Být na druhého hodný, k vzájemnému posílení přátelství mezi partnery, jaksi nestačí. O to opravdu nejde. V partnerství je to, co drží ty dva pohromadě, především hluboké vědomí smyslu. To když se dokážeme podporovat v naplňování svých životních cílů a snů. Tím vnášíme do života hlubší smysl. To je ta správná úcta i respekt k tomu druhému. Většinou nejde o to, zda je zvednuté prkénko, že v neděli nebyla klobása anebo, kdo měl vynést odpadky. To je jen povrchové píchnutí, mnohem ostřeji zaťatého střípku ledu, který vás žere intenzivněji a bolestivěji a je to právě partnerovo teplo, jeho náklonnost a blízkost, co tyhle ledově chladné rány (my jsme je totiž znecitlivěly v domnění, že je tím vyléčíme) jitří a ony se pak znovu otevírají.

Většinu partnerských konfliktů nemůžete vyřešit. A všimněte si, že jsou v podstatě stále stejné, i když s různými partnery. Takže problém není v předmětu sporu, ale v nás. Protože jsou konfliktem hluboko zapuštěné bolesti. A ta, když se otře o to, že jsme každý prostě jiný a máme jiné životní hodnoty, či máme jiný životní styl a jinou hodnotovou stupnici, tak to nás prostě svádí ke konfliktům. Naše odlišnost je tím, co z nás jako z páru dělá světový unikát, jedinečné spojení, které právě díky vědomí své odlišnosti, může učit jeden druhého respektu a úctě.

Konflikty budou stále. To jediné, co můžeme udělat, je naučit se svými odlišnostmi vzájemně žít. V přátelství. V svazku, v kterém je srdce druhému otevřeno právě zas jen dalším srdcem. MZZ