Bones - kosti

Na podzim máme častěji než jindy v roce pocit, že neseme na bedrech tíhu všech minulých životů. A jelikož je hranice mezi věkem dávno minulým a současností v těchto dnech velmi tenká, je třeba si ji uvědomit. Stačí se na chvíli zastavit a dýchat. Jen dýchat. Vnímat svůj dech a nechat ho pomalu naplnit své tělo. Ano v takových chvílích totiž naplníte tělo dechem, který nic neváží a přivedete ho k životu do těla, které najednou ztěžkne a kterého si zase nevážíme my. A ta tíha jakoby odnikud spočívá v tom, že oživíte věci plynoucí z duše, kterou si stále nosíme sebou zapsanou v našich kostech.

Nikdo nám nikdy neosvětlil roli zastavení se a nadechnutí se a uvědomění si svého těla. Neexistuje žádná zkratka k jeho pochopení. Ani jedna. Existuje jen vlastní poctivost v touze napadnout, rozebrat a prozkoumat každou svou myšlenku a za ní táhnoucí se pochody, abychom je pochopili v tom jak reagují v našem těle. Protože vše co se nás dotýká se nás díky tělu dotýká i hmotně. I jen myšlenka způsobuje změny v kostech a DNA. A když nevíme, jak působí, pak chápu proč existuje taková neochota ji přijmout za svou. Jsem nasraní protože si v tom samém okamžiku uvědomíme, že naše už dávno je a i když se nám nelíbí, ji integrujeme v sobě. Tělo v sobě totiž zapíše vše, čeho se naše myšlenky, emoci a i samo tělo, dotýkají. A ty věci, které předáváme dál svým dětem, se zapisují taktéž. Hlavně do našich kostí, protože tam se tvoří krev. A děti jsou krví naší krve. Zapisuje se tam vše, co se nás hmotně dotkne. A proto v nich předáváme více bolesti, starostí, traumat a smutků nežli lásky, radosti a pokory.

A právě většina pochodů, které nás rozdělují, od sebe sama, vyšla z minulosti. A my tak jsme v podstatě slátaninou a složeninou všech bolestí svého rodu. Nepřežila v nás radost nebo soucit nebo láska. Tyto jsou totiž trvalou částí toho vyššího v nás. A neexistují v nás, jenom se v nás projevují. A to se do kostí nezapisuje. A my se k nim po celý svůj život pokoušíme dostat. K lásce ne ke kostem. To je v podstatě naše cesta do ráje. Ale veškerý smutek, lítost a bolest všech před námi je v nás už zapsaná. A my víme, že natrvalo. Zapsaná až do morku kostí. A morek je odpovědný za výrobu krve, víme? Za produkci krevních destiček, červených a bílých krvinek. Máme ho asi 2,6 kg a vyplňuje všechny dlouhé kosti. Někdy se ptám, proč je asi naše doba tolik prosycena záněty kostí a krve, jejich nemocemi, rakovinou kostní dřeně, leukémií. Když to se zrovna jedná o nekontrolovatelné bujení buněk. Neboli spekulace o tom proč jsou naše kosti čím dál více v prdeli a my s nimi vychází z toho, že už toho mnoho neunesou. Že infomace v nich zapsané jsou tak hutné a silné a je jich tolik, že je už nezvládneme unést. Zvláště, když se do nich zapsal nejen geneticky, ale i energeticky celý náš rod. Od prvního člověka počínaje...

Protože tam v kostech se kdysi každý člen mé rodové linie pokoušel utlumit svoje traumata a bolesti tím, že je nevědomky vyprojektoval do hlavy svým dětem a tak šli ony zase dále. A možná proto jsme na konci své cesty. Jako lidstvo. Už totiž nemůžeme jít. Už se musíme zastavit, chceme-li žít dál. A musíme ze zad (z nevědomí) shodit ty staré kosti výčitek a bolestí, které si tam táhneme. Vyčistit svou krev. To není prohlášení pro národní socialisty nebo fašisty, i když i tam je možná někde impuls jejich vzniku.

Jinak totiž jako takovéto bezduché nelidské bytosti živíme svými kostmi jen své kerbery, trojhlavé psy řecké mytologie, kteří požírajíc naše myšlenky, emoce a těla ničí nás samotné. Zatímco tma tam všude ve světě kolem sílí, my máme občas pocit, že díky světlu nalezenému v opět venkovním světě budeme ti lepší.a že bez kostí (bez těla) budeme ti vyšší. Opak je pravdou. Světlo zvenčí sice možná osvítí tmu uvnitř, ale nikdy nezažehne náš vlastní vnitřní oheň svého světla. Asi proto se tolik lísáme ke svým guruům, aby jsme se od nich zapálily. No výsledek je spíše takoví, že je to jako ebonitová tyč s liščím ocasem. Výsledkem jsou jen rány. My totiž nevíme, že od jisté doby, od dvacátého roku života se morek mění z červeného na žlutý. Stává se tukovým. A tuk jak víme je zásobárnou energie a dobře hoří. A to je doba, kdy by se měl člověk začít orientovat duchovně, esoterně. Měl by se učit používat a využívat pro svůj oheň svou energii.

Nestávejme se pod tíhou neodžitých a do našich kostí vyprojektovaných traumat svých otců i svých matek stejnými fašisty. Stejnými ve smyslu toho, jak sami sebe nenápadně nenávidíme a nemáme se rádi za něco, co po většinou není pravda. A zjistit, co je a co není pravdou, za kterou stojí za to zvednout své kosti a vydat se zase dál životem je možné vždy, když se umíme zastavit. Když umíme říct ne, všem naučeným frázím života, které nás jen štvou planinami posetými kostmi. Kostmi z našich přání, iluzí a snů, kterých jsme se na základě tzv. dobrých rad svých rodin sami zbavili. Ano i přání, sny a touhy musejí mít svou kostru, chceme-li, aby obstála v reálném životě. Jak vně, tak uvnitř, jak uvnitř, tak vně.

Přebírám si dnes hromádky svých kostí. některé lámu a drtím na prach a věřím, že se v prach i obrátí. Aby na jejich základě mohla vyrůst kdesi v budoucnu nějaká další osoba, která si tady po celodenním pochodu usedne do zelené trávy, třebas na malé pasece zalité sluncem a bude pozorovat jeho západ. A pak si jen přitáhne tulácký batoh snů pod hlavu, rozhodí deku svých přání přes sebe a nechá dýmat oheň své touhy, aby dal trochu světla i svým kerberům, kteří s ním kolem něj usínajíc v kruhu, trpělivě čekají a hlídají ho. A hlídají ho proto, že v něm hlídají i svoje kosti. Mňam. 🍖 MZZ

HUDBA: https://youtu.be/xWyu9ZNPrgI