NEUTRUM aneb ZÁKON KYVADLA.

Ve všech věcech existuje pohyb od něčeho k něčemu. A v určitém bodě nastane zastavení. Točíte-li kormidlem lodi příliš dlouho vpravo, loď sama hnána mořskými proudy a ne kormidelníkovou představou vyrovná náklonem vlevo a kormidlo vám v lepším případě raz-dva nafackuje. Máme tedy tři síly, jež na nás působí a promlouvají. U kormidla. Vpravo, vlevo a ta uprostřed. Zastavení se na neutrál - neutrum. Problém je v tom, že my nikdy nepřemýšlíme z hlediska dvou věcí či sil najednou. Ani v lásce a partnerství neumíme být neutrální. Jsme já a partner. Nejsme my. Prostě proto, že přemýšlíme vždy z hlediska jedné síly, jedné polarity a jednoho názoru a je pro nás extrémně těžké přemýšlet z hlediska dvou sil. A protože jsme takoví jací jsme, pak už vůbec nemůžeme přemýšlet z pozice všech tří sil. Zároveň.

Jsme zvyklí ignorovat vše, co odporuje našemu názoru. I pro došlap v chůzi používáme jednu nohu. Pak jsme ale tou neutrální silou, tady setrvačností donuceni přešlápnout na druhou, protikladnou stranu. Zastavit vše a vyrovnat protikladně působící síly. Neutralizovat obě naše strany, obě naše nohy, co nás nesou. Zkuste jít jen pořád vpravo...a tahle vlastnost = neschopnost vstřebat protiklady, či vidět věci z protichůdného hlediska (např. miluji tě, ale myslím si, že to, co děláš je pěkná ptákovina) vede k naší neschopnosti být flexibilní. Nakláníme se jen vpravo a odmítáme se naklánět vlevo, i když to sama chůze vyžaduje. Co se stane? Spadneme. Na hubu.

Se všemi námi život kývá sem a tam. A naše představy, sny a plány v tom nehrají skoro žádnou roli. Když jsme totiž v jednom z protikladných bodů kyvadla, nejsme si vědomi toho druhého bodu výkyvu a naopak. Nemůžeme tak vnímat své představy o partnerství či sobě z pohledu celku. Možná máte taky takové sny o svém vývojovém stoupání, o neustálém osobním rozvoji a neustálém zlepšování sebe sama. Že jsou to plané představy je jasné, když si je uvědomíte v rámci protikladů. A přestaňte se ztotožňovat s oběma konci výkyvu. Nedůvěřujte jim. My je totiž bereme jako sebe samé. Říkáme jim "já cítím", "já myslím" a tak podobně. Zapomínáme na to, že naše skutečné "JÁ" je ve středu výkyvu toho kyvadla. A nemyslí, ani necítí. Musí držet směr a kormidlo. Pokud se ztotožníme jen s jednou stranou a naše já tak např. sedí v podpalubí, kouří s opilými lodníky a mastí kanastu, tak si můžete rychle domyslet, kam taková loď asi dojede.

A tak se necháváte unášet v moři bezvědomí svou touhou a nebo nenávistí, nadšením a depresí, vzrušením a skleslostí, domýšlivostí a skromností a tak dál až donekonečna. Pak jste totiž vždy jen v moci té emoce, na jejíž straně výkyvu právě jste. Nevidíte spojitosti. Nejste kormidelník.

Protože kormidelník musí umět vidět obě strany lodi současně a to znamená být přítomen vždy, i za bouře. Přivázaný ke kormidlu, aby mě nesmetla vlna, ale držící kormidlo a tím udávající směr. No zkuste vyjet na moře a prokomunikujte s vlnou, co vám jde naproti o velikosti paneláku, např. o důležitosti toho, aby ona šla doleva a vy doprava. Aby tomu porozuměla. No pokud nemáte kormidlo v rukou, smete vás klidně jedna takováhle vlnka. Jen jeden poryv větru. V životě je jich mnohem víc. Jedině ve vteřině zastavení se kormidla v okamžiku vyrovnání všech sil, neutrálním stavu, v okamžiku přítomnosti = v klidu srdce, jste vystaveni působení těch tzv. vyšších sil na tu naši hromádku hmoty a ducha. Zde jste svobodní a zde se rodí láska. Ale nejste zde nic. Nejste ani dobrý ani zlý, ani hodný ani spravedlivý, tady nestrháváte sem sám sebe = svou pozornost, nějakým poblouzněným ztotožněním se, s nějakou emocí či rolí.

V partnerství je tato neutrální síla činná mnohdy jako tzv. synchronicita, tedy když se např. stejný druh věcí, děje oběma partnerům ve stejnou dobu. Většinou to partnery dost děsí. Něco se děje aniž oni k tomu dali podnět, Vnímáte společně něco, co neznáte. Toho, koho milujete. A to nás děsí. Tohle dokáže jedině láska. Usazená v neutrálním stavu bytí, v já, tak tam nás umí i děsit.

A víte, co znamená slovo NEUTRUM v latině? Znamená ANI JEDEN Z OBOU. Vyberte si. Buď se budete do smrti mlátit svými emočními kyvadly, o kterých bez urážky ani nevíte, proč se vlastně tak houpou a nebo zkusíte vše ztišit a najít svůj střed uprostřed toho všeho. Alegorie s Ježíšem, který ztišil bouři a zachránil učedníky, kteří neuměli kormidlovat, možná zase není až taková alegorie. Hra života je hra protikladů. A není pro ní žádné řešení. A my v ní nehrajeme, ale pouze uspokojujeme protiklady, a ty se k nám, když se s nimi ztotožníme, chovají jako zloději. Kradou nám náš život. A možná, že to, že po obou stranách Ježíšova kříže viseli zloději zase až taková náhoda nebyla. Chceme se kývat z extrému do extrému nebo žít v klidu? Chceme si sobě navzájem přinášet nutnost vyrovnávat do nekonečna svou energii partnerovy excesy, zákona akce a reakce, který pro nás všechny platí a my musíme platit taky svou energií a když jsme partneři, tak i za partnera. A nebo je pro nás složitější žít v míru? Víte číst si na papíře je k prdu, když nejste člověk a nedokážete ten prostý malý zázrak. Oživit slovo. Procítit ve svalech, stát se jimi, aby se vědění a porozumění přetvořilo v bytí...

Zkuste to. Najděte si v pokoji bod, či židli, kde spočinete a budete se moci v klidu kývat. Vpřed vzad. Pusťte si nějakou hudbu, např. tuto -http://youtu.be/8Af372EQLck a kývejte se. A s plnou silou se do toho opřete, až dojdete do krajní polohy A = ta bude představovat váš hněv. Uvědomte si jej v těle. Pak rychle kývněte tělem do polohy B = a uvědomte si a prožijte opak hněvu - klid, radost. Kývejte se takto aspoň dvě minuty. A pak najednou začněte vnímat spodek kyvadla. Sebe. A začněte zpomalovat kývání, takže se nakonec jen velmi jemně pohybujte dopředu a dozadu. Pamatujte si oba první krajní body, které jsou vaší součástí a všimněte si, co je na rozdíl od nich v tom spodním bodě jiné. Nebudu vám to říkat. Kdo tenhle hokus pokus, tuhle bláznivinu, či magořinu dokončí, na to totiž přijde sám. Jen se držte hudby...s láskou. MZZ