ty seš celej mokrej, podrápanej vod trní a fuj smrdíš... - no a hádejte, kam tečou asi tak všechny ty splašky z hradu, tedy i z princezniných komnat ? No, i to je láska. Tak takovou princeznu pánové, kopněte do prdele tou okovanou botou. Ať má v hradě svých představ aspoň nadosmrti, na co vzpomínat.