Slepota evoluční komunikace IV. aneb dojít na konec

Než člověku docvaknou fakta, která vám druhý člověk předkládá, je zapotřebí mnoha dalších věcí. Vidět fakta a pochopit, co vám druhý říká, v tom, čemu říkáme skutečnost, je mnohdy nadlidský úkol. Jde o to, že vnímat druhého a být přitom nezasažen jeho emocionálními vibracemi, nejde bez toho, že byste uvnitř nebyly v klidu. Vlastně vám v tom stavu dojde, že popisovat pouhá fakta není žádným způsobem možné. Že ty tzv. "holá fakta" fakticky neexistují.
Proč?
No protože v těch tzv, faktech, tedy v tom, co kolem sebe vidíme, v nich vidíme v prvé řadě sebe. A tím pádem, je v tom popisu příliš mnoho osobního, než aby se to dalo převést, na takříkajíc "obecní majetek". A domnívám se, že to tak mám nejen já, ale že to tak máme nastaveno všichni.
Vždy mne rozčilovalo, když jsem na podobné poznámky narazil v knihách či v pamětech kamarádů či známých, kteří prošli třebas nějakou mimořádnou zkušeností a později ji odmítali popsat. Tito lidé hledali to zázračné kolem nás, ale odmítali to, co našli popsat. A jako jeden říkali - našel jsem, ale to, co jsem našel vám vyprávět nemohu. Vždy mi to přišlo falešné a vymyšlené na efekt. A nebo se to halilo do básnických příměru a romantizujících keců. Sám básničky píšu a vím, že je píšu především pro sebe. Třeba tu včera jsem napsal o Bohu, ale dva lidi my napsali ať nejsem smutnej, že ty ženský nestojí za nic. Tedy neviděli to, co jsem v tom popsal já. Nemohli, protože se nebyly schopni oprostit od svých zavedených mechanismů vnímání.
Stejně tak partnerství, kolikrát vám druhý řekl, ty mi nerozumíš? A kvůli čemu vlastně? Ego do toho netahejme, to je tady jen malý panáček, tohle má na starosti pravá hemisféra a systém vizuálního vnímaní, které čteme nevedomě a přes ty tzv. už zakodované vzorce mechanistických návyků a zvyklostí, které se námi stanou a jsou nám vtištěné dříve, nežli si je stačíme uvědomit. A pokládáme je za realitu, za to, co je námi samotnými. Ale je to jen priming - otisk rodičů, společnosti, přenos vzorců "správného" chování do nevědomí, který nás programuje v rámci kmene, společenství.
A jakmile se někdo dotkne našeho vnímaní světa, je zle. že?
A teď jsem u systému PEI - 3 AXIS VISUAL LANGUAGE​. Popisuje možnosti chování lidí podle jejich vzhledu a jejich vnitřní procesy s takovou otevřeností, že se tím dotýká toho osobního, toho co v lidech je, takovou silou, že tomu, co jeden popisuje, ten druhý nerozumí. Není to však chyba systému, že si nerozumíme.
Jen si nikdo z nás nechceme sundat ty svoje růžové brýle, abychom nespatřily svět takový, jaký skutečně je!
S láskou, s kterou se na něj díváme, že? Nebo snad ne? Jednou dojdete s tímhle stylem vnímání nakonec. Totiž ten, kdo používá jednoznačné závěry, nic než konec nenajde. A tam se bude muset rozhodnout. Zda-li si ty své brýle sundá a nebo v nich půjde dál, jen opačným směrem... a nebojte, když si je sundáte neoslepnete. Ani nemůžete, když už slepí jste, ne? MZZ