RADOST ♥


Odsoudit pocit znamená odsoudit život. Často nám rodiče ukládali na srdce, aby jsme se v případě určitého pocitu nechovali špatně. Platí to nejen o pocitech sexuálních, které jsou nejvíce tabu, ale v podstatě o všech. Zvíře žijící v přírodě netrpí nikdy pocitem viny nebo hanby. Neví, co je a co není správné. Žádné zvíře totiž neposuzuje své jednání, krom nás.

Pocit je vlastně jen vnímání vnitřního pohybu těla. Není li pohyb, který má dvě charakteristiky a to sílu (žena) a její směr (muž), není to ani život. Zlost například aktivuje naše svaly natolik, že se napnou až k prasknutí a to vše, co následně děláte, vychází ze zlosti. Nicméně, to je celkem málo, všimnout si takovéhoto pohybu. Inu, až když ve vás zlost stáhne sval do krajní polohy, tak teprve potom si všímáte sami sebe? Takže, když se tedy impulz dostane ke svalu, připraví jej k akci. Jenomže to už zlost vládne tělu. Tenhle pohyb se dá omezit pomocí vědomí, Vědomé mysli. A ta může pohybu i zabránit. Tomu tzv. "nepatřičnému", tomu, co se "nehodí k situaci". Výsledek je ten, že všichni v této společnosti žijeme v obrovském napětí těla. A to i u tzv. přírodních národů. V dnešním světě už není prostor, který by toho byl ušetřen. 

Všímáte si např., co lidí má ohnutá záda v horní části z toho, jak jsou neustále ve střehu? Takový člověk to většinou ani neví, že se v něm právě skrývá zloba. Ani si toho nevšimne. Nebo když zatneme spodní ret. Jsme v situaci, kdyby čelist chtěla křičet a řvát vzteky, ale my se radši ukoušeme než bychom dali ten skutečný pocit najevo. Kdo to odnese nejvíce? Naše tělo. Mysl se snaží mít pod kontrolou spodní čelist, nechce se rozplakat nebo snad dovolit tělu utéct. Má totiž strach. Jak si však podobné stavy uvědomit a dokázat se z nich vymanit = uvolnit? Než se totiž stanou chronickými. Než totiž zcela zničí naší schopnost se pohybovat a vyjadřovat se svobodně a naplno.

Chronické napětí svalů je fyzickým projevem potlačování pocitů viny. Těmi se naše ego brání proti určitým pocitům a činům. Pocit viny je vyvolaný představou, že člověk nemá právo jednat svobodně a že ani nemůže dělat věci, které by dělat chtěl. Necítí se dobře ve svém těle. Prožívá nepříjemné pocity. Podvědomě se obviňuje z toho, že udělal něco špatného či nesprávného. Například, když někomu zbytečně podezíráte a ještě s použitím nevhodných slov mu nadáváte. Pak se můžete cítit provinile, jelikož zrazujete své skutečné já. Zrazujete své srdce, které vysílá opravdové pocity. Mysl, ta dokáže lidi přesvědčit o tom, že jim můžete lhát a nadávat naprosto bez pocitu viny, ale to právě jen proto, že tento pocit mysl potlačuje natolik, že o tom tito lidí vlastně ani nevědí. Tohle neradi slýchávají lidé esoterně zaměření, kteří mají pocit, že mají své tělo a vnímání, dokonale pod kontrolou. O to snadněji z nich kdykoliv vyběhne agresivita nevídaného kalibru. Což je pouze potvrzením toho, jak je ovládá jejich nevědomá mysl, která jejich potlačovanou zlost musí někam ukládat. Ukládá ji tedy do jejich těla. To má však taky jen určitou skladovací kapacitu. A když nádržka přeteče, dostanete na držku. Nádržka, na držka, zajímavé slovní spojení, co? Tyto lidi pak dokáže rozzuřit cokoliv, když mají pocit, že se jich to osobně dotýká a ani o tento dotek jít vůbec nemusí. Stačí i jen myšlenka.

Tito lidé nemohou prožívat radost, i když si myslí pravý opak. Totiž, aby se v jejich těle dal prožívat pocit radosti a současně pocit viny, když se oba dva tyto principy jaksi vylučují, je v podstatě nemožné. Ale, když ono to zakázané ovoce chutná tak dobře, že? Vyvolává v nás nejprve ty 
smíšené pocity. Říkáme si aha, chutná to asi dobře, ten sex a proto je asi těmi rodiči proto tak zakázaný. Jenomže, ta část naší mysli, která přijala varování rodičů, nezačínat např, se sexem moc brzy, vycházejíc z jejich zkušeností, které vy ve věku mladém jaksi nemůžete plně chápat; tak tato část vaší mysli, onen pověstný policajt vám v hlavě zakáže prožívat radost ze sexuálního spojení, i kdyby bylo nyní to nejúžasnější, co nyní máte. 

A tohle se vám pak může odehrávat po zbytek života. Sexualita je v naší společnosti zapovězená emoce a všichni se za své sexuální představy a sny stydíme. A trpíme za ně pocity viny. Někteří lidé tyto pocity odmítají, nepodřizují se tzv. diktátu rodiny, společnosti či doby a naprosto se s nimi nechtějí ztotožnit. Takže se na jednu stranu necítí vůbec provinile, z nestandardního počtu sexuálních kontaktů, na druhou stranu neumí a nejsou schopni cítit lásku. Navenek tito lidé vypadají a jednají tak, že jim většina (masa) jen závistivě kouká na paty a závidí, jejich prezentovaný život divokých a silných (ať mužů či žen), bez zbytečných zábran, a to ani v oblasti sexu, přesto je tato jejich svoboda jen hrané divadlo. Jejich nezávislost je jen vnější skořápka. je to spíše touha nežli skutečnost.A první vlk, který se jim podívá pozorně do očí pozná, že tenhle jedinec sice možná prožívá svůj život mnoha sexy činy, ale v životě nám nejde jen o činy, ale také o pocity. Je pro ně sice důležitý intimní kontakt, tedy i sex, ale neumí se vnitřně oddat lásce. Sex je pohlavní akt prožívaný bez radosti. Pokud v sobě člověk necítí hlubokou vnitřní svobodu a není schopen plně projevovat své vnitřní pocity, pak se nemůže ani radovat.

Vnitřní svoboda se projevuje tím, čemu se říká "vznešenost těla". Jeho jemností, pohyblivostí, živostí. Když si před vás takový člověk stoupne, automaticky se postavíte taktéž do jiného postoje, jeho radost je hmatatelná až zvířecího - pudového charakteru. A my se pudů bojíme. Nevíme co s nimi máme dělat, neumíme je prožívat s radostí aniž bychom totiž ubližovali jiným lidem. Jenže zvíře, to správné zvíře nikdy neubližuje jen pro potěšení, nikdy svou radost nevyjadřuje jen pro něčí chuťe jako v cirkuse, zvíře musí samo chtít tou radostí být. Pak se chová vždy dle onoho na počátku zmíněného zvířecího zákona. A to je energie, která i vás kolem uchvátí a zavede nazpět k radosti ze sebe. Jak říkávala jedna má kamarádka "klokanice", jsi první chlap, s kterým mám orgasmus jen tak a to spolu ani nespíme :D... Jo, někdy se chováme jako zvířata a druzí nás za naše z jejich pohledu nespolečenské či nelidské zacházení odsuzují. Říkají o nás, že my jsme zvířata. Jenomže zvířata, tak fyzicky vyjadřují svou nevinnost, spontánnost v jednání bez pocitu viny a takové, které je upřímné především vůči sobě aniž chce ublížit někomu dalšímu.

Je mi líto těch, kteří svůj život berou jako ztracenou nevinnost, truchlí pro ni a oplakávají ji. Načež jen doplní nádobu těla pocity zlosti ze zrcadlení chování se okolních zvířat a vybuchnou v prvním návalu agresivní zlosti. Z níž propadnou do sebedestruktivního kolečka sebeobviňování a ničení se z pocity viny. To, že víme, co je dobře a co je špatně, tedy pro nás samotné a že víme, co je sexualita prožívána s radostí, z nás nedělá hříšníky. Byť uznávám, by se nás do tohoto chomoutku snažila nejedna osubka nacpat. Chcete však raději žít život v napětí těla z neustálých pocitů viny, nechávat sebou pak míněním jiných manipulovat a klamat tak vlastně nejen společnost, ale hlavně sami sebe? Všechna náboženství mluví o spáse. To jest odevzdáním se Bohu, oproštěním se od přílišného mocenského egoismu a s přijetím určitého morálního života odpovídajícího naší vnitřní etice. 
To se snadno říká, v meditačních kurzech, na kazatelně či na srazech podobně smýšlejících osob. V praktickém životě se to nesnadno praktikuje. 

Ztratili jsme kontakt s Bohem, který když dal do pohybu náš život, tak tehdy ještě sídlil uvnitř nás. V okamžiku, kdy se nás dotkl svým dechem a dle starých bájí nám dal svůj život, tak že nás postrčil k našemu bytí, vdechl život i našemu srdci, místu, které je plné pocitů. Ztratily jsme kontakt s tím, co dává našemu životu smysl. Víra je jedna věc, ale aby byla dobrá, živoucí, musí být vyjádřena životem. V reálném světě barev a forem, které tvoří zdroje radosti i zlosti. Hluboko v nás pod vrstvami napětí těla sídlí síla, kterou nám dal ten, kdo nás stvořil k svému obrazu. Cesta k němu je zlá cesta, která je plná bolesti a utrpení. Mnoho z lidí se jí pokouší jít vnější formou, formou ohně. Kdy ničí to špatné, co jim v životě něco zkazilo a potlačilo, sebralo či nedovolilo vykonat, dle jejich představ. Z napětí všeho kolem tito lidi šílí. Ale objevit sám sebe v svém těle je zároveň i ta největší radost a to je cesta vody. Cesta přijetí se takový, jaký jsem. Ne cesta moci, a ničení těch zlých ohněm a mečem, vyrábějíc tak zlo navždy. Cesta vody, jde cestou rozpouštění a uvolnění své zlosti. Nikoliv vyvanutí, ale rozvinutí se. Jako se rozvíjí vodní tok.

A legrace nastává tehdy, když zjistíte, že na této cestě nemusíte jít sám. Osamělý poutník je často zmatený a následně i ztracený či roztrhaný divokou zvěří - svým zlým a neradostným vnitřním zvířetem. Záleží, čím toho vlka krmíte. Podobně, jako to popsal Dante Alighieri ve své Božské komedii. V ní má Dante nebeskou ochránkyni Beatrice, kterou volá, když už nemůže dále. A ona mu sešle průvodce. Žádného anděla, ale básníka. Který mu slovy osvětluje jeho cestu peklem. Tak i každý z nás, kdo chce někdy někomu pomoci, ať už z jakéhokoliv důvodu, si musí být vědom toho, odkud pramení jeho radost i zlost. Někteří z lidí soustavným tréninkem dosahují tak úžasných kvalit vědomí, že dokáží vnímat své tělo i své orgány. Jenomže ani oni nejsou schopni cítit to, co se odehrává pod hladinou jejich nevědomí. Jinak by to ani nemohlo být nevědomí, že? 

A přitom v něm žijí pocity té na počátku článku zmíněné napnuté brady, bojovně vystrčené vpřed aniž tuto polohu těla člověk sám vůbec vnímá. Můžete být jakkoliv skvělí, ale nikdy nebudete, milí bratři a setry tak dokonalí, abyste tohle zvládli. Čili se soustřeďujeme na něco, co namísto, aby podporovalo uvolnění, dělá pravý opak - staví další a další bariéry z napětí. Mysli a posléze i emocí. Nakonec i těla. Jako s tou bradou. Člověk by chtěl jako při svém prvotním zážitku negativity křičet a kousat a řvát. No, neudělá to, zůstane slušným, jak ho to naučila etiketa. Společnost je v klidu. napětí neprožívá, díky tomu, že jste potlačili sami sebe. A tak v nás to nevyjádřené zlo a vše další odmítané, plave pod povrchem těla v chronickém napětí vedoucí postupně až do strnulosti těla, pak i života a často až k smrti. 

Jsme rozdvojeni. Musíme umět žít na povrchu těla, v svých šatech, kde ještě můžeme společensky kontrolovat své pocity a chování. Což však vyžaduje obětovat své hluboké city. Svou lásku k sobě. A tak se nám žití na povrchu pomalu stalo narcistickým způsobem života, který je prázdný a celkově končí jen nekončící depresí ze své nedokonalosti a převažující podvědomě odmítané zlosti. Protože jsme si na povrchu tak zvykli, že jsme byli líní každý den dojít zase domů. Do sebe, do svého těla. Život v hlubinách sebe sama, kde jsme vystaveni všem bolestem a všem pocitům radosti a děsu zároveň, je jak tolik trýznivé, když si ho v těle uvědomujete, že? A žít v hloubce svého těla znamená najít v sobě dost odvahy projít peklem. Protože pokud je někde ráj a představme si, že je v našem srdci, které je nyní natolik uvolněné, že mi nebude zakazovat sežrat ještě jednu misku smažených brambůrků navíc, a to i když držím dietu, pak sice možná žeru jako zvíře, ale jsem v svém těle plný vědomé radosti ze života a jsem tím, kdo svou radostí, oslavit dopsání článku miskou brambůrku, nikoho neohrožuje. Leda snad vaše představy o "správném" životě těch druhých. Pokud vám tohle stačí k tomu, abyste mne vyloučili ze seznamu svých přátel či známých, prosím, poslužte si. Pak je mi však velmi líto, že žijete v pekle. 

Žít v hloubce vlastního bytí (těla, srdce i mysli) je vždy zpočátku děsivé a bolestivé, ale taky dokáže naplnit radostí, máme-li dost odvahy k tomu projít peklem sebe sama a dostat se do ráje - tamtéž. A pro to vztah dvou lidí je (dvou společných průvodců v té božské komedii), když se dva lidé zajímají o to, jak láska opravdu funguje. Kam ji mohou zavést ve svém životě a nebo jak daleko může zavést ona je.

MZZ