APOKALYPSIS

Mnoho z nás se snaží v posledních letech plynout, splynout se sebou samý, s láskou, se světem, s nicotou, s Bohem a co já vím, s čím ještě. Dáváme do toho tolik energie, že chceme být ti svobodní a svobodomyslní a taky proto, že už si o ten svět nechceme rozbíjet hlavu jako Don Quichot. A ten současný Don Quijote je, jak se zdá, již zcela přesycený své směšné úlohy na „divadla světa“. Chce svou bláznivou fantazii, své představy, svou imaginaci udržet na uzdě, ale přitom chce jaksi zůstat mimo realitu, pokud možno realitou nezúčastněný a nedotčený. Ale dokud člověk žije zde v hmotě, je vždy částí své bytosti Donem Quijotem a nemůže nebýt nezapleten do hry světa, a tak či onak zainteresován na jeho osudech, i kdyby jediným bodem tohoto společného zájmu byla jen oboustranně pociťovaná lhostejnost.

A tak se vše cyklicky opakuje. Prahneme po splynutí. Najdeme si proto vyhovující filosofii či náboženství, rituály, cvičení. Duchovno. Já tomu často bez legrace říkávám duch - hovno. Ty naše kruté lidské situace osobního rozvoje, plné následného vystřízlivění, kritického prohlédnutí starých iluzí a zboření starých model (místo Karla Gotta zpívá Chinaski a nebo Tomáš Klus); situace, v níž člověk přestává věřit tomu, co dříve pokládal za jediné pravé a skutečné. To je náš život. A zároveň jsou to však i situace, kdy lidská představivost, vyvěrající z hloubi stále živých praobrazů, archetypů, vytváří jejich novou, obnovenou podobu, v níž je opět možné v pocitu „štěstí“ uvěřit a čerpat z ní novou chuť do života. HURRRÁ.

My lidé, jsme nyní po důkladném vědecko-racionalistickém vystřízlivění z toho, co tedy tvoří klam a mámení tohoto světa, svědky další vlny zaujatosti pro novou, „opravdovější“ podobu světa, jíž by bylo možné věřit a usilovat o ni. DUCH-HOVNO. A čím dál častěji se ten pocit dalšího nalezení smyslu a životního "štěstí" nemusí dostavit, a naší lidské duše se tak může definitivně zmocnit pocit marnosti a nesmyslnosti života. Po jistou dobu pak ještě lze vystačit s nějakým nouzovým řešením, například s vizí všeobecného růstu životní úrovně, udržitelného rozvoje zeleného světa a všeobecné lásky.... avšak má-li to být živoucí zkušeností a je jí zase jen růst ukazatelů a nejen spotřeby, ale i růstu tzv. "osobního rozvoje", a leckde dokonce za cenu ztráty lidské důstojnosti a občanských svobod a za cenu umlčení zdravého lidského rozumu, pak tou poslední „hvězdou naší spásy“, bude už jen archetypální psychický otřes celé světové populace, jenž bude následovat po vystřízlivění z takovéhoto pošetilého snu.

Otázka tedy je, jelikož jsme díky své racionalitě na své vnitřní světy, už většinou všichni zapomněli; co nás ochrání před tím v čase zatím posledním soudem, který tak nenápadně nastal? A jsme vůbec ještě schopni si vzpomenout na to, jak zacházet se svými archetypy? Silou, na kterou jsme sice zapomněli, ale která nikdy nezapomněla na nás? Která plyne v čase spolu s námi?

To jediné, co ji může přimět k tomu plynout spolu s námi a ne proti nám, je otevřené lidské srdce. Které není nemocné honbou za vlastním egem, ale zdravé díky naší schopnosti milovat. A jedině v přítomnosti zdravého srdce lidé dokáží lépe vnímat svou vlastní sílu, svoje vlastní možnosti a vědomí sebe sama. A toto vše dokáže dodat pocit jistoty a hlavně sebedůvěry. A tak se taky Don Quichot mohl vyrovnat s tlaky okolního světa, naučil se jaké si měl vybrat obrazy pro svůj další vývoj a které měl už navždy opustit. Našel svou cestu k tomu, co si přál. A to je moc pěkná apokalypsa, nemyslíte?

MZZ

PS: Image archetypy. To je to, co mě pohlcuje posledních pár let. To, jak se naše příběhy milovat či nenávidět odráží v našem vzhledu, oblečení, líčení, účesech, doplňcích a gestech. A jak se s nimi dá pracovat. Spolu pracovat. Pro a nebo proti. Jak chcete...

hudba: Read All About It - https://youtu.be/vaAVByGaON0


FACEBOOK