MUŽI

I na svém vlastním příkladu jsem si ověřil větu, kterou jsem kdysi zaslechl a nevěřil ji. Umíráme, my muži, především emocionálně proto, že sami sebe zbavujeme intimity a lásky. Umíráme fyzicky proto, že naše těla jsou natolik vychýlena z rovnováhy, že ani hordy prášků, které pojídáme, jej nedokáží zastavit. Nedokáží zastavit nás a naši psychiku a uskutečnit naši touhu si odpočinout. A umíráme duchovně, protože jsme zapomněli zvonit na své zvony ve svých vnitřních chrámech a namísto cesty k posvátnému jsme se vydali za neony hlučných samot nočních klubů a adrenalinových zážitků.

Něco je špatně. Víme to. Vidíme to. Je jedno, jak makáme nebo kolik volného času máme, jde o to, že nemáme svoje vlastní místo v sobě samém. To místo, které o nás řekne úplně všechno. To místo, kterému říkáme srdce. My jsme tím rytmem, který přináší nebe na zemi. Nejsme zemí, tuhle poznáváme v našich ženách. V našich? Bereme je jako své? Obděláváme je a nebo jen vyděláváme na ženy? Jsme s nimi ve skutečnosti? Nebo jen jako? Byly jsme vždy tlačení do role ochránců a lovců. Zaštitovatelů a zajišťovatelů. A co chránit naše srdce? Kdo vlastně chrání naše srdce? Naše ženy? ?

Kdysi jsme dobývali srdce žen i měst pro své Heleny. Hýbali jsme zemí, měnili její podstatu. Ale stali jsme se z dobyvatelů a vojáků spíše účetními a prodavači. Vyřadili nás na smetiště dějin. Naše role Kainů se změnila spíše v pasoucí se Ábely. Zbavily jsme se své pudovosti ve vší počestnosti pro jako lásku svých žen. No, nějak, ale žádná nepřišla. Nedošlo nám, že v přizpůsobení se, láska není. Zapomněli jsme, že láska, je v nás a v tom, jak dokážeme milovat. Ber nebo nech být.

A všechno je to možná jen v tom, že jsme na sebe jako na muže zapomněli. Že jsme vlastně nikdy nepochopili, jaký je rozdíl mezi našimi vjemy a pocity. Pocit je stav organismu, jehož centrem je naše srdce. Vjem je pocit, který vzniká v pohybu těla. Proto umíráme. Ohlušení arytmií. Svého srdce neschopného naslouchat svým tělům (vjemům) i svým pocitům. K životu potřebujeme oba dva druhy. Vjemy i pocity. Tělo i srdce. A až tehdy, když se naučíme rozlišovat oboje a spojovat jejich významy, teprve pak můžeme zapojit naši hlavu, naše myšlenky.

Jinak jen umíráme na myšlenky jiných, kterými nás nakrmily, jako hodná a krotká zvířátka v domnění, že tak zastaví tu sílu, která měli pocit je ohrožovala. Jistě na počátku to bylo třeba pro náš vyvoj. A jsme skutečně ty milé a krotké ovce nebo jsme lvi? Nemáme sílu být mužem. Přirozeným mužem. Umíráme na svou umělost. Jak dlouho ještě budeme zapomínat? Na sebe? Na svou podstatu? Já si chci připomínat sám sebe. MZZ