DOSPĚLÉ VÁNOCE

Vzpomínám si na jednu pasáž ze starého anglického humoristického románu: “Babička Shelbyová byla během vánočních svátků předmětem neuvěřitelné rodinné pohody. Jelikož to, že neustále prdí, smrká s hlasitostí nádražního zvonce oznamujícího příjezd a odjezd vlaků, do všeho strká nos a ironicky komentuje neustále jakoukoliv vaši činnost, štvalo celou rodinu; dokázala se však tato obzvláště v období vánočních svátků propracovat k neuvěřitelně vynalézavé strategii, s kterou babičku Shelbyovou pacifikovala.

Někdy si říkám, když vidím lidi, kteří jsou příbuzní, ale za celý rok si ruku nepodají, že by takovou babičku asi potřebovali. A někdy si zase uvědomuji, že méně společenského formalismu obzvláště kolem vánočních svátků by taky neuškodilo. Je zajímavé, že jsme schopni o svých nemilovaných příbuzných denně pronášet soudy, které hraničí s nactiutrháním a přesto si s nimi o vánočních setkáních padáme do náruče a pochvalně si vykřikujeme nad salátem s kaprem. Jak tohle asi vnímají naše děti, které se na nás při tom dívají? Říkají si asi, proč strávíme vánoce se strýčkem, když o něm maminka včera říkala tatínkovi: “doufám, že se ten blbec zase moc nevožere...”. Stojí nám to pěstování rádoby vánoční pohody za to?

Mám čím dál větší pocit, že mnoho lidí právě o vánocích dochází ke svým bodům zlomu. Co je pro ně ještě přijatelné a co nikoliv. Především v oblasti emočního zatížení. V citech. V tom, čemu obecně říkáváme empatie. Domnívám se čím dál více, že totiž podle toho, co se kolem nás děje ve všech světadílech a kontinentech jsme čím dál více zatížení právě poruchou empatie. A to sociopatickou poruchou, která z většiny z nás dělá pomalu a velmi plíživě psychopaty nebo jak říká pan prof. Koukolík - deprivanty. Sociopatie se totiž dá naučit, dá se i získat vývojem, výchovou a podněty s nimiž jsme se v životě potkávali. Vytváří potom celkové antisociální chování, které vrcholí pranicemi, násilím i válkami. A toto je rozeznatelné už právě během vánočních svátků.

Dospělost a ta emoční nejvíce se poznává především podle toho, že jsem ochoten sdílet prostor i s lidmi, s kterými si nerozumím, ale nebudu předstírat vášnivou atmosféru proto, že jsou vánoce, protože tím je vlastně ničím. Jakékoliv předstírání nebo stahování se z debat z komunikace vytváří prostor pro představy. Tedy pro něco, co nám do hlavy ukládají zážitky od maminky, přes školní jídelny až po flámy či romantické seriály. A my se domníváme, že jako svobodné bytosti se nad nimi vědomě rozhlížíme a chováme se přesně tak, jak chceme. Což je většinou velký omyl. Vánoce jsou přehlídkou potlačovaných emocí a je opravdu legrační mnohdy pozorovat, jak se jednotlivé strany snaží, aby se vzájemné třecí plochy příliš nesetkali. Dospělost je tedy moje schopnost se stát účastníkem tohoto děje, ale nenechat se jím ovlivnit natolik, že ztrácím soudnost a možnost reagovat. Ze sebe a za sebe.

Proč je tedy zdravý rozum na místě a jestliže chci sám sebe uchránit některých podnětů, pak se prostě s lidmi, s kterými se nechci vidět, nestýkám? Nebo naopak, proč některé lidi ze své rodiny nijak netahám do své přítomnosti? Inu pro ZRCADLOVÉ NEURONY. A především proto, co tyto opičky jedny mrňavé vlastně umí. Ono původně totiž je vědci objevili u opic. A k naší smůle jich lidé mají ještě podstatně více nežli opice. nacházejí se v čelní, temenní a spánkové oblasti mozkové kůry. Například v oblastech, které se aktivují v průběhu empatického procesu, kdy se díváme na bolest svého bližního a je nám, jako by to bolelo i nás. Zrcadlové neurony mají zvláštní vlastnost, pro kterou se jim tak říká” dívá li se opice, jak její družka bere něco do ruky, aktivují se v jejím mozku, v těch oblastech mozkové kůry, které řídí pohyb ruky, ty stejné skupiny nervových buněk, které řídí stejný pohyb, jaký vy právě sledujete. 

(Poznámka: pak si ovšem v mnoha aspektech svého chování, pokud toto nevíte a nevyloučíte to, neuvědomujete vůbec to, jak jste ovlivňováni, neříkám záměrně manipulováni, ale manipulováni tím, koho následujete - je jedno je-li to partner, otec, matka, farář, guru či učitelka. Čili v mnoha případech se díky tzv. energomyotransferu, popsaném v roce 1953 prof. Kahudou můžete nevědomky napojit na někoho silnějšího a s ním strávit celý život v domnění, že jste jej prožili úplně svobodně. Opouštíte onoho člověka, většinou při poklesu jeho životní energie, protože vás nemá čím ovládat a vy z čeho čerpat. Možný důvod toho, proč spousta lidí dnes sice žije singles, ale u rodičů...)

Vy jste však opice, která sedí, nic nedělá a pozoruje druhou opici, která se pohybuje. Přesto vaše mozková aktivita, vykazuje naprosto stejné podněty jako když byste tento pohyb prováděli vy sami. jde vlastně o to, že se předpokládá, že tyto zrcadlení pomocí neuronů vytváří váš vnitřní otisk dané skutečnosti, abyste si jej mohli v sobě modelovat, jako bychom sami prožívali to samé. Zrcadlové neurony tedy na jedné straně usnadňují učení napodobováním. Opice i lidi se dívají, jak někdo něco dělá a pak to zkusí podle toho, co viděli. A aby byla plasticita 100% zaručena, obtisknout si toto jako model do své vnitřní paměti.

Proč tedy mluvím o vánocích, svátcích klidu a míru v souvislosti s psychopaty? Jelikož naše představy o tom, co je na vánoce správné, nepodléhají konsensu celé rodiny, aspoň většinou, ale toho, kdo si prosadí svůj názor. Podléhají agresivitě toho, kdo chce mít na vánoce největší klid a pohodu. Ten se taky ultimátně stará o toto dodržování většiny rituálů, ne kvůli vánocům, ale kvůli sobě. A tento člověk je pak ochoten ostatní přemluvit v rámci “slušného chování” k nápodobě lidí, které bytostně nesnáší. Všechny vzorce chování všech lidí kolem vás s kterými se na vánoce potkáváte se zrcadlí ve vaší mysli. Postavíte si tam tucty modelů a vzorců, které vás zahlcují a vy si mezi nimi vybíráte. Co vyhodit, co následovat. Neustále jste ve stresu, namísto v klidu. A o svobodě a o tom, že náš nikdo emocionálně neovládá si můžeme nechat zdát. V pohádkách to přeci vždycky dobře končí. Asi proto je jich na vánoce tolik v TV. Aby nám kompenzovali pocity frustrací, které si nevědomky odnášíme nebo přinášíme vánočními návštěvami? 

Účelem toho všeho bylo jen zamyslet se na chvíli, co pro mě znamenají vánoce. Z toho odvodit to, bez čeho si je já nedovedu představit. To navrhnout rodinně do konsensu a prosadit jedině tehdy bude-li s tím nápadem celá rodina souhlasit. Ale především, dát všem úplně stejnou možnost. A ano vánoce se tak mohou změnit ve zběsilou jízdu, která ale nakonec povede k tomu, že si všichni užijeme jeden druhého v jeho opravdovém světě. Jinak se totiž často chováme jako barvoslepí. Víme sice, že existují barvy, ale sami je nejsme schopni všechny ani pojmenovat natož pak uvidět. Díváme-li se srdcem a očima jiných možné to je. A možná právě tahle touha proniknout do srdce druhých z nás dělá psychopaty. Nenaplněná touha po lásce z nás dělá její největší škůdce. To když se chováme vůči některým lidem, jako bychom prováděli vivisekci - ničíc při tom druhého člověka, jako bychom se jen snažili přijít na to, co to ten cit, vlastně je.

MZZ

PS: Vivisekce je původně pojem odkazující na chirurgický zákrok na živém zvířeti nebo člověku. Hlavní rozdíl mezi chirurgickým a vivisekčním zákrokem je ten, že zatímco chirurgický zákrok je primárně zaměřen k zlepšení zdravotního stavu nemocného zvířete nebo člověka, primárním účelem vivisekčního zákroku je výzkum, prováděný za účelem získání informací. Jedná sa o zákrok bez narkózy. Jde tudíž o získání informací za cenu strašlivého utrpení. A etický problém je v tom, že při ní vždy dochází k poškození zkoumaného organismu, které někdy může být i smrtelné, tedy že je ten živý tvor obětován výzkumu. Zvíře nebo člověk po vivisekci často umírá v strašné agonii. A kdo může tvrdit, že vivisekce prováděná na empatii člověka je méně bolestivá nežli jeho tělesné reakce?