♨ RUCE a OČI LÁSKY.

Ke vztahu jsou potřeba dva. Když tihle dva dojdou ve svých možnostech na konec, vztah většinou končí. Vždy, když vnímám lidskou bolest z utrpení sebe nenávisti, nelásky a vykořenění uvědomuji si, že cestu našich předků a to tvrdě pracovat, modlit se a odpouštět můžeme dojít i ke smíření ve zdánlivě nesmiřitelných věcech - avšak že ne každý z nás touhle cestou umíme jít. Nikdo z nás nemá zaručeno, že se stane zázrak jenom proto, že jsme ochotni na vztazích pracovat. Někdy může houževnatá láska a chuť komunikovat strhnout hradby bolesti nesbírané životem a dát dohromady a do pohybu odpuštění a obnovu. Vzdáváme příliš často a příliš brzo vztahy k lidem, na nichž nám záleží. Možná proto, že jsme čím dál více unaveni a neochotni věřit tomu, že by nás měl ještě někdo rád.

Mnohdy to napětí mezi námi neustojíme a uděláme něco, co jsme stejně chtěli udělat, ale dostali jsme se díky své vlastní hlavince, jen do pohodlné pozice oběti, s možností vymluvit se na toho druhého. Nemusíme ve smyslu uchování lásky nic obětovat. Jen snad své vlastní ideály. Ideály o tom, co je špatně a co dobře. Kdysi nám ten člověk, kterého nyní tak zoufale nenávidíme, připadal přitažlivý a milý. Najdeme vždy mnoho vnějších důvodů toho, proč je tomu tak. Ani jeden však nehledáme v sobě.

Nesobeckost se neprojevuje velkými a oslnivými gesty. Spravovat se mají všechny malé dírky v sítích a to než se z nich stane taková díra, že tudy rybářům uplave i velryba. Milovat toho druhého je v našich každodenních drobnostech. Podat mu v koupelně pastu, usmát se, pohladit ho. Schopnost milovat se projevuje v okamžiku, kdy dáme stranou své vlastní touhy a tím, že se zajímáme, právě o tyto nepodstatné drobnosti. To jsou totiž chvíle, kdy jednáme srdcem. Nezištně. A to je to, čemu se říká požehnání.

Víte, máme všeho dost. Všeho k tomu, abychom mohli bez potíží milovat. Ale bolest a závislost mohou způsobit, že i člověk, kterého milujeme se nám stane naprosto cizí. Ti, kteří jsou plni bolesti, obracejí svou frustraci a hněv i vůči těm, kteří jsou natolik stateční, že je milují, i přes to, že na nich už k milování není v podstatě vůbec nic. Jak se dá v tomto případě prokazovat láska? Snad jedině tím, že je přijmeme takoví, jací jsou. Ne, to neznamená se smířit se vším, stáhnout ocas a jít jako na vodítku...jen se prostě pokoušíme naplňovat jejich základní potřeby a věříme, že se jim vrátí chuť k životu. Prokazujeme jim svou trpělivost, aby mohli v klidu a beze spěchu promyslet svou situaci a pokud po nás ve své bolesti seknou, nebereme si to moc osobně. Chceme jim jen pomoci najít přístup ke zdrojům, které by jim umožnily, aby si pomohly sami. A jsme připraveni na to, že během svého uzdravování budou chvíli nahoře a chvíli dole.

Láska je houževnatá a silná. Ale jen díky boží milosti, kterou přijímáme srdcem, nalézáme ji v sobě natolik silnou, aby přijala i člověka plného hněvu. A někdy díky jednoduché otázce, která může být tou nejtěžší v živote: "Co v tobě vzbuzuje ten pocit, že jsi skutečně milován/a?" Láska je sice univerzální jazyk, ale je taky slepá. A proto máme tolik očí a tolik rukou, kolik řečí lásky se chceme naučit a použít. Proto si staré kultury přidělávaly k svým Bohům a Bohyním tolik končetin a očí, z dnešního pohledu naprosto zbytečně. Nikdy to nebylo zbytečně. Pokud vám vaše oči a ruce dovolí uchopit bolest někoho jiného a milovat ho, pak jste nežili zbytečně. Pak nic z toho, co vám vadilo a nelíbilo se vám, nebylo zbytečné. Přivedlo nás to jen k tomu, že láska je sice jedna, ale každý z nás je také jiná nádoba a jiná forma. A že máme každý jiné ruce a jiné oči. Tak snad jako kdysi i dnes se jich jen nebojme použít. K tomu vidět a milovat. MZZ