S - E - X - U - A - L - I - Z - A - C - E


Největším omylem v tématech lásky je zaměňování formy a podstaty. To nás lidi vede nevyhnutelně k nejrůznějším životním tragediím. Dnešní svět je hypnotizován sexem. Média sází na krásná mladá těla a stěží uvidíte film, který by neměl ostřejší sexuální scénu. V TV se neustále propagují umělá úpravy těl a 16-leté dívky nespokojené sami se sebou, dostávají dárky k narozeninám v podobě chirurgické modelace nosu či poprsí. Za snahou přiblížit se momentálnímu trendu ideálu krásy se skrývá odmítání sebe sama takového, jaký jsem. A ještě více na prd je falešná představa, která se šíří jako mor, že nás druzí budou mít rádi a my budeme milovaní jen tehdy, budeme-li odpovídat tělesnými proporcemi té či oné formě. A tak se nám láska začala zaměňovat s zevnějškem. S image.

Tento rozpor se projevuje nejen v normálním, ale i v sexuálním životě lidí. Láska má však vedle mnoha tělesných podob především hlubokou duševní kvalitu. Prapůvodní touha každého člověka být milován má duchovní kořeny v absolutnu, chcete-li v Bohu. Bůh je prapůvodní síla projevující se ve všem bytí, i v kmitání atomů. Vše je projevem tvůrčí energie božské inspirace. Tato energie oživuje všechny světy. Celý vesmír. A v tomto smyslu je tedy i láska součástí prvopočátku veškerého bytí. 

Lidská duše v sobě nese jiskry božského, které by měla během svého života objevovat. A naším konečným cílem je navrátit se jako individuální bytost do lůna této tvůrčí síly. To je náš přínos Bohu. Ti, kdo mluví o vykoupení člověka, či o jeho realizaci pomocí osvícení, ví, že se tak může stát jen díky silné, čisté duchovně bezpodmínečné lásce, v níž cítíme svou jednotu s Bohem. Se vším ostatním, ať se nám to líbí nebo ne, musíme existovat a reagovat v dualitě. Jedině s Bohem můžeme být bez podmínek. V jednotě.

Lidská sexualita je jednou z cest, která k tomuto cíli vede. Jejím jediným účelem není jen rozmnožování, má poskytovat i radost a štěstí ze sjednocení. Ke štěstí a radosti však vede sexualita jen tehdy, je-li postavena na lásce. A láska vyrůstá na základě duchovního a duševního spojení dvou lidí, protože její podstatu nelze najít ve světě forem. Teprve, když dojde k psychickému kontaktu dvou duší, otevírá se v nich prostor pro lásku. Blízkost milované osoby nám dává pocítit "úsměv boží". A na bázi takového souznění může vést sexualita - lhostejno v jaké podobě - k naplnění či vykoupení. 

Problémem moderního člověka je to, že mu tyto souvislosti unikají. Sexualizace společnosti vede bohužel k tomu, že vlastní sexuální akt, který by měl být čímsi posvátným a celistvým, je zredukován na pouhé tření genitálií. To navozuje sice chvilkové uvolnění, ale nemůže to generovat lásku. Proto lidé hledají neustále nové třecí objekty a dochází k permanentnímu kolotoči výměny těl bez hlubšího významu. Sexualitě je vlastně připisován přehnaně velký duchovní ritualizovaný význam (např. tantra) a současně je redukovaná na čistě fyzický akt. A z toho plyne úděsná neschopnost hlavně mladé generace komunikovat a milovat. Pramení právě ze zásadního omylu, že lásku lze najít ve vnější formě. V tom druhém.

Skutečnou blízkost, jistotu a intimitu však můžeme nalézt pouze v duševní rovině. Uvnitř sebe sama. Kdo se doopravdy miluje, dokáže druhému důvěřovat a spolehnout se na něj. Jako na sebe. A teprve v této situaci se může lásce bez zábran otevřít. Jinak probudí jen démony nevědomých sil našeho podvědomí. Právě svou duší jsme spojení s Bohem, a proto je láska tzv. všeobjímající (neznamená, že máte objímat všechny) a nemá konkrétní formu. Když se dva lidé potkají v osobní duševní rovině, dostávají se do kontaktu s hlubší duchovní souvislostí, která je z roviny osobní = JÁ, posune do společné roviny božské přítomnosti MY. "Kdo je zde v lásce, je zde v Bohu." Už se vám někdy láskou podlomily kolena? Tak to je ono :D. 

Umíral jsem a vím, co je to za zkušenost. Jen, když umíráte poznáváte, že základem vší reality a pramenem všeho bytí je láska. Tedy, pokud to stačíte poznat. Ale když opustíte svůj strach, naplní vás důvěra v Boha a vydáte se Bohu vstříc, pak doslova umíráte do lásky. To, co jste v životě prošly, si na konci připomenete a zjistíte, že rozhodující není moc ani bohatství, ale zdánlivě drobné věci. Být někomu oporou v krizi, nezištně pomoci druhému, postarat se o poraněné zvíře, atp. S tímto budeme jednou konfrontováni všichni. A všichni pak máme možnost vyrovnat se se svými "chybami a nedostatky". Takže v životě, jestli chceme skutečně dojít k vykoupení své duše, musíme se naučit jediné - MILOVAT. Proč je to tak důležité? Protože protipólem tohoto je vlastní nedostatek lásky, tedy naše neschopnost se milovat.

Původní touha člověka po náklonnosti druhého může být zcela deformována v pravý opak. Takový jaký žijeme dnes. Ze svobody se dnes stává závislost, láska se mění v nenávist, vztek a hlubokou bolest. Z esoteriky a paranormálních jevů se stávají temné hrozby uvolněné síly kundaliny, s kterou si nikdo neví rady. Vše na zemi má svůj protipól a je asi osudem pouze nás lidí, že máme možnost volit. Máme tu svobodu volit mezi dobrem a zlem. Mezi svými protiklady. Protože i po smrti se budete nacházet v té samé rovině bytí, v které jste za svého života. Věřte mi, zažil jsem to. A nebo i klidně nevěřte, zažijete si to stejně jednou sami :D :D :D

Nedostatek lásky a tudíž neschopnost se milovat se projevuje všemi možnými sexuálními perverzitami. Především internet nás dnes konfrontuje s nejtemnějšími posedlostmi. Nabízeno je zde vše od kanibalismu, přes sadomasochistické sexuální praktiky, až k dětské pornografii, fetišismu a praktikám s lidskými exkrementy. Všechny tyto úchylky nemají nic společného s láskou. Dokonce ani s tou proklamovanou svobodnou. Slouží jen k uspokojení nejnižších pudových pohnutek, a to za současné negace všech etických lidských hodnot. Odlidšťujeme si lásku. Projevuje se v nás spíše neschopnost navázat trvalý vztah, tedy neschopnost milovat. Často jsou příčinou tohoto jednání traumata, kterými byla vyvolána naše nedůvěra a byl zcela deformován náš přístup k druhým lidem. A v takové situaci zůstává brána k lásce a transcendentnu člověku uzavřená, a jeho život zcela postrádá jakýkoliv smysl. Jeho cesta pak prochází temnotou neukojitelných tužeb a přání, jenž nemohou být nikdy naplněny. A to je vlastní příčinou zloby, nenávisti, strachu, nevěry, žárlivosti, vraždění a válek. A všechny tyto formy rozporů vedou k psychickým poruchám (stále se zvětšující se závislost na uklidňujících lécích) a neustálým sporům ve vztazích. 

Negativita pak blokuje veškeré kreativní (sexuální) síly v člověku a uvrhuje ho do duševní bídy. Nekontrolovaný vztek, nenávist na základě špatných předchozích zkušeností či nepřiměřené majetnické nároky na druhého, jsou jen projevy nesvobody. Zákonitě vedou k násilí, napadení a dokonce k zabitím. Z lásky?Neopětovaná láska generuje různé úchylky a abnormality. Jakmile je vztah dvou lidí zatížen stínem nedůvěry nebo iracionálních obav, vede to spolu s častou snahou jednoho z partnerů toho druhého zpacifikovat k obrazu svému (paradoxně v současnosti to častěji činí ženy než muži) vede to k tomu, že je slovo láska jen krycí manévr pro zlobu a nesváry. 

Láska potřebuje svobodu (ale ne tu, co si všichni představují, svobodu bez jakékoliv odpovědnosti) a důvěru. Ta se projevuje v komunikaci mezi lidmi. Ale zkuste dnes s partnerem mluvit, že? Co když vám např. partner řekne nemluv se mnou. Zlobím se na tebe. A vydrží mu to dva měsíce, kdy o něm nemáte sebemenší informaci. Je tohle láska? Nebo snaha o podmanění si toho druhého formou psychického nátlaku a manipulace? Smůla v takovémto používání lásky je v tom, že právě tito lidé se stávají obětí toho samého, co ušili na "partnera", tedy manipulace a závislosti. Láska totiž budí i nevědomé síly z odvrácené strany naší polarity. Zrovna nedávno mi řekla jedna známá, že jede na léto na dva měsíce na Bali s jedním "přítelem". Tedy, ne s tím svým, s tím, s kterým žije a má dítě. Tomu na dva měsíce prý nakuká, že má džob a odjede, aby si splnila své "sny" vidět vysněná svatá místa a svět. A že za to bude platit sexem? No a co... Jen se mi udělalo mdlo.

Když umíráte, zjistíte, že jsme sem byli všichni jako malé částečky té velké entity vyslání se naučit milovat a prakticky tuto schopnost používat. PRAKTIKOVAT LÁSKU. Nezávidím těm, kdo jednou zemřou bez ní. To peklo si projdou sami a nebude to nic příjemného. Spolehnout se mohou jen na jedno. Že prazákladem bytí je láska Boha ke všemu, co kdy stvořil. Lidský rozum se tomuto poznání bohužel často uzavírá. A přitom vlastně nepotřebujeme nic víc než jen důvěřovat Bohu. Taková důvěra nás sice neochrání před bolestí a utrpením. Spíše naopak. Dá nám však jistotu, že nakonec spočineme v jeho lásce. A to je pravda, kterou poznáte v procesu umírání. Asi i proto se orgasmu říká malá smrt?

Tak co říkáte, pohneme s tím sexem zase o kousek dál? Než zemřeme. Blíž k pravé lásce? Blíže k smrti našeho vlastního nevědomí? To, aby nám naše představy o lásce nebránily prožívat ji čistě. Hledáme pořád nový svět. Přestaňme si jej sexualizovat. Začněme jej a to i v sexu sami odpovědně TVOŘIT. Odpovědně vůči Bohu. Vůči sobě. Vůči svému partnerovi. Tím jim všem totiž ukážeme. Že nám na nich záleží, přinejmenším stejně jako na sobě. Než zase honem někoho přeříznete, pánové. Nebo si dokážete svou nezávislost a svůdnost, dámy. To dělá jen vaše nedospělé ego. Nesjednocené a sexualizované. Vy tvořte lásku sami sebou. V podstatě toho, co jste. Pravý sex není o počtu. A většina lidí jej ve svém sexualizovaném životě ani nepozná. Zabil by je totiž. Zešílely by po něm. Pravý sex pozná jen ten, kdo při něm stvoří v tom druhém prožitek Boha. Když milujete srdcem víc než jen sami sebe. MZZ