Jinak to snad ani nejde...

Smyslem lidské existence není uspokojení potřeby jídla, moci, sexu či rozmnožování, ale být člověkem. Když se setkáváme s vnitřním člověkem, orientace ega na okolní svět zmizí, touhy se bortí a ego se rozpouští v self.....


Vstáváme ze dna svých potřeba, abychom se stali více lidmi, abychom se stali člověkem, ale sami sebe nebereme vážně! Jak vážně nás potom v jednání a chování má brát vnější svět? A tak tím, že popíráme své touhy, své emoce a své vášně, vlastně jen ukazujme, do jaké míry nerozumíme a nebo nechceme rozumět sami sobě. Vzdorujeme často těm silám, které jsme si sami vyvolali. To, co z nás vychází ven, i to co, jde dovnitř, je stejná energie. Budete-li se s někým milovat nebo někomu rozbijete hubu, či ho jakkoliv fyzicky omezíte, je to v podstatě stejné. V obou případech je to o potřebě intimního dotyku, pravda v druhé rovině, ne vždy společensky přijatelného. Mnoho z nás si k sobě nezpracovaným (neosvíceným) nevědomím přitahuje vnitřně právě to, co vnějškově odmítáme jako společensky nepřijatelné a z rodinných tradic nepřípustné. Protože, abychom mohli jít dál, k těm výšinám, k tomu nepozemskému ráji “bytí” , který nám slíbili a o němž často sníme, potřebujeme projít svým územím stínů. Potřebujeme si v sobě rozsvítit. 

Je to stejné jako si sednout na židli. Taky nepřemýšlíte o tom, jak si sedáte a vstáváte? A když už, pak s vědomím, že tak, jak vstáváte, je to ta jediná přijatelná varianta? A i tak “věřit” či dosahovat osvícení či jíst nebo milovat se, lze podle nás jen tím způsobem, kterému nás naučili naši předci. A i když se budete chtít vztekat, jak chcete, 80% toho, jak se chováme a jak vstáváme ze židle i si utíráme zadek, nás naučil někdo jiný, není to naše vlastní zkušenost, ale přejaté dědictví. 

Kdysi jsem na pohybovém semináři s MUDr. Krejčířem zažil to, čemu dnes říkám “šok”, říkejte tomu třebas probuzení, či chvilka osvícení :). Bylo to ve chvíli, kdy jsem zkoušel nosit na hlavě láhev vody. Učili jsme se stát rovně :). Stále a stále mi padala a přesvědčovala mě o tom, jaký jsem nemotora. Tedy takový byl alespoň můj závěr. Byl jsem v okamžiku, kdy jsme sám sobě vydával příkaz k pohybu, bez klidu ve svých nervových spojích, pospíchal sem a nechal jsem se sevřít vnitřním napětím. Nedokázal jsem se vzdát “svého způsobu” dělání věci. Nejprve jsem si musel říct ne!, zastavit se, uvolnit se a pak pochopit, že to může jít i jinak. Přijetí více možností jako rovnocenných vzájemně existujících entit na stejné úrovni - to je ona část duše, ta vnitřní žena (anima - jing)), která, když se uvnitř rozhodnu onen pohyb vykonat, vybere směr a jde. A to je to, jak se projevuji ven je můj vnitřní muž (animus - jang). Pak je vám víc jasná ta z dnešního pohledu nesmyslná mytologická obojpohlavnost starých bohů v kulturách v Egyptě, Řecku, Indii i v Číně. Je a byl to vždy symbol spojení sebe sama do celku. Mužské a ženské části duše. Nikoliv jen adrogynní bytost.

Všimli jste si zvláště v čase velikonoc, jak vzpomínáme Ježíšovu smrt? Díky jednostranně zaměřené a bez žen zcela vykastrované církvi se upřednostňuje ve víře křesťanů jen jeden prvek, je užíván a vyzdvihován jen jeden princip ze dvou. Zcela rovnocenných, neboť jeden bez druhého nemohou ani vzniknout natož pak fungovat. A není to jen v křesťanství. Je to ve všech světových náboženstvích. Omezení ženských, nevědomých, plodivých sil, které jsme my muži neuměli sevřít, zpracovat a užít sami v sobě. A ony stále plodí onu tmu, která nás má a měla jen pozvat k tomu vnímat sebe sama, jako to, co má cenu objevovat a zkoumat. Zanechali jsme se zavření doma a ve vnějšku tak chodíme do kostela a čumíme na svaté obrázky, lidi oltáře, dotýkáme se svatých míst. Ale dotýkáme se stejným vytržením a prožitkem i svého srdce?

Život není nic jiného než vnímat své srdce. Ono jediné totiž chvíli bije, tvoří jang, animus a chvíli stojí, tvoří jing, animu. Je to jediný tělesný orgán, který umí obě dvě věci ZÁROVEŇ. Lektor, se na mne tehdy po 50 pokusu, udržet chvíli flašku na hlavě při pohybu vpřed, podíval a povídá mi: “Nechte si svou blbost”. Když jsem se jako udiveně, to byla ta slušná interpretace; uvnitř mého ega jsem byl nasranej jako rajče před tím, než ho uvaří; podíval nazpět, usmál se a povídá mi “”A až pak, pak jděte dál”. Nemohl jsem se, pro něj tehdy dost viditelně, zbavit dojmu, že kdyby jsem s tělem dělal takové nedůstojné šaškárny, že by se snad stalo něco strašného. 

Pravda byla jinde. Držel jsem se uvnitř sebe toho, že netančím, že se nepohybuji lehce a volně. Ne v myšlenkách, ale v duši, v srdci. Až hluboko na území stínu. Až jeho úsměv prošel až tam hluboko dovnitř a osvětlil mi onu nedůstojnost. Možnost oprostit se od tělesných automatismů, a ještě odstranit myšlenku, která je doprovází. Myšlenku na to, co je dobře nebo špatně. Jen jsem si tím rozdělováním na dobře a špatně zastíral onu hlubší bolest, kterou jsem nepřijal a nezpracoval. Chci-li se v něčem měnit a nedaří li se mi to, je to většinou právě pro tohle. Jsem si pak vlastně už předem jist, že se mi to nepodaří. A najít důvody, proč to nejde, mi mozek pomůže najít vždycky. A rád :).

A on se tehdy usmál podruhé a povídá mi: “Naslouchejte svým srdcem svému tělu.” A odešel k dalšímu nešťastníkovi. Ta naprosto zmatečná věta, ve mě tehdy spustila kaskádu pocitů, při kterých jsem se v tu chvíli přestal hodnotit, a začal se chovat jako “blbec”. Zastavila mne. Až mnohem později mi došlo, jak obrovskou energii musel onen člověk vyvinout. K tomu uskutečnit tenhle ponor. A najednou jsem začal jsem s tou flaškou na hlavě tancovat. Sem tam, dopředu, dozadu, nazpátek. Kroutil jsem se a ohýbal tak, že hadí ženy by mohli závidět. Prostě jsem vlál prostorem a tančil jsem. Což se mi řadu let nepovedlo. Myslím tančit. Kdysi jsem tančil. Nade vše rád. Tančil jsem s ženou, kterou jsem miloval a ona náhle a tragicky odešla pryč. Od té doby jsem netancoval. Nebylo proč. Bolelo to. Jsem si myslel. Až do teď. Oprostit se od automatismu způsobů stání a sezení těla je mnohdy velmi cenná terapie především pro to, co je s ním spojeno, pro ducha. Když Ježíš umřel, a my se naivně domníváme, že pro nás, pak jen odhazujeme své hříchy na hrb někoho jiného. Církev nás tím více než 2000 let učí se zbavovat se svých rozhodnutí. A že se to jednou muselo projevit, to dneska všichni vidíme. Netančíme podle svého srdce, ale jen, jak kdo píská, že? Takže jsme jeho odkaz zřejmě probendili do poslední špetky.

Tehdy, připustíme-li myšlenku, že vše, čeho se v životě dotýkáme, ať už pohledem nebo tělesně má stejný princip. Je to naše energie, energie pohybu naší duše. Boží jiskra v nás. Ale chci já svým životem(svou jiskrou, se svým Bohem v sobě) tančit a nebo chci žít jen tak, aby se z mého života stal jen mechanicky se opakující nevědomý návyk?

V každodenních mechanických gestech a pohybech se skrývá více z naší duše než si my sami uvědomujeme. Pak jen budiž chvála tomu, kdo je uvidí, uchopí do svého srdce a dá vám tak možnost se stát člověkem. A můžete si tomu třebas říkat blbec, který tančí.

MZZ

PS: o tři roky později jsem měl narozeniny. Shodou okolností na ten den vyšel seminář s tímto lektorem. Večer jsem neměl nic plánovaného. Šli jsme do normální hospody na jen na večeři. Společenská večeře se zvrhla po té, co dorazila bluegrassová kapela, a vše se uvolnilo až v taneční maraton po hospodě a to i s mašinkou. Kapela se naší uvolněnou energii zvrhla až do spodních proudů rocku, a i když stále na žebřiňáku, což mělo evokovat country stodolu, hrála tak divoké vypalovačky, že tančila celá hospoda. I onen zmíněný lektor. Až jsme ho museli upozorňovat, že když bude ještě chvíli tlačit pozadím v krouživém tanečním pohybu na vůz s kapelou, že spadne celé pódium :). Kolegyně, co s ním byla ubytovaná, mi druhý den po tom všem volala a říká mi: “A víš, že pan doktor tančil po asi 20 letech poprvé? To už je jiný příběh, ale vším, co děláme, pomáháme především sami sobě. A proto je tak důležité vědět, odkud to vše vychází. Ze ♥, že?

▬ hudba: Tata Bojs - Tanečnice https://youtu.be/wrq1dTXaRaA