SLZY LUCIFEROVI ZLOSTI

Je středa. Tak se zase vracím k tématu, které je nám v tento den blízké. K sexu. Mnoho lidí a to především žen, je ve vztahu s rodiči či v nastupujícím dospívání zneužito. V podstatě každá desátá. Aspoň podle statistik. Osobně se domnívám, že toto procento je podstatně vyšší. Zneužívání v sexu je projevem síly a moci, tak i projevem neprojevené lásky. Pocit nadvlády nad slabší osobou totiž dělá kontraindikaci k pocitu ponížení, které člověk prožíval, když byl zneužit. Prvek síly proniká do sexu v podobě sadomasochistických praktik. Násilník cítí svou sílu, jenž ho spojuje se vzrušením. Stává se to v okamžicích, kdy spolu v partnerství zápasíte o moc. Muž, který takto uspokojuje své vzrušení, ženu zneužívá, tím, že si uvědomuje, že tuto osobu zase vzrušuje onen pocit moci a nadvlády a snáze se mu podvoluje. Platí to však jen o těch ženách, které byly obětí takového činu a cítí se slabé a nejisté. Kdysi jsem se divil, když mi klientka vyprávěla, že by chtěla udělat image tak, aby skončil podobným postelovým zážitkem, jako kdysi s jejím bývalým. A to sadomaso natvrdo. řekla mi, že když ji partner týral, byl to ten nejlepší sex, co kdy zažila. Sadistický partner má svůj pocit nadvlády nad druhým, což se u něj projevuje jednáním, jehož cílem je ublížit partnerovi nebo ho ponížit. Jo v posledních letech stoupá tendence mnoha lidí chovat se sadisticky. Mají pocit, že tím ostatní lépe dotlačí k tomu svému. Většinou se dost diví, když narazí na opravdového sadistu, který jim neuhne. Pseudosadistíci. No a masochista se zase pomocí této bolesti a ponížení aspoň na chvíli zbavuje pocitu viny, jenž blokuje jeho schopnost se sexuálně uvolnit. Takže se tímto vina přenese na násilníka a jeho oběť může předstírat svou panenskou "nevinnost", i když šuká jako veverka.

My máme zafixováno, že násilnické chování je projevem nenávisti a touhy druhému ublížit. No, ale musíme jít trochu více pod povrch, pokud chceme tohle pochopit.I v těchto vztazích hraje svou roli láska. Sadistické a masochistické chování pramení z touhy po kontaktu a blízkosti někoho jiného. Začíná právě jako láska v srdci, ale když se tento podnět dostane ze srdce na povrch, do svalů, ovlivní ho napětí ve svalech tak, že se změní v násilný čin. Dítě či v mládí, kdy je tělo plné prožitků, jenž volně plynou, je představou dynamiky rozvibrováno, což útočníkovi stačí jako potvrzující souhlas s jeho "akcí". Zneužívání je v prvotním podnětu z lásky. Ale pokud nemůže být láska jakkoliv lidsky vyjádřena, změní se v sadistický čin. A zase tato skutečnost brání dítěti či osobě zneužité dát volný průchod své zlosti, kterou cítí vůči tomu, kdo mu ublížil. Uvědomuje si totiž, že násilník cítí bolest, že stejně jako jemu, mu ti druzí neumožňují vyjadřovat lásku snadno a už vůbec ne svobodně. Je jim ho líto a ztotožňují se ním. A pak už se jen dělí role na pachatele a oběť.

Někdy na to stačí jen rodič, který si pro něj nezvládnutelnou energičnost svého dítěte vykládá jako útok na své jistoty a pacifikuje dítě tak, aby zlomil jeho ducha a udělal z něj podřízeného, tudíž submisivního člověka. Žádné dítě se takovému násilí nemůže vzepřít. Takovéto zážitky jej nutně zlomí. Naštěstí pro něj ne úplně, jinak by zemřel na zlomenou duši. I když už jsem to bohužel viděl. :( A tak se v lidské duši dítěte rodí přesvědčení, že vzdor, tlak, intenzita a agrese jsou život, který mu dává aspoň trochu pocit identity. Jeho já. Tito lidé jsou v dospělosti natolik vázáni na své ego, že si to nedovedou sami připustit a nejhorší, čím je dokážete naštvat je, když jim řeknete, že jsou egoisti. No a když rodič dítě zmlátí, či jim jinak opovrhne, následuje u něj potom fáze výčitek, které se zvrhnou v odpouštění a pocit viny, když ví, jak hluboko svého potomka ranil. Dítě sice jeho lásku přijímá, ale i když se ničivé účinky zmírní, je to jen na chvíli. Dítě ví, že k němu dospělý chová nepřátelství projevující se chladem a odměřeností, takže se z něj mnohdy stane i tzv. skrytý schizofrenik či člověk se skrytou bipolární poruchou (tj. pohybující se od nadměrné slasti až k nejhorším depresím). V dospělosti pak takovýto jedinec zavrhne partnera od sebe tím, že okamžitě zruší nějakou dramatickou akcí současný vztah (většinou zahne, aby si dokázal svou nezávislost) a nebo se potichu vytratí načež z bezpečné vzdálenosti hází "špínu". Dělá to proto, že na své dětské úrovni je stále dítětem, které si uvědomuje, že výprask nebo jiná forma fyzického týrání je pro něj pořád lepší nežli chladné odmítání, jenž se pro něj rovná emocionální smrti. A takto rodiče nevědomě před-připraví cestu pro to, aby se jejich děti stali buď vykonavateli nebo oběťmi sexuálního násilí. A fakt, že má člověk sklon jednat v dospělosti právě podle toho, jak se to naučil v mládí pomáhá pochopit zdánlivou iracionalitu v chování a partnerském zvláště, u těchto lidí. Ne tolerovat, či s ní souhlasit, ale pochopit.

Pokud jsme ponižováni či biti či jinak zahanbováni za projevy své vlastní dětské sexuality, budeme dělat totéž všem, když dospějeme. Tomuto se dá vyhnout pouze tím, že si člověk uvědomí, co všechno prožil, a pochopí, jaké destruktivní síly měli vliv na jeho život a na to čemu říkáváme já neboli osobnost. A takové poznání však vyzývá, aby si onen dotyčný PŘIZNAL svou ZLOST. Tyto lidi poznáte podle toho, že jsou to idealisté, touží po pravdě, spravedlnosti a mravním řádu. Po čistotě. Bývají často nadány pro učitelské a řídící role, je jim však zatěžko akceptovat cizí či vlastní nedokonalost. Vnitřně jsou prokurátory sobě samým a současně si sedí na lavici obžalovaných. Chtějí být perfektní a totéž očekávají od ostatních. A proto jim nic není dost dobré. Jsou neuspokojitelné, a to i v sexu, i když to si nepřiznají. A protože jsou citlivé na strach a jeho intenzitu, potlačují svoje potřeby – namísto nich se snaží prosadit svou IDEÁLNÍ představu o světě.

Emoční fixace (na vzrušení a vášeň) ke zlosti narůstá a upevňuje se jejich mentální přesvědčení, že mnoho věcí kolem nás není v úplném pořádku. Žije tedy v přesvědčení: „Jen tehdy, když se budu snažit být dokonalý a ostatním ukáži jejich chyby, aby se mohli zlepšit, dostanu lásku a budu mít hodnotu.“. Jsou z nich často skvělí cvičitelé, návrháři, modelky, produkční, vizážisté, stylisté. Jejich mentálním návykem je tedy hledání dokonalosti. Obranný mechanizmus, který to vše skrývá, je kontrola jednání. Např. energie břicha je u nich natolik silná, někdy až agresivní a už vůbec jim nezapadá do koncepce dokonalosti. Je tedy trvale potlačována a odmítána, což vytváří stálé napětí uvnitř. Nesnáší povolené břišní svaly, jenž jsou v jejich představě příliš velkým uvolněním. Sexuálním taktéž. Milují pevné břišní svaly, které jim však vytváří blok mezi jejich srdcem a pohlavím. Proto, většinou jsou to ženy, nedokáží nikdy svoje vzrušení v sexu prožít ve svém srdci. A proto jsou to závislé a nenapravitelné romantičky, i když to nepřiznávají. Jeden z ventilů této obrovské nahromaděné energie je namísto soustavného sexu soustavná práce. Tvořivá práce.

Sebe i druhé rádi staví do světla, ve kterém je potřeba oddělit zrno od plev. Málokdo odvede dobrou práci a tak je snadnější udělat si to sám. Onanují, a rádi by tuto metodu i silněji rozvíjeli, ale nepřiznají to, a partnerovi už vůbec ne. Stále přítomné vnitřní napětí je vede do silnějšího pnutí a někde je hranice té zlosti, kde přichází okamžik: „A DOST!“ Už zde je cítit slast zlosti. Při silném fyzickém vybití (např. dostanou ránu) přichází slastné, ale falešné uvolnění vlastní energie. Je totiž uvolněna někým zvenčí, a na tomto člověku se pak stávají závislými. Načež si svou závislost uvědomí, ale protože se kontrolují, takže žádnou závislost nemají (nemohou si ji přiznat), odchází následně za někým jiným, silnějším, kde se nechají ponížit, udělají ze sebe “maso” a kolotoč se opakuje. Do té doby než dojde k jejich přiznání a sebe-ztotožnění se s výše popsaným nebo jejich takové devastaci, že zanevřou na celý svět a stáhnou se z něj (smrt nebo klášter). Další zdroj zlosti je zlost na sebe a vlastní nedokonalost. Způsob, jak tuto energii vybít je přemíra práce a sportu. V nevyrovnané podobě osobnosti, nikdy ne v sexu.

„A DOST!“ pro sebe, znamená schopnost pozorování této energie do té míry, že po bodu obratu přichází přetvoření této energie zlosti v mírumilovnost (místo facky může být, světe div se, i pohlazení). Hledání dokonalosti ovládá jejich život. Mentální, emocionální i sexuální. Jsou frustrovaní, neboť život a lidé nejsou takovými, jakými by podle nich měli být. Mají sklon k zapírání a trestání sebe samých a dokáží své pocity a potřeby tvrdě potlačit (což je pak jejich věčný zdroj nespokojenosti a vzteku) a tím nahrávají k manipulaci případným násilníkům v jakékoliv ze zmíněných oblastí. Ideální maso pro sekty.

Cesta jejich změny, vede skrze jejich slzy. Slzy proto, že přiznat si to, že jsem svině nejprve sám, je o dost horší nežli to jako obvinění vypustit do partnera. Přes změnu ústředního přesvědčení „takový, jaký jsem, nejsem dost dobrý“ až třeba do polohy „nyní jsem udělal to nejlepší, co jsem uměl“, a „vše je v pořádku takové, jaké to je“. Jde o přijetí. Většinou jsou to oni, kdo demagogicky zdůrazňují, že život je takový, jaký je a berme lidi takové, jací jsou. V následném kroku jim sdělí, že jsou to sráči, kteří, aby vůbec byly hodni jejich pozornosti, musí udělat to, to a to. Falešní vůdci a guruové. Uvolnit vnitřní napětí a trvalé nutkání ke zlepšování druhých je pro ně samotné jediná cesta, jak se dostat z tohoto kruhu smrti ven. Přijmout srdcem to, že já sám, věci a lidi jsou nyní a teď, už dost dobří. A já to nemusím nijak komentovat. Vnitřní přijetí neznamená automaticky se vším souhlas. Nemusím souhlasit se vším, co druhý chce. Ale můžu se mu klidně omluvit za své předchozí excesy. Tak mezi námi například poznáte, že onen dotyčný skutečně dospěl. Pokud je v zajetí svého ega, nikdy se neomluví ani nezačne sám další dialog. Byť ho předtím většinou brutálně zazdil. To byla přeci vaše vina :D, on nemá za co, se omlouvat. Stav klidu a vnitřního přijetí v srdci, které závisí na něm, nikoliv na vnějším klidu světa kolem, mu pak samozřejmě nebrání v tom, aby jeho vývoj a růst přirozeně pokračoval a on dospěl. Jinak si totiž se vším hraje jen jako dítě. V dospívajícím se ještě často něco mele. Ale není tam již tolik odporu, tlaku, nespokojenosti a křečovitosti. Objevuje se v něm skutečné (nikoliv vynucené) uvolnění, radost z úspěchu jiných (ne závist jako předtím), a dost vlastního ocenění pro sebe i okolí. Narůstá tím míra sebepřijetí i přijetí ostatních. Energie může volně proudit k expanzi. Hele, orgasmus. Mimochodem, pokud orgasmus necítíte v srdci, jde jen o vyvrcholení. Což si mnoho lidí plete. Vnitřní klid se projevuje také v uvolněné hravosti, spontánnosti a otevření se prostoru zábavy. A život ( i ten sexuální) se jim také otevřel trochu jinak.

Pamatujme si jedno. Nenávist si nosíme ve vnější vrstvě svalů. Nikoliv v srdci. To bychom na počátku nemohli vzniknout jako boží obraz. Bůh a ani příroda nás nestvořili z nenávisti. Ani jeden ji v sobě nemá. To je čistě lidská specifika. Pocházející ze zneužití. A my všichni jsme na tom dnes dost podobně jako ti, co byly zneužiti. Byly totiž rozpolceni. V srdci milující, ve svalové vrstvě nenávidíc. Jejich vnější krása byla projevem sexuální přitažlivosti, ale zároveň si svým životem neumožnili přístup ke své sexualitě. A tak jim život sexuálně nadužíval jinými a s jinými a v jiných. Bez nich, sloužili jen jako trampolíny. Byli bez lásky. Na toto jsou léčidlem často jen ty slzy. Slzy lidí jsou různé. Ale všechny pocházejí z naší krve. Opatrujme ji. S láskou. Nejen v srdci. V pohledu, v dotyku, v slovech, v chuti milovat. Celým srdcem. Protože jinak jednou dojdete do stejného bodu jako já. A když se ve vašem životě napne všechno až tak, že už nic není k napnutí, vše se totiž zastaví a přestane vám tlouct i vaše srdce, uvědomíte si padajíc do tmy, že to tak nemuselo být. Že napětí, nenávist a zlost není tím, co vám dává pohyb, ale smrt. Světlo nikdy nebylo v tunelu. Tam za ním nechoďte. Je v uvolnění sebe sama k tomu, přiznat si to, čím jsem. Dnes sadista. Zítra uvidím. A tomu se říká dospělost, láska nebo osvícení? Nevím, protože teď už je to jedno. Důležité je totiž to, co máte skutečně v krvi. To ta vás vede k vašemu srdci.

MZZ