PARTNERSTVÍ je KONFLIKT, který nám může pomoci. Dosahovat. Toho nejvyššího...

Partnerství nikdy neznamená definitivní stav bytí s dosažením jistoty harmonické spolupráce. Je výsledkem procesu, který je v neustálém pohybu mezi různými fázemi. Jeho vývoj nelze ani přikázat ani libovolně urychlovat. Přesto je možné ho záměrně dotvářet, pokud známe vědomě jeho strukturu a vnímáme, jak se ty instinktivní, podvědomé a nevědomé šablony našeho života projevují, ale stejně tak i cílené a vědomé hry, které v něm mohou probíhat naším přičiněním. Proto učím lidi kolem sebe systém 3 AXIS VISUAL language. Aby dokázali vyjít ze své mnohoznačnosti k jednotě v slovech: Miluji tě. 

Aby se partnerství stalo základní pohonnou jednotkou toho, čemu říkáme vztah je nutné, aby prošlo několika stupni vývoje, než se stane jednolitým společenstvem. To se totiž skládá z dvou motivovaných osobností, které se navzájem doplňují a důvěřují si. Vzájemně se akceptují po stránce lidské i pracovní a cíleně, systematicky a organizovaně spolupracují. Účinně komunikují a rozhodují se společně s předem dohodnutými kompetencemi, tedy, tím, co má každý jeden z dvojice na starosti a za co nese odpovědnost a to vše v dohodnutém rámci společného působení.

1. ODSTUP. Je to evoluční mechanismus sebezáchovy = přijímat věci nové a neznámé nejprve opatrně a nedůvěřivě, bohužel u někoho jeho ego tento mechanismus povýší na zdroj všeho bytí. Pak se však nesnese s nikým, ani se sebou, natož s partnerem. Proto nám možná tolik lidí inklinuje k některým východním naukám, jejíž cíleným koncem je vyvanutí svého já do nicoty. To pak bohužel dělají i některé páry. Jde zas o pochopitelnou nechuť těchto osob se znovu narodit a znovu opravovat sám sebe v koloběhu života. Pochopitelnou proto, jakej je tu kolem bordel, i když ten byl skoro vždycky. Rozplynout se je jednodušší a taky "línější". Jo to, co tu píšu je hodnocení. Instinktivně stále hodnotíme. Je pro mne tento partner dobrý? Nebo špatný? Je pro mne potřebný či zbytečný? Proto partnera nejprve pozorujeme a hodnotíme, uvažujeme o něm. Velmi se vyhýbáme, aspoň zpočátku eventuálním konfliktům = lžeme jemu i sobě, neodhalujíce se, abychom neudělali blbý dojem. My tomu však společensky říkáme, že se dorozumíváme věcně a zdvořile. S iluzivním opojením, kterému říkáváme láska. Rom + antika. Záleží jen na našich základních obranných mechanismech, jak dlouho zůstaneme v této fázi. Někdo celý život.
RESUME 1: Jsme si tak vzdáleni, že si konflikty nechceme nebo nemůžeme přiznat.

2. PŘIBLÍŽENÍ. Taky zde působí instinkty, ty my ale postřehneme spíše v chování mezi vlky ve smečce než mezi civilizovanými lidmi. Lidské vzorce chování, na rozdíl od těch zvířecích jsou plné skrytých teritoriálních rovnic. Tam u zvířat je to jasné. Co ale my? Značkujeme si ve vztazích taky své osobní hranice, Zakládáme si svá teritoria, Nárokujeme si prostě prostor. Svůj, nikoliv společný. Chceme sebe zakotvit v společném a bojujeme o území. Vytváříme situace, aby se projevil ten druhý. Hledáme jak a kdy a jakou vyvíjí partner iniciativu. V jakém duchu? Zjišťujeme, kde se potkáváme a kde naopak je budoucí zdroj konfliktů. Konflikty už zde existují. Především v mysli. Nepřiznávají se však. Z vypočítavosti, či ze strachu a taky z nejistoty. Zkoušíme se domluvit a přistupujeme mnohdy na kompromisy, které bez řádného schválení naším skutečným já = srdcem (tedy tím čemu říkáme spojené ego a skryté já podvědomé já, které se ukazuje navenek málokdy). Tyto nejistoty jsou jen naší myslí nalepené náplastí, která nám v budoucnu způsobí mnohá překvapení. Řešení se nyní přijímají rychle a snadno, protože ještě chceme ustupovat. Ale rozhodující krok k partnerství je, když zde přestaneme utíkat k iluzím, o kterých si teď ještě myslíme, že o nich partnera přesvědčíme. Např. kvůli mě a mé lásce se vzdá drog. Jedna spisovatelka nazvala schopnost se s láskou postavit za svou potřebu tváří tvář své blízké osobě = "udatností před přítelem". Teprve tato ctnost, vede vztah k vyšším hladinám bytí. Je mnohem obtížnější než nevyhnutelná udatnost před nepřítelem. Tam musíte být udatní, protože jinak zemřete. Tady musí zemřít mnohdy něco důležitějšího. Iluze, které jsme si o životě v páru utvořily, nebo které nám nakladly naši předci do vínku. Nezbavit se obého, zachovat je a přijmout je v sobě za své a ukázat je druhému jako svou vnitřní část, to chce velkou odvahu. Zde mnoho párů svou společnou cestu končí. Často v tomto módu žijí mnoho let i zde vychovávají děti, aby se následně tyto rozpadly v dalších soubojových vztahových jednotkách, podle toho, komu ze svých rodičů vlastně více fandily..
RESUME 2: Bereme se navzájem vážně, ale ze strachu nebo nejistoty raději nevnášíme konflikty.

3. OTEVŘENÍ. Teď přišla konfrontace. Zvedáme hledí svých brnění, odkládáme ochranný pancíř zdvořilosti a pojistek a jdeme do toho. Těžké to zde mají především ti, kteří vyrůstali ve vztazích plných frází s naučeným heslem - "hlavně se nehádat". Výstižně o tom kdysi promluvil Charles de Gaulle: "S Churchillem jsme se mockrát a pořádně pohádali, ale vždycky jsme spolu vycházeli. S Rooseveltem jsem se nepohádal nikdy, ale nikdy jsem s ním nevycházel." Je zde ještě více osobnější přístup ke vztahu než dříve. Už se zde nedá nic "odkládat na později". Je třeba dořešit své vlastní vztahové roviny, které si neseme do vztahu z těch předchozích, zde je úplně odložit a přistoupit k partnerovi nově. Jinak vaše "nová" řešení budou jen kopií těch starých a povedou ke stejným výsledkům. Stejně tak dořešíme spory vzniklé v prvních dvou částech vztahu. Důvěrou. Se otevřít. Důvěra nám umožní dospět, emocionálně i fyzicky přes počáteční dorozumívání až ke skutečnému porozumění. Vynechat tuto fázi vztahu je stejné jako chtít vyrobit z hroznové šťávy skvělé víno bez fáze kvašení, při kterém to v sudu samozřejmě vře a bublá. Zde se může partnerství dotvářet. Záruční list jsme nikdo nedostal. Na zklamání nejsou záruky. Jen investováním svých sil a energie se uvolní síly pro poslední fázi vztahu a tím i k šanci dosáhnout skutečného partnerství. RESUME 3: Riskujeme konflikty, abychom se vzájemně přiblížily a rozvíjeli se.

4. SPOLUPRÁCE. Po očistném kvasu už necítíme konflikty jako rušivý element, kterému je třeba se vyhnout. Pozor!!! Na počátku vás ego vždy přesvědčí snadno o tom, že ten, kdo s vámi nesouhlasí, vás přeci nemůže milovat. Teď vnímáme konflikty jakožto běžné situace při vzájemném společném úsilí, které je třeba řešit. Jsou vysloveny a známy vzájemné požadavky a očekávání. Roviny běžného života a roviny vztahu se navzájem doplňují akceptováním a důvěrou. Ukazuje se, že např. společné cvičení má na partnerský soulad nebývalý vliv. Stačí 15 minut denně společné tělesné aktivity. Pozor, neznamená to, že oba partneři musí nebo budou dělat stejné věci. Ale být přítomný, relaxovaný, bez "náladiček" na jednom místě spolu se svým partnerem a jen zažívat jeho přítomnost. Jeden cvičí jógu a druhý třeba či-kung. Pravda společná meditace udělá své, ale cvičení těla taktéž. Někdo se zase denně deset minut ráno i večer mazlí bez sexuálního vyvrcholení, jen kvůli radosti z dotyku. Formu si zvolte svou, Spolu. Pak by mělo následovat 15 minut cvičení 1x týdně, kdy spolu probíráte právě ty ožehavé otázky a sdělujete si odpovědi. Aspoň jednou týdně je dobré se druhého partnera zeptat a sdělit mu: "To se mi na tobě líbí. To se mi na tobě nelíbí. Toho si na tobě vážím. V tomto s tebou mám potíže. Tomu na tobě nerozumím. To mi na tobě vadí. To si od tebe přeju. To od tebe potřebuju." - Reakce lidí je skoro vždy stejná, když jim toto navrhnu. Leknou se: "Taková otevřenost. Jejda." No a pak chodí a říkají: " Ty jo, je to jako po sauně. Osvěžení, až je to neuvěřitelné, jak ze mne všechno spadlo, co jsem celé ty roky neuměl a nemohl nikomu říct."
RESUME 4: Konflikty pokládáme za normální a bez obav je řešíme.

5. VÝSLEDEK? JÁ + MY = ZÁROVEŇ. Partnerství je výsledek vývoje, který probíhá v tělesné, emocionální rovině i věcné spolupráci. Myšlení sem netahám. Proč? Inu jsme ve vztahu dva, ale stejně jsme každý samostatný. A toto je vyvrcholením vztahu. Lepší než sex na pláži. Poslední dobou se nám vztahy jaksi moc esotericky zidealizovaly. Stačí jen splynout v mysli a vše půjde samo. Jsme dva plameny a já nevím, co ještě. Víte, ať si každý věří čemu chce. Ale pokud je má partnerka lepší na opravu auta nežli já, tak se ji do toho prostě nebudu cpát a přenechám ji tu činnost v které je lepší. Jenže to znamená uznat partnera, že nás i v něčem převyšuje. Partnerství není společný bordel, kam si oba dva uklízíme své problémy. Mnohdy celoživotní. Nic nesvádíme jeden na druhého. Jsme týmem samostatných zodpovědných aktérů divadla, kterému se říká život.

Jedinej problém života ve dvojici je ten, že my předpokládáme, že k životu potřebujeme jen ten náš typ energie a ty vlastnosti, které jsou nejbližší naší osobní mentalitě a temperamentu. A snažíme se o tom toho druhého celý život přesvědčit. Myšlením. Emocemi. Tělem. Zbytečně. Myslím, tedy jsem...tfuj to je, ale blbá věta, která z našich životu odvedla emoce a prožívání smyslu partnerství = BÝT a přinesla tam jen konzum a starost o to, něco MÍT.

K tomu stvořit žár života v našich srdcích potřebujeme, jak oheň, tak vodu. Musíme jej však umět, jak zapálit, tak i umět uhasit, pokud nechceme, aby nám shořel celý les. A v tomto stavu vztahu, kdy jsme si vědomi toho, jak jsme jedineční a přitom, jak jsme spolu skloubení a sehraní, tomu se už říká život. S láskou. Se srdcem na dlani. MZZ

HUDBAhttp://youtu.be/oDL6HNjZvxk