JADERNÝ POTÁPĚČ

Jak jsou teď ty vedra, člověk má po nocích dost času na přemýšlení. Já jsem si dával do kupy webovky a při tom jsem zpracovával nabídku svých služeb. Při tom, mě napadlo, jak bych sám sebe nejlépe definoval coby poskytovatele služeb nějak jednou větou. Jo pro blížence úplná blbost. Když sem se zamyslel, co říct, vytanulo mi na mysli já. Já člověka. Jeho autenticity, jeho individualita. Vlastně neumím nic jiného. Nic víc jsem se za těch skoro 50 let ani nenaučil. Jen žít individualitou, tvořit individualitu a ctít ji. Pravda, ctil jsem ji mnohdy u druhých více nežli u sebe, ale to už je pryč. Emotikona smile
Co, ale pryč není je pocit, že jsem při tom přemyšlování chvíli pátral po tom, proč? Odkud se bere ta moje touha po tom udělat individualitu z každého koho potkám? Až je to někdy na škodu, skoro jako když potkáte masochistu a vy z něj uděláte sadistu, že jo? Emotikona grin
Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se poprvé potkal se strachem ze smrti. Viděl jsem tolik smrti, že bych si mohl dát udělat soukromý hřbitůvek. Asi i to, je další bod, který mne utvrzuje v tom, jak je jednotlivá lidská existence vzácná. Ale pořád to nebylo ono. Až jsem se dnes ráno probudil ze sna. No sna... Z místa toho okamžiku, kdy jsem se narodil a kdy jsem prchal z matky vyděšený a mrtvý strachem. Mrtvým jsem totiž při porodu trochu byl. Mámě dali při porodu, který probíhal v horkých dnech června roku 66 špatnou krevní konzervu a jí i mě to tehdy málem zabilo.
Je to paradox, co vás v životě ovlivní natolik, že na tom POSTAVÍTE CELÝ SVŮJ ŽIVOT. . . . Mne málem potopila do nevědomí smrti nedbalost jednoho člověka, co přehlédl štítek na transfuzní flašce. Já jsem se díky této zkušenosti zapsané natrvalo ve mně, v mé pomuchlané krvi, naučil potápět do hloubky nevědomé lidské bolesti a žalu, do archetypů člověka a do jeho strachu na samotné dno. A to tak, že mnohdy tak hluboko, že to, co vidím, sice vidím, ale nedá se to pak moc interpretovat zpátky. To, aby se z toho ten dotyčný mnohdy necítil "dobře". Emotikona smile Já se už zbláznit nepotřebuji, mě si stačí vzpomenout na ten pocit z porodu. Hi, hi, skoro šílený, že? Víte, vidět to, co vy sami vidět nechcete či neumíte, není dar. To je skoro prokletí. No naučil jsem se to, co vidím v druhých, jim samým (ale hlavně sobě) pomoci řešit prací s oblečením a celkovou prací s image, trochu tarotem, cvičením čchi-kungu a hlavně pochopením toho, že to, co umím a dělám, nemám za trest. Trvalo to dlouho. Tohle pochopit a přijmout.
Pochopit, že to nebyl život (ani máma), kdo mne chtěl přivítat smrtí. Smrtí pocházející z krve. Odpustit životu jeho nedokonalost mne dnes možná přivedlo na maximum toho, co pro něj mohu udělat. VY - JÁDŘIT HO. A tak ho jádřím. A asi proto tolik ulítá-vám na tom psát a mluvit pořád dokola o lásce. Láska je totiž jediné, co vám čistí krev. A nejen to. Umět žít pro lásku v sobě a druhých, to znamená vyjádřit ji svým životem. Tím, kým jsem.
Od čeho je slovo "vyjádřit"? Vždyť není žádné "jádřit" jako synonymum pro "mluvit". Ale jak toto slovo vlastně vzniklo? Protože bez předložky "vy" se z něj stane jenom "jádřit" a to pro většinu lidí nic neznamená. Vyjádřit se - je slovo odvozené od podstatného jména jádro. Vyslovit se se k jádru věci, dostat se do "středu". Jádro = semeno, pecka apod. - a to je to nejdůležitější uprostřed plodu; ano je to to, co slouží k uchování poselství života, k novému narození. Jinak přeneseně - vyjádřit = dostat se k věci, říct, to podstatné, to základní. Předpona VY - nikoliv předložka - znamená směr ven - tedy slovo vy-slovím, vy-řknu, vy-jádřím se ... slova jdou ven z úst. Naučil jsem se nacházet váš vnější směr života. Jsem venku tak trochu imagemaker, a uvnitř tak trochu šílený blázen, když dělám to, co dělám.
A tak až mne zase potkáte, potkáte potápěče, který se potopí, na malou chvíli, do vás tak hluboko, jak jen to půjde a najde a přivede k vám vždy to, co je pro vás tím nejvzácnějším na světě. Vás. Váš život.
MAD ABOUT YOU... MZZ
** Nabídka k potápění: http://www.imagemaker.cz/p/nabidka.html