HRA o TRŮNY ♥ srdcem bez stínu

Když se řekne spiritualita, zdá se toto slovo být jakýmsi protipólem sexuality. Naše doba a především matka církev z nás vykořenila vědomí, že tělo je také součástí ducha a zavedla nám do hlavy pojem, který nahlíží na vše, s nálepkou sex jako na negaci. V médiích se dnes běžně prezentují v podstatě jen “plamenné” TV vášně, sex excesy, úchylky či znásilnění. Základní premisou debat v sociálních a jiných mediích nejsou příběhy uprchlíků, ale to, kolik sex excesů má jiná kultura než naše a proč je dobré ji tedy zničit, atp. atp. atp. Apriori nás nezajímá příběh lidí válkou zničené Sýrie, ale pořád jde jenom o sex. A namísto dovedení evoluční křivky k produchovnění sexuality, jsme nyní došli na její možná opačný konec.

Základní myšlenkou většiny systémů při výchově mladých adeptů ke kněžství či mnišství, bylo umožnit jim zduchovnit si jejich sexuální energii. Všechny systémy a náboženství bohužel zapomněly na to, že potlačování něčeho, co je právě tou bytostnou podstatou každého z nás, se jaksi nikam nedostanou. Přirozený ventil sexuální energie je náš sex. Kde jinde se vám dokáže, aspoň na pár chvil otevřít vaše srdce? Kde vaše smysly, třebas jen na vteřinu pouhou uvidí v odrazu svého partnera sami sebe? Kde se zastaví čas a prostor a vy žijete ve věčnosti? Kde jinde za živa umíráte a znovu se zrodíte?

Potlačením a jeho znegativněním i v běžné společnosti se veškerá náboženství pojistila, aby měla, co možná více rekrutů, do svých řad. Protože, kdo by potřeboval církev, když by se hlavním motivem a touhou jeho života stal spiritualismus prožívaný v běžném životě? Ve svobodě, v nerovnosti vyrovnávané láskou? A tak se do našich rodin tisíciletým procesem zapracovalo jako životní motto slovo SOUBOJ, a nikoliv SPOJENÍ protikladů Muže a Ženy. Sex totiž toto spojení umožňuje. A to i na fyzické rovině. Negativní nahlížení na sex nikoliv, to jen podporuje naše stíny. Námi samotnými do nás nezasetou, avšak všude bující chuť MÍT MOC. Naši chuť vládnout a ovládat. A tak jsme se, coby generace mnoha pokolení zablokovali ve vývoji. A naše evoluce je v konečné fázi, bohužel možná sestupným směrem. Pokud jakákoliv náboženská či spirituální nebo filosofická praxe nevede k přetváření sexuálních energii a jejich SMYSLŮ - PLNÉ UKOTVENÍ v TĚLE člověka, pro jeho vlastní využití na duchovní cestě životem, je zcela zbytečná. Je pak jen pouhou hrou o zdroj energie. Hrou o TRŮNY.

Asi už vás taky potkali, že? Prostě jakékoliv transformační rituály, jenž převedou vaši energii na vědomou cestu k osvícení. Mají za úkol usnadňovat a urychlovat růst našeho ducha tím, že ukradnou část jeho těla a změní ji myslí na něco posvátně vznešeného a přitom se domnívají, že je to tak dobře. Víte však, co se vám narodí, když najdete na louce, na stonku trávy kuklu motýla a dýcháte na ni, aby jste urychlili její růst? Abyste se podívali na nový život? Narodí se můra, poškozený, kdysi možná krásný motýl, který se motýlem však díky tomuto vašemu působení, krásným nikdy nestal. Stal se díky díky lidské hlouposti a touhy, mít moc dát život, jen svým vlastním stínem. A my na svět přicházíme jako motýlci, ale působením výše zmíněných faktorů jsme spíše čím dál šedivější a hrozivější můry. Osobně nemám nic proti tomu, aby se lidé zabývali svou lidskostí vedoucí k lásce a spolupracujícímu soucitu. Ale když nejsme schopni se toto naučit a používat na té nejintimnější úrovní, jak bysme toto chtěli provozovat v dalších vztazích a rovinách našeho života, I kulturního, natož pak politického?

No třeba tantra jako system vedení sexuální energie? Rituálem se tu sice žena uctívala jako bohyně, však po pravdě byla zneužívána mužskou šovinistickou (nikoliv šivaistickou) touhou po osvícení jako pouhý nástroj. To se prý v moderních praktikách zcela změnilo. A dost možná otočilo do obrácené polohy. Co z těchto dvou směrů, je či není dobře rozhodne čas. Problém u této metody stejně tak, jako u cvičení s kundalini je v podstatě jen to, že se všichni pokoušejí o jeho vedení jedním směrem, i když v podstatě intuitivně tušíme , že to tak nejde. Duální energie musí mít v těle pro své vedení aspoň dvě větve (vypouštěcí kanál, který nás uzemňuje a napouštěcí, který nás nabíjí), dva systémy v těle (sympatikus a parasympatikus), dvě projevující se polarity (jin a jang), prostě dvě formy téhož (nádech a výdech).

Nicméně metody vedení energie, se většinou prezentují jen jako výtah k osvícení, neboli přivedou najednou do netrénovaného mozku člověka, najednou velmi mnoho energie z jeho těla. A nezralý, vnitřně nedospělý člověk netuší, že je jen jediná cesta, kam může onu energii nasměřovat, aniž by mu a jeho tělu ublížila, a to je předat ji do svého srdce. Naše srdce je však dávno zavřené a zalité v sarkofágu strachu ze všeho. A otevírá se jen málokdy a i za ty vteřiny své slabosti, se trestáme my sami či jsme trestáni druhými. Strachu, kterému nás naučili všichni, protože ruku na srdce, na koho z doby svého růstu můžete vzpomínat s láskou? Se skutečnou láskou? S postojem plným respektu k vašemu bytí? S nacházením řešení vašich problémů, a ne jen s trestem za jakoukoliv blbinu, jenž narušila jejich nejistý klid?

Všimli jste si někdy, jak se všechno uvádí do pohybu, když jde o sex? Jak ohromnou silou tato síla vlastně skutečně je? Takže, když stimulujete hlavu příliš a nedodáváte výsledky této stimulace do srdce, může být pak vaše vidění ovlivněni vašimi vlastními iluzemi, sny a channelingy. Proč archetypy nepodporují lásku a soucit, ale sílu a boj o moc? Protože z ní v našem těle žijí. Protože upřednostňujeme hlavu na úkor srdce. A s hlavou si stíny poradí snadno. Tam rychle vyběhnout ze svého ukrytu pod sluncem, zpod solar plexus (sluneční pleteň), zahulákají si a rychle utečou. Se srdcem však nic nezmohou. No a pak se tělo člověka vyčerpá a on zemře. Zbytečně, ne to ne, určitě umře hrdě, protože má přeci splněno, přivedl na svět potomky. Pro koho ale? Pro čí hru o energii? Pro jakou evoluční křivku? Jestliže se vyvíjíme my sami, pak stejnou měrou a ne-li podstatně hlubší se vyvíjejí i naše stíny. Jistě, pro světlonoše bílých stezek to není hudba, kterou by chtěli slyšet. Je to realita.

Sexualita je vlastně jen uvádění našeho duálního principů bytí do reality jednoty. A ta původní byla zcela jistě přirozená, formující vědomí člověka do podoby, které mu mělo dát vhled. A asi i proto byla ve starších kulturách sexualita přirozenou součástí společnosti. Teprve ti, co v ní poznali její moc a učinili z ní nástroj, a dali ji negativní hodnocení, ti ji přivedly a nás s tím, více směrem do pekla namísto do ráje. Vnímat se, rozhodovat se a používat se máme umět v prvé řadě my sami. Na to nepotřebujeme kněze ani guruy ani kouče, ale otevřené srdce. Ale chceme to? A nebo jen odevzdáváme svou schopnost vedení svého života, své energie, svého sexu do rukou druhých v naivní víře, že toto je to správné? Že se tak zbavíme těch nečistých myšlenek a věcí, co by nás jinak strhli na cestu “hříchu”?

Říká se, že tok energie následuje naše pocity? Kam tedy skutečně zaměřujeme svou energii? Komu ji věnujeme, když sníme o Ježíšcích, O Buddhovských vlohách či Prorokových slovech? Živým lidem, tedy sobě a nebo slovům, označujícím určitou popsanou psychologickou projekci, která se působením rodiny, přátel, milence či sociální skupiny stala v naší mysli pojmem, o němž po pravdě ani mnoho nevíme a neuvažujeme o něm. Ale věříme v něj. Svatě. Svatosvatě. A držíme se toho, aspoň něco jistého, že? Co je však jisté v sexu? Copak to jde udělat v něm něco jistého? Naše chování je takové jací jsme my sami. Je stejné jako naše komunikace a stejná v základech je i naše sexualita. A my přiznejme se, nejsme zrovna rození experimentátoři a inspirátoři a touživci aspoň snící o tom, jak uspokojit svého druha, ale především sami sebe, že? Za čím ve své komunikaci jdeme? Za čím jdeme ve své lásce? Ve svém sexu? Chceme ho vůbec? Chceme dojít skutečně ke své přirozenosti a nebo jsme se už naučili vše tak předstírat (včetně sexu), že už ani nevíme “čím” jsme?

Copak by nás to však nevedlo zase k tomu vyjet si svoje sex koleje, a spláchnout tak svou životní energii do “černé” díry těla, kde se roztříští na nic? A my druhý den po sexu vstaneme a jsme stejně nasraní a malicherní jako před ním? Copak vás nikdy nezaujal až v srdci, polibek daný z lásky? Od někoho, kdo v onu chvíli otevřel vám své srdce = své bytí = svůj TRŮN ? Kdo z nás však věnuje své království (své královnoství, pro kabalisty), svůj trůn, někomu jinému? Kdo vydá svůj trůn bez boje? Jenom ten, kdo miluje srdcem. Srdcem bez stínu. Srdce je totiž osvíceno světlem našeho vnitřního ohně, říkají staří tao mistři. A tudíž v něm stínu není. Ale stín se dokáže schovávat přímo pod sluncem, tam, kde je naše břicho, tam, kde je největší tma.

A co tedy břicho? V čínské a indické mytologii je břicho např. považováno za sídlo duše. V něm se také rodí nový život. Dokonce v Bibli je role břicha velmi symbolická. Což Jonáš nebyl tři dny vězněm v břiše velryby, než mu Bůh odpustil? V naší době už společnost nepovažuje tělo a jednotlivce za jediný celek. Tělo podrobuje tisícovce přísných požadavků a dělá z něho zdroj přehnané a sociálními medii vizualizované hrdosti, nebo naopak směšnosti a hanby pro tlouštíky. Jaký vztah máme ke svému břichu ve společnosti, která nás spotřebitele vzývá, jak nadměrnou spotřebu, tak detoxikaci? Komu se nikdy nesevřely útroby, když měl mluvit na veřejnosti? A proč vlastně, když se nám něco nelíbí, říkáme, že to nemůžeme strávit?

Uvědomujeme si vůbec, že náš stín není ničím nehmotným? Ale, že žije skutečně reálně v našem těle? V našem břiše? A protože nemůžeme mít pod kontrolou svůj život, snažíme se mít pod kontrolou aspoň své tělo. Této kontrole se však břicho právě často vymyká. Proto jsou v současnosti tak úspěšné orientální a alternativní metody výživy, detoxikace a léčení, které se zabývají tělem v jeho celistvosti. Francouzský vědec Le Breton říká, že je naše posedlost břichem je i výsledkem neustálé přítomnosti problematiky výživy v médiích. „To, že kuchyně znovu nabývá svého významu, že se lidé zajímají o to, co jedí, jim dává potřebu pečovat o tento orgán a odstraňovat tabu,“ říká. A proto stín nebude nikdy sídlit v hlavě, na to je příliš chytrý, ale zapleveluje náš lidský systém v jeho nejhmotnější podstatě v lidském těle. Je v našem břiše.

Víte, že 90 % hormonu štěstí, tzv. serotoninu je produkováno a skladováno ve střevech? Břicho, a tedy i tzv. druhý mozek je místem, odkud pramení strach, úzkost a fobie. Rodí se tam intuice, pochopení pro druhé, ale také touha po kontrole a naše obsese. I ty sexuální. Možná, že namísto toho, abychom se snažili své břicho jen kontrolovat, měli bychom se mu pokusit i naslouchat. Každý si najdeme svou metodu. Usilujeme v podstatě jen o rovnováhu. O spojení. O cirkulaci energie. A máme na to hypnózu, masáže, meditace, přenášení bdělé pozornosti, akupunkturu a co já vím, co ještě. Jo taky sex. Sex, který nás vede ke štěstí. K vlastnímu bytí. A bytí je pro nás jen to, co dokážeme ukotvit ve svém těle (svém trůnu). Jinak proč bysme ho dostávali?

Tok energie těla jen následuje naše pocity. A proto mají úspěch HRY o TRŮNY. Hrajeme v nich o své emoce. O pozornost. A tak umíme si vyvolat pocit sexu, rozkoše, stáhnout jej z pohlavních orgánů do břicha, zesilovat jej celou pozorností? Pokud ano, tak to vám zapálí pec, ve které se taví veškeré zlo na pozitivum a zbytek, co tělo nemůže využít - tak toho se zbaví. Přirozeným alchymickým pochodem. A tak se v břiše smísí energie muže (nebe) s energií ženy (země). A je připravena uskutečnit spolu s námi krok tím směrem, směrem, kterým jsme už dávno měli vyrazit. Vyrazit od smrtelnosti k uvědomění si toho, že nesmrtelný je život v boží milosti, tedy v i v lidské sexuální lásce a my s ním. To je ten skutečně boží trůn, o který stojí za to tu hru hrát. Hru o tom, jak se mohu stát člověkem.

Trůn je asi jediné, co z toho všeho zní srozumitelně – jde o místo vyvýšené, kde sedí ten, který všemu vládne. Trůn boží stojící v biblickém Zjevení Janově uprostřed ostatních trůnů, je jedinečný, nenahraditelný, nenapodobitelný a nejvýznamnější. Jan tím vyjadřuje ještě něco: Boží trůn je centrem veškerého dění. Centrum, kolem kterého se veškeré děje otáčejí, a patří jedině Bohu. A to je možná dobrá připomínka pro nás samotné – směřujeme svůj život k tomuto centru veškerého dění, tedy k Bohu a jeho trůnu, anebo jsme někdy až příliš egocentričtí a „opájíme se pocitem, jak se svět hezky otáčí kolem nás samotných“?

Spiritualita je možná naše šance pochopit svým srdcem a ukázat svým sexem, že jsme. Protože, když nemám v sobě rozkoš z toho, že jsem součástí Boha, jak mohu mít rozkoš i prosté lidské sexuality? A co do ní pak já osobně vkládám? A beru ji potom jako své království? Jako svou možnost postavit svůj trůn? A pokud ano, koho na ten trůn posadím, jako vládce? Protože Bůh tam sedět nechce. Boha poznáte vždy podle toho, že po vás nic nechce. Takže až tam posadíte např. svého partnera při sexu, pak se možná jen dívejte, jak se na tom zapůjčeném trůnu bude chovat. A co to vám a vašemu království přineslo. Ale to už je jiný příběh...

MZZ


PS: Ježíš řekl: Když ti, co vás vedou, vám řeknou: "Pohleďte, království je v nebi", tak tam budou ptáci nebeští před vámi. Když vám řeknou: "Je v moři", předejdou vás ryby. Uvnitř ve vás je království a vně vás. Když poznáte sebe, budete poznáni a uvědomíte si, že jste dětmi živého Boha. Jestliže však sami sebe nepoznáte, pak přebýváte v bídě a jste bídou. (L 17,20-21)


hudba: https://youtu.be/QhJtaa-cCXg