IDEA NEDOKONALOSTI


Je závěrem naší mysli, který vychází z nevědomosti. A neochoty se přijmout takový, jaký jsem. Nejčastější pocity, které narušují partnerské vazby jsou ty, kterými manipuluje naše nepřiznané nevědomé toužení po někom, kdo to vše rozhodne a uskuteční za nás. Po vyšší = vnější autoritě. Chceme, aby takovým byl náš partner. Ale když rozhodne, bráníme se tomu. A podsouváme si mozečkem, že jen takové rozhoodnutí, takové, které se řídí nezpochybnitelnými ideami, které jsou dokonalé, protože jen takové jsou ty vyšší, takové mohou být dokonalé. Ale partner? A my sami sebe považujeme za nižší. Nedokonalé a trpící. Což vyhovuje především nevědomí, které nám ze sebe podsouvá právě naše obrazy, které jsme ze sebe vytěsnili. A člověk otráven učením viny o utrpení (je stejné pro všechny naboženství na světě) se stáhne do role oběti a trpělivě se "snaží" být lepším, což mu v podstatě nikdy nepujde, dokud si nepřizná, že je stále stejný a neměnný. Jenže to by si musel přiznat, že je již dokonaný, ergo dokonalý. Ale to by znamenalo, že dokonalost je i v tom, že jsem i ten zlý, špatný a sakra ....

Až, když si tohle přiznáme, že jsme oboje, a spojíme se tak v jednotu, teprve pak se něco v nás může změnit. Ne k lepšímu. K jednotícímu. Spojit nás s partnerem. A to bez cizí pomoci zvenčí. Bez dohazovačů naší mysli, kteří kalkulují naše vztahy na základě výpočtu, nikoliv srdečních rytmu, které se ozvou, když ten, koho milujete stojí vedle vás. Jo, chci prostě říci, že jsme egoistickým nevědomým přesvědčování dnes a denně, že jsme líní a pyšní tvorové, kteří si o sobě moc myslí. A co více, my si myslíme, že je to tak správně. A proto je třeba se potrestat. Což jde jednodušeji než si stačíme vůbec uvědomit. Co si třeba vymyslet, že nikdo a nic není dokonalý? No protože jinak by přestal existovat - byl dokonán. A máte to i logicky, aspoň pro mozek, co tomu chce věřit, vědecky potvrzené. Člověk sice není nikdy dokonaná forma, ale je vždy dokonaným = dokonalým obsahem. Jeho duše je dokonalá, a tím je tedy dokonalý i on. V každém okamžiku života. A na to jsme zapomněli, když se na sebe díváme v zrcadle. Nenávidět sám sebe je jediný hřích.

Říkám tomu hřích, ale jeho skutečné jméno je sebepodvádění, podvod na sobě samém. Je čas navrátit se zpátky do zahrady Edenu. Je to lehčí, než si myslíme. Jsme v zahradě. Otevřeme jenom oči! Idea (řecké idea nebo eidos) znamená původně podobu, vzhled; v současných jazycích však nejčastěji znamená: představu, myšlenku. Bůh se zplacatil. Zploštil, aby se vešel do mobilu či do ipodu. Člověk je obrazem božím. Tečka, basta fidli. Ale idea je i o tom, že my jsme obrazem božím a že všechno boží už z tohoto obrazu v nás je. Jenom to spí. Nežije to. A spí to jen a jen díky tomu, že my spíme taky. Neprobudíme v sobě touhu po tom, se probudit. Uvidět se. Protože jen a jen tehdy se tím, co uvidíme můžeme i stát. Jinak žijeme jen v iluzi, i když reálně se nás dotýkající. Slepci s rozumem povýšeným na Boha. Bez srdce. Pro porozumění významu slova idea je užitečné všimnout si blíže jeho původu. Oba řecké tvary, idea i eidos, souvisejí se slovesem eidein (vidět). Stejně jako jeho slovanský ekvivalent viděti, jako latinské videó nebo sanskrtské véda se odvozují od společného indoevropského kořene fid (veid). Sloveso patří k nejstarší vrstvě jazyka a je silně nepravidelné. Také v češtině existuje úzká etymologická souvislost mezi "vidět" a "vědět", stejně jako mezi řeckým eidein (vidět) a oida (vím). Etymologie tedy naznačuje souvislost mezi tím, co vidíme a co víme, případně i co si představujeme, a všechny tyto významy mohou být ve slově idea zastoupeny. Od něho se pak odvozuje zdrobnělina eidólon (obrázek) a odtud slovo idol, modla.

Jak vidíte, může se myšlenka o Bohu či spravedlnosti či ukončení utrpení stát naší modlou, naší spásou a to právě tehdy, pokud odmítáme uvěřit v to, co přímo před sebou vidíme v zrcadle. Stačí, že přímo před námi stojí jeden člověk, který nás miluje, ale protože jedna jeho idea nesplňuje náležitosti té naší, je onen jedinec celkově nepřijatelný. To znamená, že pro jeden díl, díky kterému bychom mohli dostat 99% kompabilitu, raději vyhodíme celek, celého člověka a spokojíme se naopak s někým, kdo do našeho "mentálního " programu zapadne z jen 1%, ale právě toho, které my sami považujeme za to nejdůležitější. Proto se v rámci vztahu můžete snažit měnit, jak chcete, ale partner vás bude odmítat, protože jeho nevědomá mysl vždy vyprodukuje to jedno procento tak, aby mu na vás něco vadilo. Tedy vyprodukuje to "TO" v něm, co chce mít klid a nebo z vašeho neklidu čerpá svou energii? Co myslíte? No a jelikož není dokonalým, pak nemůže být ani přijatelným. A jsme u spojení s většinou příliš romantickými ideami, které nám kdysi kdosi předal rodinnou výchovou, filmem, příběhy kamarádek, a to je pak opravdu zle. Nic a nikdo vám nemůže být nikdy dobrým a dostačujícím. Jste věčně nespokojení. Cítíme se být zrazeni světem kolem a vinni. Vina není jenom určitou formou tvé sebenenávisti, ale i naší sebelítosti. Nikdo totiž z tvých pocitů viny nic nezíská - kromě tebe samotného. Používáme vinu jako štít proti bolesti způsobené vědomím toho, co vidíme. Vždy, když svoji energii zkratujeme, podvádíme nás všechny. A sebe také, neboť výmluvy rostou úměrně s počtem zkratů. Zkusme žít bez pocitu viny! Nezkratujme svoji energii! Přijměme odpovědnost za své činy. Dělejme to, co odpovídá vůli našeho srdce. Nežijme v minulosti - pouze se z ní učme! Jednejme správně TEĎ - v přítomnosti.

Ve staré řečtině znamenalo slovo idea původně vzhled, podobu, která ovšem může také klamat. Ale že by idea dokonalosti mohla klamat nás samé? To nás v našem nevědomém spánku ani nenapadne. Jsme tak závislí na nevědomém napodobávání Ježíše, Buddhy, Konfucia, kohokoliv, že jsme zapomněli, že to hlavní nebylo být jako oni, ale stát se jimi v sobě. Stát se vědomými a tím si i uvědomit, co se v nás odehrává. Uvidět se. Uvidět sebe sama. Ne jako něco užasně čistého a dobrého A ne jako něco špinavého a špatného. Dělit věci na spatné a dobré, a tím dělit i sebe je něco, jako když jedete na návštěvu do vzdáleného města. Na cestě se vám rozbije auto. No to je pěkné, auto nejde, řeknete si. Ale protože pýcha utáhne více nežli traktor, popadneme auto, vyhrneme si rukávy a tlačíme. A tlačíme, tlačíme a tlačíme, dokud se do toho města nedostaneme. Máme před očima cíl, výkon, moc z toho, že jsme dosáhli svého.

Zvládli jsme to, a jsme zpocení, nevyspalí, hladoví a špinaví, ale zvládli jsme to. A pak odjedeme a to auto zase tlačíme do dalšího města. Sice nám ostatní říkají, jestli bysme si na to auto neměli zavolat odtahovku nebo někoho, kdo tomu motoru rozumí, ale my ne. "Jsme tam, kam jsme chtěli dojet nebo ne?" Voláme vítězně. A TOMUHLE VY ŘÍKÁTE ŽIVOT? Víte, co potřebujete? Automechanika, kterej zvedne kapotu, mrkne do motoru a vymění vám svíčku. Otočí se klíčkem v zapalování a auto jede. Potřebujeme odborníka = pochopení, přijetí, vhled a bdělost. Nemusíme tlačit auto. Nemusíme vyvíjet usilí o to být JAKO DOKONALÝ s myšlenkou, že se tím něco změní. Proto jsou lidé tolik unavení, sedření a bez lásky. Protože vás i mě učili, že nemáme být sami se sebou spokojeni!

A to je kořen toho všeho. Toho, čemu by se dalo říkat zlo. Čemu já říkám "spolehnutí se" na nevědomou autoritu. Neustále jsme nespokojení, neustále máme přerušené spojení mezi sebou pro blbiny, nesutále totiž cosi tlačíme. Jen dál, hučí nám v hlavách, jen hloubš, jen více. Ale takhle v sobě a okolním světě jen a jen vidíme své a jejich důvody, svá a jejich řešení, své dobré a jejich zlé a tudíž nepřijatelné způsoby. Vidíme jen boj. A boj byl vždy jen synonymem MOCI. Nikoliv LÁSKY. Láska nepotřebuje o nic a za nic bojovat. My spící a doufající v ráj, my ano. Zapomínajíce na to, že onen ráj už tu dávno je. Království nebeské není dál než na konci naší vlastní ruky, na konci našeho odmítání přijmout sebe sama, do něj takového, jakými už jsme. ON to učinil již na počátku. A jen my tomu nevěříme! A proto je člověk dokonalá bída. To když nepřijal, neuviděl, neuvědomil si IDEU NEDOKONALOSTI. Každý člověk má rozdílné potřeby. Rozšířit své vědomí znamená rozšířit ho i o tuto skutečnost. Vyšší vědomí této skutečnosti zapříčiní zrušení a pád všech existujících vlád, hospodářství a vzdělávacích či náboženských systémů. Tak je to.  A tak ne to, co víš, je rozhodující. Přestaňme se tím vychloubat. Ne to, co děláme, je rozhodující. Pouze to, kdo jsme, se počítá. Slova neobsahují žádné vědomí. Mohou ho však vyvolat. Proto bylo na počátku slovo. A člověk neprokáže druhému žádnou službu, když se ho pokusí ohromit nějakou myšlenkou, ke které ten druhý nemá žádný přístup. Avšak umí-li mu pomoci to podstatné rozeznat, může to celý jeho život změnit. Může to změnit život všem. A to je láska.

Několik lidí, kteří rozpoznají to podstatné a komunikují spolu, mohou vyvolat řetězovou reakci. Protože nic není tak účinné a průrazné jako IDEA, která se uskutečňuje v pravý okamžik. A každý okamžik není DOKONALÝ v čase, protože trvá. Jeden člověk, který to rozpoznal a přijal, dokáže změnit celý svět. A svět se mění neustále. Je neustále měněn. Námi.

Až teprve nyní se vlastně vše odklání od starých řeků a dostává tu nálepku toho, že idea není živoucí skutek, ale pro většinu z nás jen prázdné slovo. Ale, že já, jako vidoucí = tudíž vědomí, vidím a uvědomuji si ve všem kolem sebe Boha, lásku, Tao, Buddhu, či svého partnera - dosaďte si svůj ekvivalent pro to, co považujete to zásadní, pro to, co pro vás sjednocuje vše, tak s tím už idea dneška už jaksi nepočítá. A co se stane, když svého partnera vidíte takto? A zaměříte 100% své pozornosti na něj? Tak, že on taky v tom odraženém světle uvidí vše, co je v něm? Myslíte si, že vás bude milovat? Nebo, že bude vzteky skákat, jak na rozpáleném uhlí?  Protože mu vaše 100% pozornost ukázala jeho "vady" a skrytá místa, která nepřijal. Láska ukazuje vše. A vede nás k tomu to přijmout.

A tak se ptám: "Co nás vede k bytí"? IDEA i když nedokonalého a nehotového člověka, který věří v lásku 100% svého bytí a nebo nás vede JAKO IDEA neboli MYŠLENKA, která nám nastrkuje před oči lucernu z náboženství, filosofie a co ja vím, z čehokoliv, aby oslepila náš zrak natolik, že uvěříme jen a jen jejímu svitu? Protože už nejsme schopni vidět a vědět cokoliv jiného?

Ježíš řekl: "Když ti, co vás vedou, vám řeknou: "Pohleďte, království je v nebi", tak tam budou ptáci nebeští před vámi. Když vám řeknou: "Je v moři", předejdou vás ryby. Uvnitř ve vás je království a vně vás. Když poznáte sebe, budete poznáni a uvědomíte si, že jste dětmi živého Boha. Jestliže však sami sebe nepoznáte, pak přebýváte v bídě a jste bídou." (L 17,20-21)

Žít život, to předpokládá mít vnitřní vztahy. Mít vztah s tím, co nás vede. K obrazu svému. A partnerství je o tom, že vzniká nový obraz aniž by zanikly ty dva předcházející. To je láska. A v ní jsou všechny věci mezi sebou propojeny. A všechny bytosti jsou porůznu od sebe odvislé. Nemohou jedna bez druhé existovat. A neexistují, nejsou poznány, nezhmotní se, pokud nemají vztah. Pociťovat při tom svoji energii je skutečný prožitek. V radosti extáze bytí. Zažít živou přítomnost lásky. Život sám se už nachází v dokonalém pořádku. A stav naší lidské nedokonalosti je obrazem dokonalost boží. A tyto zákony nemohou být nikdy a ničím ignorovány. To pouze struktury člověka se nacházejí často v disharmonii a nepořádku. Díky myšlenkám, hrajícím si na Boha a vedoucí nás....?

A tak především ti, kteří se tolik obávají vnějších autorit a přitom velmi autoritativně vyžadují svou vnitřní osobní svobodu, zrovna ti by měli vědět, že každá živá bytost je svobodná jen skrze svoji vůli a že jediná autorita, které musí uposlechnout, přebývá v této jejich vůli. A pokud se náš život nachází v nepořádku, tak jenom proto, že jsme ještě nezačali akceptovat řád přírody a zákony boží a svou vůli jsme odevzdali někomu jinému. Tvé srdce je jediné místo, kam ani Bůh nemůže, když ty nebudeš chtít. Říkavala mi moje babička. Byla to moc moudrá žena. Nemůže, pokud jsme obrazem Božím. A pokud se nepřijmeme, spálí nás to naše nevědomí na popel. A my sami se zničíme snadněji než se domníváme. A s tím zničíme i kousek Boha. Jestliže se tedy člověče necítíš být svobodným, tak jenom proto, že ses ještě nepřiznal ke své vlastní svobodě, jednotě, odpovědnosti za ní a čekáš, až ti ji někdo daruje. Pak budeš čekat před branou ráje věčně!

A když konečně rozpoznáš, jak je to skutečně tvrdé, když konečně začneš život akceptovat a vytušíš, že neexistuje jiného východiska kromě toho být svým živým já - pak tvé poznání a z něho plynoucí neuvěřitelná bolest a strašná osamocenost a odpovědnost, která toto všechno v sobě skrývá - tak potom a jedině potom začneš být vědomě živoucím a poznáš skutečné radosti svobody. Svobody být v hmotě živou ideou nedokonalosti. Toho, čemu se kdysi říkavalo ráj. A čemu dnes můžeš říkat lidský život. Přeju všem, aby ho prožili s láskou. V dobré víře v ní. MZZ