VÁŠNĚ

Vášně jsou natolik vášněmi, nakolik je potlačujeme nebo zaháníme.
Náhle si totiž uvědomujeme, že jsme se přestali ovládat. Děsí nás to. Naše hranice se rozplynuly. Naše obvyklé obranné mechanismy mizí, ponechávajíce nás s naší zranitelností. To, že někdo jiný, vás vidí bez vaší obvyklé masky. A tak se vám zdá, že posvátnost vašeho vnitřního vesmíru je narušena. Je zničená.
A co, když je právě tohle definicí lásky? Umožnit dotknout se svou duší, duše jiného člověka? Lásku ztrácíme mnohdy proto, že se odvrátíme ze strachu, že ve vášni ztratíme sami sebe. Začneme se vyhýbat zážitkům intimním a vůbec všem vztahům, aby už k těm strašlivým okamžikům zranitelnosti nemohlo nikdy dojít.
To však pak naším životům vládne strach. A my žijeme v něm. Možná šťastní z toho, že jsme v bezpečí. Ale bez touhy, bez vášně. Bez lásky.
Když ukážeme druhým, že umíme přijímat své vášně, vyděsíme je. Napadne je totiž, co kdyby tak uměl skutečně přijmout i ty moje? Všichni toužíme po vášni a po rozkoši a kdo říká, že ne, jen sám sobě lže. Ale někdo takhle vydrží lhát sobě i druhým třebas celý život. Není pak život v takovémto případě jen iluze hraná pro sebe i pro druhé? MZZ