Dvě přístupové cesty k nevědomí

Jestliže nedojde k uvědomění určité vnitřní skutečnosti, která je ukryta v nevědomí, pak se tato skutečnost odehraje vně. To znamená, že jestliže člověk zůstane nevědomý, neuvědomí si své vnitřní protiklady a neunese jejich konflikt, pak se musí zjevně tento konflikt odehrát a znázornit ve vnějším světě. C. G. Jung

Každý z nás v sobě nosí labyrint protikladných vášní, pocitů, přání či tužeb. Popřené a vytěsněné stránky našich povah se často schovávají za nevyjádřené symptomy, třeba za bolesti břicha. Všímaví lidé sami sebe upozorní na to, že za potížemi těla se často ukrývají duševní strádání. Vzpomínám si na to, jak mi jedna paní řekla, že ji bolí břicho a že to bude asi z toho, že máma na delší dobu odjíždí, i když si svoji závislost na její přítomnosti jen těžko přiznává. Vyjádřila lítost nad tím, že se svou bolestí není v kontaktu. Že by si to přála, ale neví jak.


Všichni víme, jak vypadá námi stvořený bůh Normality. Cení na nás zuby nejen ze světa vnější reality, ale i z nitra vlastní mysli. Být normální, tedy říkat ANO normám, znamená říct NE něčemu opačnému. Za vytěsnění subjektivního prožívání, myšlení a jednání ve prospěch vnějšího zdání normality platíme vysokou daň – ztrátu osobnosti. Tedy té osobité jedinečnosti, která je pravým zárodkem bytostného Já v každém z nás.
Nízká úroveň respektu k subjektivním citovým hodnotám nevede k pěstování osobnosti, ale pouze buduje v každém z nás ego-klon, a to není nic jiného než množina zvnitřněných přesvědčení a myšlenkových stereotypů.
Zvnitřnění je proces přijímání přesvědčení druhých za své a znamená změnu z ty jsi na já jsem. Přesvědčení, jež do nás byla vložena, upadají do nevědomí a odtud působí jako automatické mechanismy na naše myšlení, cítění a chování.
Ego je jen levná napodobenina skutečné osobnosti. Být skutečnou osobností znamená nosit charisma svobodné nezaměnitelné individuality, tu vysoce ceněnou komoditu skutečného vědomí sama sebe (nikoliv sebevědomé pózy, jak se ego často snaží napodobit), Osobnosti přitahují naši pozornost přímo magicky. Mají náš zájem a mají na nás velký vliv. Říká se: máš-li jeho pozornost, máš i jeho srdce a duši. Pozornost je řečištěm energie, proto tam, kde je osobnost, je i pozornost a energie. Tedy i chuť žít, pohyb vpřed, vývoj, cesta, možnosti, vztahy, zkrátka celá ta ve své celistvosti těžko uchopitelná dynamika našich životů.
Jedním z ceněných atributů osobnosti je pochopitelně schopnost přizpůsobení se, tedy schopnost vpravit se do podmínek života, který právě je. Je jasné, že s proměnlivostí života v nás a kolem nás se musíme přizpůsobovat neustále něčemu, co se mění a děje. A jak všichni víme, ego to moc neumí. To si kvůli neschopnosti měnit navyklé stereotypy (je s nimi plně ztotožněné) žije ve svém neměnném prostoru a buď se snaží problémům, konfliktům a emocionálně obtížným situacím vyhnout, nebo si mocensky přizpůsobuje okolní podmínky jenom sobě. Ego neumí tvořivě a pružně odolávat existenčním nejistotám v proudu životních změn.
Další ceněnou hodnotou osobnosti je umění zdravě si vytvořit svůj vlastní osobní prostor a vymezit si jeho hranice. Umění neprosazovat se na úkor druhých a naopak nenechat si příliš do všeho kecat. Zkrátka umění uhájit si něco tak samozřejmého, čím osobní prostor pro člověka je. Ani konflikty, názorové různice či rozpory a odlišnosti od "normálních postojů" všeho druhu nebývají pro opravdovou osobnost velkým problémem.
Osobnost se umí prožívat v jedinečné symbióze sama se svými pocity a postoji, přestože okolí (společnost, rodina) často stojí mnohdy úplně na druhém břehu. Osobnost se nenechá ovládat stereotypními emočními vzorci, tak jako je tomu u ega. Vytváří si dynamický a pružný způsob, jak žít mezi druhými. Učí se zpracovávat situace za pochodu a posouvat hranice, aniž by se nutně musela zřeknout sama sebe.

Život v sebeodcizení

Zdá se, že moudrý a poznaný umírá stejně jako násilník a hlupák. Tak proč se namáhat a snažit se o poznání, když je to jedno? Jak je možné, že většina z nás takto anebo jinak podobně prvoplánově smýšlí a žije? Jak je možné, že žijeme bez citových hodnot, že jsme ztratili schopnost vnímat se? Jak to, že žijeme v iluzi falešného očekávání, že každý z nás má neoddiskutovatelné právo na příjemný život plný štěstí a zdraví?
Realita lidské zkušenosti, že život takový NENÍ, se ztratila ze všeobecného povědomí. Kdysi dávno lidé věděli, že život je předlouhá pouť s těžkým břemenem na ramenech. Nežijeme ve středověku a bída a hlad jsou okrajovými jevy. Avšak máme tu jiná trápení: osamělost, odcizení, prázdnotu a citový chlad.
Život je příliš vnějškový, příliš povrchní, příliš uniformní a příliš uspěchaný, proto je spíše sebeodcizující zkušeností. Lžeme sobě i jeden druhému, že to tak není, namlouváme si, že jsme dobře přizpůsobení, že jsme skuteční. Ale jak se může člověk zdravě přizpůsobit nemocnému světu? Častěji potkáváme právě ty, kteří se k nám chovají odměřeně, chladně a neberou na druhé ohled jako na lidskou bytost. Stále častěji narážíme na lhostejnost jako na "normální" postoj k sobě i k druhým a k jejich útrapám. Lžeme sobě, když nevidíme, že i my sami jsme nakaženi stejnou infekcí. Lžeme sobě, když nevnímáme, že žijeme oddělení sami od sebe.
Tradiční a "normální" západní způsob života nepřinesl mnoho dobrého, pokud se odhodláme bilancovat loktem lidskosti. Měřeno pohledem psychického vývoje dopadáme ještě hůř. Věčným uspokojováním nejenže člověk nezíská vědomí sama sebe, ale naopak ztrácí i to málo, co ze sebe v sobě opravdu měl. Jak vypadá evropské duševní zdraví, když každý třetí z nás je adeptem na duševní poruchu? Odcizení a z něj vycházející chřadnutí duše – to je definice “normálního” moderního člověka. Ztracený sám sobě v předdefinovaném světě, kde systémový blud je vydáván za životní jistotu.
V průběhu staletí se změnilo hlavně to, že člověk se stal parazitem Země a přírody. Je nás tolik. Stává se z nás drtivá a ničivá síla. Už nemáme strach z nadpřirozených sil, leč spolu s vědou jsme uvěřili, že jsme ti ovládající. Ano, existují tací, co motivují sami sebe pozitivním myšlením, zastávají pozitivní postoj k životu s důvěrou v lidskou povahu a nadějí ve zlepšení světa. Činit jenom tak však zároveň znamená, že mnohé z toho, co už je zjevné a viditelné, nevidí a neslyší. Na druhé straně vidět jen nejtemnější noc je stejně pokřivené. Co tedy zbývá člověku?

Tlak vnitřních rozporů

K tomu, aby člověk vědomě rostl, potřebuje být vyzván. Tou výzvou je mu tlak vnitřních rozporů, který prožívá každý v různých podobách a proměnách. Jeví se často jako blíže neurčená duševní nespokojenost, nepohoda, prázdnota, bolest, úzkost či strach, které většinou (pokud nejsou včas reflektovány) ústí v krizi. Nebo se může promítat do vnějšího světa jako různá nedorozumění a konflikty, které se odehrávají mezi námi a vnějším světem. I zde může vyústit v partnerské krize, nehody a jiné peripetie všeho druhu.
Duševní bolest má mnoho forem. Říkejme jim souhrnně třeba utrpení. Na utrpení není nic špatného. Je to prostý opak štěstí. A má pochopitelně v životě člověka velký smysl. Vytěsnění utrpení na úrovni jednotlivce znamená egoismus, na úrovni společnosti její rozklad.
Když lidé pozorují, co prožívají pod vrstvou myšlení, nejdříve ze všeho se setkávají s tím, že jejich Já je spoutáno bolestí, nebo zeje bez vlastní energie uvězněné v prázdnotě. Setkávají se s vyprahlou duší. Protože nejsme schopni snášet prázdnotu a duševní bolest, nedokážeme se ani dívat pod povrch formy (pod vrstvu myšlení), takže se ztotožňujeme s kolektivními nevědomými přesvědčeními. Ty pak ovládají nejen naše způsoby cítění, ale i myšlení a žití. Tím potlačujeme hlubší vědomí sama sebe a odcizujeme se nejen sobě, ale i životu. Ale nějak žít, chovat se a myslet musíme. Myslíme si, že když se budeme chovat jako ostatní, když budeme říkat to, co ostatní, když tak budeme myslet a budeme tak žít, stane se něco, co nás zbaví té zoufalé prázdnoty či pocitů méněcennosti a nepatřičnosti. Nebo přijde někdo s nějakým zázračným receptem a pak se všechno změní. Taková iluze.
Ale jedno prostě musíme vědět, že musíme žít tento život. Tento život je cestou nejen k nalezení vlastní osobitosti, ale i k tomu, co je neuchopitelné. Život je předpoklad k uskutečnění nejhlubší touhy v člověku, totiž touhy po jednotě, která znamená mnohem víc než jen potřebu být sám sebou.
Hledání příčin toho, proč se cítíme tak, jak se cítíme, a proč jednáme tak, jak jednáme, proč se nám daří tak, jak se nám daří, zavede naši pozornost vždycky na stejné místo – do hlubin nevědomí. Pod hladinou vědomí se nachází tajemný a nerozlišený svět nevědomé mysli. Nevědomá mysl je jako muž za oponou. Přestože není vidět, ovlivňuje veškeré dění, které se odehrává v našich vědomých životech. Někdy zasáhne přímo a někdy na jeho jednání můžeme usuzovat nepřímo. Nevědomá mysl, to je život skrytý pod hladinou, život ukrytý uvnitř nás samých.
Vynášet na povrch obsahy, které v sobě ukrývá nevědomá mysl, tedy skryté vzpomínky, nevědomé motivy, faktory a charaktery (zkrátka obsahy) je podstata léčení duše člověka. Pokud se člověk dokáže směrem ke svému nitru otevřít a rozlišit nevědomé obsahy dřímající v temnotě jeho mysli, objeví skryté impulzy ovlivňující jeho myšlení, cítění a jednání, probudí se a získá novou sílu. Jediné, co pro to musí udělat, je přimět se k tomu, aby zaměřil svou pozornost správným směrem. To je sice zjednodušená, ale skutečná podstata principu vědomého růstu a vývoje.
Vývoj nás vede ke stále méně okázalému, o to více autentickému a přirozenému přístupu k životu, který není založen na ničem jiném než na rozlišování. Rozlišování, co mi prospívá a co nikoliv, je to, co se na cestě sebepoznání učíme. Učitelem je naše pozornost a rostoucí všímavost. Takže hodně záleží na tom, kolik pozornosti věnujeme svému vnitřnímu světu: svému tělu a jeho signálům a své mysli a jejím obsahům. Všichni kolem mohou žít tak, jak se to naučili, ale když nejsou v kontaktu sami se sebou, nerozumí si, jsou nevědomí sama sebe, tak samozřejmě nemají potřebné signály k tomu, aby sami rozlišovali. Proto se tedy řídí obecnými pravidly a úsudky, co je správné a co ne. Pokud investujete čas a energii k tomu, abyste obrátili pozornost do nitra, spustí se procesy rozlišování, které vás přivedou k tomu dělat věci tak, jak sami cítíte, že jsou prospěšné. To je přeci ta nejpřirozenější věc na světě. Bohužel se na takové počínání hledí se značnou nedůvěrou.
Setkání s nevědomou myslí má na člověka někdy přímo ohromující až magický účinek. Terapeutická a osobní praxe ukazuje s neochvějnou jistotou, kolik efektů má prosté obrácení pozornosti do nitra. S vývojem všímavosti a zkušenosti z pozorování mysli začíná člověk krok po kroku vnímat, jak málo zná sám sebe. Vidí, že se odvracel sám od sebe a svoji pozornost věnoval pouze vnějším věcem. Že byl vyhnán do zoufalého usilování a že byl obětí slepé žádostivosti po prázdných věcech. Poznává, že chtění mnohdy nevyjadřuje jeho nejhlubší citové potřeby.
Když nerozlišujeme, chceme převážně to, co nám škodí a posiluje egoismus. Rozlišující pozornost nás učí chápat na úrovni ryzí – vlastní zkušenosti, obchází představy a přejatá přesvědčení, odhaluje nestálou, pomíjivou, proměnlivou, a proto velmi nejistou povahu vnitřní reality. Takové poznání přináší velmi zásadní citové otřesy, změnu v chápání pojetí reality, vnímání sebe a vlastních možností.

Přístupové cesty k nevědomí

Smyslem mého přístupu k sebepoznání je předat praktický způsob, jak se dostat do přímého kontaktu s vlastním nevědomím. Nevědomá mysl není nic statického. Je to pulzující, proměnlivý a dynamický život, který se neprojevuje jen přímo v nás, ale i kolem nás. Zdá se tedy, že můžeme vstoupit do vědomého kontaktu dvojím způsobem.

Buďto nahlížet přímo do hlubin vlastní mysli obrácením pozornosti do sebe, ale i pozorovat vše, co přichází z vnějšího světa a dotýká se nás. Protože to, co vnímáme jako vnější svět, a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých představ navenek, to je vlastní princip projekce. Projekce se dějí automaticky. Nevědomá mysl se sama zobrazuje v událostech vnějšího světa, promítá se na druhé lidi, aniž bychom měli jakýkoliv vědomý vliv na toto její počínání.


Pozorování niterných pochodů mysli – meditace

Sebepoznání vyžaduje, aby se člověk naučil nevytěsňovat či neoddávat se svým špatným stavům, ale začal je pozorovat. To znamená, aby i přes pokušení zbavit se jich – na jedné straně, nebo se jimi nechat strhnout – na straně druhé, zůstal objektivní a udělal ze svého špatného stavu objekt svého pozorování a nedovolil mu tak stát se dominujícím prvkem ovládajícím jeho úsudek a chování. Musí se pokusit o to, aby k němu jeho emoce, nálady, úzkosti a podráždění hovořily. Dát jim příležitost vyjádřit se obrazem, fantazií, myšlenkou, představou či jinak.
Jako k hlavnímu praktickému nástroji sebepoznání se přikláním k psychologické metodě, a to k meditaci (kontemplaci). Meditační praxe člověku umožňuje, aby – když ho přepadne špatná nálada, deprese, lítost či jiný stav – se nenutil k práci či jiným aktivitám, ale naučil se ke svým stavům obrátit pozornost a učil se je rozlišovat, poznávat a přijmout.
Kdybych měl pro účely tohoto článku zjednodušit popis toho, co je pro správnou praxi důležité, shrnul bych to do několika bodů:
  • ▬ vzdálit se na určitý čas vnějšímu světu
  • ▬ ztišit se
  • ▬ vymanit pozornost z myšlenkových obsahů obrácením pozornosti do těla
  • ▬ opustit vědomou kontrolu
  • ▬ setrvat v přítomném okamžiku
  • ▬ pozorovat bez analýzy vše, co se v nitru odehrává
Meditační praxe má nesmírný praktický význam pro každodenní životní realitu každého z nás. Nejde tedy pouze o to jít za pomyslným cílem sjednocení či osvícení, ale také o to získat vnitřní klid a vyrovnanost či jednoduchý otevřený nadhled nad životem, nad sebou. Klid a vyrovnanost nejsou cílem, ale podmínkou, aby člověk začal chápat každou situaci jako příležitost k růstu.
Meditace mimo jiné umožňuje mít přímý kontakt se životem, s bytím a s přítomnou realitou. Zkrátka mít jednoduše pocit, že jsem tu. Nácvik meditace vytváří proud nepřetržitého uvědomění všeho toho, co nás v životě strhává, podmiňuje a ovlivňuje naše jednání a motivuje nás či demotivuje ve vztahu k životu, k ostatním lidem či k sobě samotnému.

Projekce

To, co vnímáme jako vnější svět, a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazováním našich nevědomých představ navenek. Skutečnost, že všechno to, co vnímáme ve vnějším světě, je obrazem našeho nevědomí, skrýváme před svým vědomím, protože vnější svět a lidi v něm vnímáme jako od sebe oddělené.
Pokřivené není promítání, protože to se nám děje, je to akce nevědomí. Pokřivený je však způsob, jakým k projekcím přistupujeme. Člověk má tendenci se od promítaných nevědomých obrazů do druhých osob oddělovat a popírat, že vznikly v jeho nevědomé psychice.
Příkladem vám může být jednoduchá a typická mužsko–ženská projekce: muž nevědomě zrcadlí na svojí partnerce svou vnitřní emocionální a pocitovou stránku života, kterou si jen těžko přiznává, protože mu významně narušuje jeho představu mužnosti a mužské identity. Žena zase mezi sebe a svého partnera neuvědoměle vkládá svá mínění o něm a o mužích obecně, aniž by je podrobila poctivému úsudku a rozlišila, nakolik jsou skutečně pravdivá.
Takový stav působí na oba velmi dráždivě a je příčinou nesčetných krizí a konfliktů do té doby, dokud zůstává neuvědomělý. A tak jsou oba zapleteni v síti svých vlastních nevědomých představ a nevědí, kdo je ten na druhé straně a kdo jsou oni sami. Neznají se. Oba jsou pak skálopevně přesvědčeni, že špatný je ten druhý a chyba je v něm. Ani jeden přitom netuší, že vlastně bojují jen sami se sebou.
Pohlédnout na druhé vědomím toho, že jsou nositelé našich nevědomých projekcí, je ten pověstný pohled do zrcadla. Jestliže něco na druhých nesnášíme, pak skrze jeho podobu nesnášíme něco, co je uvězněno v nás samých. Věci, které vnímáme na druhých, ve skutečnosti žijí skrytě v našem nitru a na druhé jsou nevědomě přenášeny. To, co v nás není, nás nechává chladnými. Neexistuje jiná skutečnost, která by se nás dotýkala, než ta, která je uvězněna v nás samých.
Přečtením a teoriemi o ničem se zase nic nestane. Usednutím do ticha a přesunem pozornosti do sebe se začne odehrávat to, po čem tolik toužíte. Nastupujete na cestu být v jednotě. Jak ta cesta bude vypadat? To neví nikdo předem. Jedno je jisté. Skutečně dobrá terapie vám pomůže vynést na světlo skutečnosti, které vás z nitra ovládají a nedávají vám pokoje. Vy jste však ti, kteří se musí naučit s nimi zacházet. Vy jste ti, kdo musí udělat v životě místo pro sebe samého a pro ty kroky, jež vedou k nápravě. Jedině vy jste ti, kdo může přerůst sám sebe. Nikdo jiný to za vás prostě neudělá. Komu to přijde těžké, ten se radši všeho toho poznání vzdá. Kdo to vezme jako výzvu, stane se tím, kým od nepaměti už je. Získá zpět sám sebe.
autorPavel Špatenka - Hlubinná analytická terapie, sebepoznání.