DE - GENERACE?

Být milován si nemůžete zasloužit. To by znamenalo, že k tomu, abyste byly milováni, musíte podat určitý výkon. A to je to, čemu se dnes tak populárně říkáme láska. Zaměnily jsme si lásku za splnění určitých kriterií, která tomu druhému podsouváme v domnění, že když je bude respektovat, že nám samotným bude lépe. Nebude. Lež ještě nikdy nikoho na nohy nepostavila. Ani lásku mezi dvěma lidmi. Živoucí radost z přítomnosti toho, koho milujeme, ta ano. Stejně jako nelze ztratit během sekundy důvěru člověka, který vás miluje. I když uděláte sebevíce opovržení hodnou věc a přiznejme si mnozí z nás jich v životě udělali více než dost, bylo to kvůli tomu, že jste jen v skrytu a ne nahlas zatoužily po lásce. A pak? Co pak? Dokonáte svůj čin a váš partner vás kvůli vaší slabosti zapudí? Jaký je to potom partner? Copak se láska dá dokazovat? A čím? Činy? A nebo za tímhle líbivým slovem skrýváme jenom svou chuť mít druhého po vůli? "Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění"! Pokaždé, když se budete snažit naplnit nějakou podmínku, o které si vy z jednání a chování druhého pomyslíte, že se mu jejím splněním přiblížíte, padáte hlouběji a hlouběji do propasti falše a iluzí. Jak si to vůbec představujete, že vás někdo miluje, tak a teď se řekne dost a od 15:32 už tomu tak není? A je snad láska výsledkem poznání? Jako, že se na toho druhého mohu vždy spolehnout? Roky budovanou důvěrou? A nebo je to jen pečlivě maskovaná snaha o manipulaci? Za svůj život sem viděl mnohokrát, jak osvědčené vztahy sklaply jak prsk, když přišlo k něčemu, co jim život nadnesl v plné síle.
To, koho vedle sebe, máme je výsledkem našich celoživotních skutků. Je to výsledkem našich životů. Nejen jich. A my bysme aspoň jednou za rok měli poodstoupit a podívat se na ty, kteří nás do této podoby zformovaly. Na generace lidí před námi. Poděkovat jim. I za to, za co by se v tzv. slušné společnosti jinde neděkovalo. Poděkovat jim za všechno. Za to, co nám dali a přijmout to už konečně jako své dědictví. Aby se ze slova generace díky naší ignoranci a negativitě a neustálému odmítání lásky nestala degenerace.
V některých bojových uměních se jejich cvičenci učí před útokem vědět, co mají za úmysl při svém protiútoku. Řeknete si, že co je to za blbost, nevím, přeci, kdo a jak na mě zaútočí a až teprve podle útoku volím sílu odpovědi. Někdy může má energie jenom projít skrze tělo a nic útočníkovi neudělám. Jindy ji v těle protivníka mohu ukotvit a zranit ho tak nebo i zabít. To, ale musím vědět před tím než zaútočí. Já musím vědět co chci! Chci milovat skutečně anebo jen jako? A ano, samozřejmě budu svou odpověď taktéž podřizovat tomu, kdo a jak na mě zaútočí. Ale i tak, už v tu chvíli musím vědět ve svém srdci, zda chci jeho život zachovat nebo vzít. Zda chci milovat na 100% nebo jen jako, na zkoušku.
Když milujete, milujete na 100% od první vteřiny anebo vyčkáváte se svou láskou v závětří a pomalu postupně bodujete výkony vašeho protihráče? Když milujete, milujte proto, že chcete svou lásku projevit vším a nebo jde o pouhou společenskou formalitu? Neříkám, co je lepší. Já sám jsem nějak nastaven a ostatní si taktéž mohou či spíše musí nějakou svou roli v lásce vybrat. Nejde se tohoto břemene zbavit, žijeme-li nějakou roli hrát musíme. Nikoliv můžeme. Ale můžeme si vybrat, jak ji zahrajeme. A tak se ptám: "chcete být svou láskou anebo ji chcete projevovat jen za přísně střežených a přitom neustále měněných podmínek jenž podléhají vašemu egu, které ve skutečnosti řídí vaší roli a tím i to, čemu tak nadneseně říkáme láska?"
A uvědomujeme si, nakolik tohle vše v nás ukotvili generace lidí před námi? Že jsme jen výsledkem projekcí, omylů a taky radostí a postupů mnoha set stovek a tisíců osob, které se v této chvíli sjednotily v nás? Tady a teď. Všimli jste si někdy, že už dokonalí a sjednocení dávno jste? Že nepotřebujeme nic než tomu věřit? Přijmout to, že ti přede mnou, my dali vše pro život v dobré víře v něj. A, že je na mě přijmout toto dědictví, prohlédnout si jej a následně se rozhodnout co s ním udělám. Vědomě se rozhodnout MILOVAT. Žít životem pro život. Pro lásku. Pro nic jiného. Vše ostatní totiž vede k smrti. Tak k čemu vás připravily vaše generace? Kolem čeho se točily? Kolem toho, co je a co není důležité? Kolem toho, kolik máte dětí a čeho jste v životě dosáhly? Kolem toho, co je správné a co špatné? Pokud je tomu tak, pak se váš život točí jen kolem smrti. Je to pak ještě život? A pokud vy sami nevíte teď hned, jakým směrem se vaše láska ubírá, tak kdo to má vědět? Váš partner? A prochází vaše láska jenom tak skrz a nebo chcete, aby v tom nejlepším smyslu slova života ulpěla v srdci a v krvi toho, koho milujete? Aby to byl dar, který se stane součástí života?
Na počátku všech generací bylo slovo. Jen jedno jediné slovo. To slovo bylo od Boha. A to slovo bylo Bůh. No asi přímo jím nebylo, ale bylo jeho vzkazem nám jeho následovníkům. A tak se mnoho lidi od počátku věků hádá, jaké slovo to bylo. A celé generace pátraly a pátrají po tom vyjádření boží milosti a lásky, kterou se tak naplnil náš svět. Co nám sdělil Bůh jako první. Moji předkové mne v dobré víře přivedly k tomu, že to mohlo být slovo TIMŠEL - אתה יכול.
M - Ů - Ž - E - Š
MZZ
PS: pf 2016
HUDBA: DRAGON STARS - https://youtu.be/h_Zx0tvNAi8