VE ČTVRTEK SE CHCI STÁT STOPAŘEM.

Je úžasné, kolik toho dokážeme s láskou, když se nestaráme o to, kdo ji dostane. Tím, že milujeme nemůžeme nic ztratit. Ztrácíme jen tehdy, když lásku potlačujeme...a tak jí dávejme všem a všude a více a lépe....
Hmm, nevím, někdy vnímám z podobných vět nikoliv světlo, ale spíše stín. Nejsme jako lidi moc láskyplní, jsme spíše láskyplně elitářští. Považujeme se, když milujeme, my sami za něco většího a lepšího. Tím pokaždé jen zdůrazníme nejen svou jedinečnost, ale také to, že s ní možná máme problém. Máme-li problém být jedineční, jak můžeme usilovat o jednotu?Když vše, co je kolem a v nás je dualita?
Když vytěsním někoho ze svého srdce či života je to spíše mé oznámení světu o tom, že jsem nedovedl vykomunikovat s partnerem či druhými lidmi to, na čem mi opravdu záleží tak, aby to ten druhý pochopil. Sníme o bezpodmínečné lásce v světe, kde jsou proto, aby mohl existovat nastaveny přesné podmínky. Sníme o celistvosti, a osvobození se z područí ega s pomocí lásky a pozitivního myšlení. A tak si tvoříme věty ze slov, kterým věříme, v něž věříme. A tak si svými láskyplnými afirmacemi jen vytlačujeme lásku z vlastního srdce a podporujeme tak tvorbu stínu tam, kde na něj nemůžeme dosáhnout. V říši nevědomí.
Láska je mnohdy nepříjemná. Tlačí totiž na světlo všechny naše stíny. A my nevnímáme její volání. Nezastavujeme se a nedíváme se svým blízkým do očí. Zhluboka. Zpříma. Klidně. A naše Persóna, naše image maska tvořená naší slušností mnohdy při tomhle pohledu spadne. A není to sranda. Mě vyvedli z pohřební síně, když sem se začal u pohřebního oltáře smát. Protože se mi líbila vymalování a spousta květin kolem a měl sem radost za toho, co ležel jen pár cm ode mne v ponuré hmotě rakve. Bylo mi devět a půl. Choval jsem se nevhodně. A bylo vymalováno.
Energie není jenom jedna. Je složena z mnoha vrstev a pod-vrstviček. A nedá se jen tak přesouvat z jednoho kouta do druhého. V naivní mysli snad, v realitě vesmíru těžko. Jde to jen, když se dostaneme až ke kořenům archetypů, hluboko na dno své duše. Když máte zlost, tak svou agresi neuklidníte tím, že si srovnáte pracovní stůl, abyste tam tuhle zlost pozitivně afirmovaly. Tím jen mozkem nutíte tu svou část, která už má všeho dost poslouchat, aby nevznikly další společenské problémy. Viděl jsem ženu, která ubodala v afektu svého může. Na první pohled úplně normální člověk. Průměrný, nenápadný, pohlcený svou zlostí. Nevyjádřenou, takovou, která se však právě toho dne uvolnila. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Byla bledá, s pouty na rukou a byla v těžkém deliriu. Neuvědomovala si vůbec nic. Neviděla nic, neslyšela nic. Už bylo po všem a přesto byla dál v stínu. Dál byla v uzavření sebe sama. Prdlo ji z té hrůzy, řekl tehdy jeden z kriminalistů. Jo, ale prdlo ji už dávno. Prdlo ji vlastní přesvědčení o tom, že tohle je dobře a tohle je špatně. Kam? No do území stínů. Už tehdy. A pak jen celou tu dobu její stín rostl a sílil. A také se projevil.
A my? Krmíme své srdce afirmacemi, o kterých však předem víme, že se nenaplní. Ne protože by nemohly, ale protože si v nich jen vysníváme jiný svět než ten, v kterém jsme nucení žít. Každý den bereme do rukou nůž a rozhodujeme se v čem chceme žít a jak. Každý den máme tu možnost to změnit. A když ne přímo změnit aspoň se pokusit hledat cestu.
Stín nespí. Kdo si vyvrtne kotník, nejde svou cestou rovně a vzpřímeně. A stačí malý moment, aby se tato nesrovnalost duše projevila v našem těle. Kdo se řízne do vlastního prstu, tak se v něčem rozděluje. Jak více by nám už nůž mohl sdělit, že se v něčem právě dost bolestivě mýlíme? Někdy nám nafackuje stín i z hrobu, to jest z místa mimo jakýkoliv běžný dosah, když např. bohatý strýček vydědí rodinu tím, že věnuje všechnu rodinnou hotovost na milosrdné skutky. No ať je to jak, je to. Prostě "zapomněl" na pozůstalé a na děti a všechny své blízké? A jak potom takové peníze mohou přinést radost těm "potřebným"? Často je takováto nevědomá bolest "fackou z hrobu", jak říkávala moje babička. Člověk chce způsobit druhým jen to nejlepší a přitom z hrobu všechno pokazí.
Kdysi mě zaujalo slovo ICHNEUMON. Není to latinsky kuna promyka, jde o překlad ze středověké mytologické literatury. Ta tehdy tvrdila, že jde o nepřítele draka (promyka mungo zabíjí hady), kterého zabíjí a myslel se tím v přeneseném slova smyslu Ježíš Kristus, který na sebe vzal lidskou podobu a v jejím hávu zahnal draka, chcete-li ďábla. Ichneumon znamená v řečtině stopař. Stopujeme to, co děláme? Stopujeme své stíny každý den, aby jsme jim nedali ani vteřinu náskoku nad naší trasou života? Aby nás nezahnali do skrýše postavené třebas přímo uprostřed rodiny a vztahu a kde číhá možná i skrytý nůž?
Nejde do nekonečna žít v napětí. Kotník praskne, nůž bodne. Srdce se zastaví. A čím víc se my dokážeme na své cestě uvolnit, tím více dochází k tomu, že nás opouští to staré, zatuhlé a zatvrdlé. A čím více se věnujeme tomu zastavení se v přítomném okamžiku, tím více světla a rovnováhy nám přijde do cesty. A vše, co potřebujeme pro tuhle cestu, je naše pozornost. A ochota uchopit a ukotvit s ní své vědomí ve svém těle. Neletět z něj pryč jen proto, že se nám na něm něco nelíbí a nebo komukoliv jinému. Když ve mně mrzne můj stín, aby mi zmrazil můj život, hřeju ho jemně svým srdcem, upřu k němu svou pozornost, aby se ten blok vody mohl rozpustit a on mohl odejít. Rozplynout se. odpustit se. Vyvanout. Stopuji ho při tom všem jeho počínání v těle i mimo něj, aspoň kousek, co kdyby ??? Emotikona smile A tak se ten blok, ten stín, ty překážky dali do pohybu a začaly se uvolňovat. Jo jistě, objeví se v tom vašem systému I různé obrazy. PŘELUDY, PŘEDSTAVY, ILUZE. Člověčí makovice je prima kino. Nechte je všechny se zobrazit. Nechejte dojít AŽ NA KONEC. A všechny ty vibrace za vyřčenými (i v hněvu) slovy. A pak třeba najdete cosi, co připomíná motýla. A vzpomínka, která byla tak bolestně hluboko, se náhle zachvěje jako křídla motýla a odletí.
Jde to. Sestoupit na dno své duše. Když stopujete tu malou boží jiskru přítomnosti, část Boha v nás. Když ji věnujeme svou pozornost. Když se staráme o to, kdo náš pohled dostane. A také to, co dostane spolu s ním. Tu světelnou střelu. Ten tracker. Chce to jen jedno.
Chce to jen mít odvahu setkat se s čímkoliv, co najdeme.  Pěkný den a ne jen ten jeden. MZZ