PŘÍBĚH

Příběh je nebezpečná věc. Jednou se vynoří z bytí nikým nepozván a už žije. A co víc, když jej nepodrobíte očistě v podobě zdravého rozumu může být i nebezpečný? Usmíváte se? No, pokud jej neodmytizujete, pak s vámi zacvičí hůře, jak osobní kondiční trenér ve fitku. Je totiž nebezpečný tím, že neexistuje jen jako. V mysli se kroutí jako žížala z níž může vyrůst obrovská nestvůra. Která však vyvolá reálné hnutí mysli srdce i těla. Vyvolá čin. Je nebezpečný, protože je neobjektivní. Nelze jej nijak dokázat. Je připraven podle vnitřního nastavení autora, ale i těm největším se občas příběh, jak se říká „vymkne z ruky“. Znáte to, říkáte si píšu a píšu, mám určitý počet 2000 znaků (pul stránky A5) a najednou ejhle, je z toho román na 600 stran. Příběh se z minipovídání stal románem, který ožil svou vlastní logikou. Vlastně se píše sám.

A tak nás často najde a nachytá „na švestkách“. Nepřipraveni mu podléháme. Jsme do něj zamilovaní, nekritičtí, protože příběh najednou naplňuje naše očekávání. Rozvibruje naše očekávání. Chceme ho slyšet znovu a znovu, stáváme se na něm závislými. Dělá nám dobře mu naslouchat a vidět se v iluzích jeho zrcadel, v nichž se však hraje jeho vlastní role a my jsme sem jen vstoupili na chvíli. Vstoupili do jeho hry, protože se nám náš vlastní obraz zde v realitě, jaksi nelíbí. A jsme tak fascinováni příběhem, že i když v něm náhodou uvidíme sami sebe, obviníme zrcadlo z toho, že je křivé. A to je důvod, proč je příběh hrou v rukou nás smrtelných natolik nebezpečnou hrou, že by měl být podrobován stálé kritice (z řeckého kritikoi), tj. posouzení rozumem. My totiž příběhům nejenom, že neumíme správně naslouchat, ale v rámci jejich vlastní námi nepoznané logiky v jejich „jménu“, klidně vyvraždíme půl Evropy nebo uděláme z života peklo někomu jinému, aby zakusil „tíhu našeho bytí“.

Kdo je jednou zraněn traumatem, stane se buď obětí nebo dalším nositelem zla. Nejprve musíme mít „story“, abychom mohli mít „hi-story“, říkával psycholog James Hillman. Každý historik si na základě znalostí historických fakt a díky své tvůrčí intuici vytvoří nejprve – více či méně nevědomě – příběh, a pomocí něj pak „převypráví“, co se v minulosti událo. Podle něj. Bez tohoto jeho osobního příběhu, který je do historie vsunut, by jeho vyprávění nedávalo smysl. Právě toto je „story“, která historii dává lidský smysl, ale kterou se však všichni „vědečtí historikové“ snaží zamlčet, a to i před sebou samými.

Všichni se totiž domníváme, že při vyprávění příběhu je ta „správná“ verze ta jejich, protože jedině my jsme ti, co jsme objektivní. Kdežto všichni ostatní vypravěči jsou neobjektivní. Upálit. Stačí, když napíšete esej, či zamyšlení. A už vás každý, kdo čte váš pokus se nějak zapsat do historie, označí za osobní výpověď bez jakýchkoliv vědeckých fakt a smete ji. Je legrační, že dávno mrtvé  kultury přisuzovaly takovýmto formám vyprávění příběhů (z nichž se dochovalo málo např. ve veršovaných bájích druidů, písní minesengrů, atp.) zvláštní hodnotu, pro právě větší míru osobní zaujatosti jejich autorů.

A tak když víme, že příběh umí být i nebezpečný, posuzujme s největší obezřetností všechny příběhy. Pravda je že však příběh nám dává pocit spojení, smyslu života, propojení všech jeho částí. Proto mu tak nasloucháme. Vtiskává životu formu, tvar, utváří jej. Dává nám vzory chování a jednání a umožňuje nám navzdory všeobecnému chaosu, uspořádat aspoň na chvíli to vše kolem do smysluplného děje. Jenomže náš lidský příběh není jen vnějším tvarem či formou. Naplněnou prostřednictvím zákonů či předpisů. Má i svůj lidský rozměr, svůj vnitřní scénář, podle než hrajeme to, co ostatní často ani nevnímají. A tehdy začínáme hledat pomoc s životem. Přesně v tom okamžiku, když druzí přestávají našim příběhům rozumět. Když naše vlastní příběhy, přestávají odrážet náš vnitřní scénář.

Je to jako s šaty. Oblékám-li, své klienty při jejich stylingu, mnohdy to činím, právě pro toto. Líčím a učím se lidi jinak chovat v jejich rolích, do kterých spadli, aniž by měli možnost si vyzkoušet jejich poetiku či naopak brutálnost. Tedy aniž by měli čas a prostor se naučit v těch šatech onoho příběhu chodit. To, aby se do toho nového a smyslů-plnějšího celku (smysluplnějšího) uspořádali jejich nové zkušenosti. Vlastně poznáváme životní realitu skrze svou image. Spirit a Image. Duch, vnitřní scénář příběhu a jeho vnější rozměr, tvar, obal, projev. Spiritual Image tvoří možnost pomocí svých vlastních archetypů zkusit hrát, vnímat a prožít příběh své reality.

Některé příběhy si sami vymýšlíme. Ano, nikdy se třeba ani nestali. Ale my jim věříme. Jsou pro nás léčivou fikcí, s jejichž pomocí zvládáme svoje traumata. Jako jedinci i jako národy. Pak se nehlaste příliš ke starým Slovanům. A jejich příběhům o jejich tzv. „holubičí povaze“. Každý ornitolog vám potvrdí to, co už v starověku věděli ostatní kmeny, když si s nadsázkou a ironií onálepkovali slovanské kmeny tímto označením. Holuby jsou nejvíce nesnášející se ptáci, kteří si krutě a tvrdě vymezují své ego, své osobní teritorium, svůj prostor k životu. A už vůbec ne proto, že by byly někým jiným utiskovány. Jsou krutí a krvaví a bojují pro potěšení z boje, z moci a síly. Ironie světového znaku míru. Takže až budete zase poslouchat pohádky o tom, jaká vrozená demokratická povaha nám vládne, s dovolením se pousměji a nad kecy o tom, jak zlí, jsou ti sousedi kolem, se ještě ušklíbnu. 

Můžeme ještě vmísit příběh o 300 letech poroby za Habsburků, a jak jsme se ubránili národním uvědoměním poněmčení, i když každý stát Rakouska-Uherska měl nadmíru autonomie, kterou mu říše nechávala, protože ji nevládli blbci. A pro milovníky sadismu si můžeme projet znovu optiku dějin a najít 15. století a jeho husitské „království boží“ v podobě husitské revoluce, kdy jsme si tu bezdůvodně upálili tisíce nevinných mnichů a jeptišek a vydrancovali bezpočet měst a klášterů. My sami. Věřící svým příběhům o vlastní výjimečnosti a vyvolenosti. VY-VOLE-ní. Jo. Spasitelský syndrom tomu říkává moderní psychologie. Syndrom, který postihuje rusy, ukrajince, poláky, čechy, srby, chorvaty, slováky a ti svými národními příběhy hovoří o tom, že jsou povolány k tomu, aby svou širokou slovanskou duší a svou schopností snášet nezměrné utrpení spasily celý svět. Ovšemže jsou to hloupé a zvrácené příběhy, a neměly raději nikdy vzniknout. Zabily už totiž miliony nevinných. Potíž je však v tom, že „nemocné“ národy si takové a podobné „léčivé fikce“, prostě vynutily. A tyto fikce se staly adekvátním výrazem jejich nemocné duše.

Jestliže tedy existuje nevykořenitelná potřeba lidí vyprávět si velké příběhy, ságy a mýty, kterým se nyní se v tom „osvíceném věku“ říká marketingové pojetí, tématická koncepce, doktrína rozvoje nebo ideologie (ANO? ANO? ANO), a to z důvodů zachování integrity národů a jednotlivých osob a vytváření jejich motivace pro další život, je možné tuto potřebu uspokojit tím, že jí místo velkého příběhu nabídneme malý? Anebo je rozumnější tuhle potřebu respektovat a pokoušet se ty velké příběhy v podstatě kultivovat (pěstovat) tak aby nezdegenerovaly jako např. velká náboženství v megalomanské kulty nebo ublíženecké sektářské bláboly, které nota bene vypráví sice někdo s vymazlenou vnější image, ale uvnitř je to prachsprostý „blb“?

Jsme jen takoví, jaké příběhy si vyprávíme. Dějiny Evropy jsou zároveň dějinami příběhů, které získaly tolik důvěryhodnosti a obliby (a mohli být klidně i importované, tj. převyprávěné odjinud), že se vtělily, a to natrvalo do přetrvávajícího energetického těla národů. Byly to velké a mocné archetypální příběhy antické mytologie, Starého a Nového zákona – příběh o králi Oidipovi, Kainovi a Ábelovi, Jákobově žebříku, ale především velké příběhy o Slovu, které se stalo tělem, o smrti a zmrtvýchvstání, cestě do Emauz a později pak příběhy o králi Artušovi a svatém Grálu, donu Quijotovi a Sancho Panzovi, Hamletovi, Romeovi a Julii, hraběti Monte Christovi, Cyranovi z Bergeraku, atd.

Všechny tyto příběhy, z nichž jsou sestaveny dějiny Evropy, jsou z hlediska vědeckého zcela nevědecké a neověřitelné a tím pádem značně nejisté. Jsou od začátku až do konce vymyšlené, a proto je vždy velmi riskantní nechat se jimi inspirovat, uvěřit jim a řídit se jejich posláním a morálkou. Zásadní námitkou vůči těmto příběhům je právě to, že zaplétaly národy do hrůz a zběsilostí všeho druhu. A to počínaje bratrovražedným bojem katolíků x protestantů a konče podmaňováním druhých národů všude ve světě na základě "rasové nadřazenosti" a že ve 20. století byly příčinou nejstrašlivější zápalné oběti egregora nacismu, tedy holocaustu šesti milionů Židů a nezměrného utrpení 2. světové války. A laskavě židům neříkejte: “to máte za Ježíška“. Stejně vám všem aspoň jednou za rok přinese dárek. A když nepřijde on, dostanete pepsi a Santu.

Dokážeme se jako lidi vyhnout takovýmto budoucím holocaustům tím, že si budeme místo velkých příběhů vyprávět příběhy malé? Uvědomuji si, jak moc jsou ty malé důležité. Formují nás a připomínají nám náš život. Píšu si je v podstatě každý večer. Formou básničky už deset let mapuji svou duši a to s čím se potkává - http://www.fengshuimakeup.cz. Dalších pár let píšu své blogy - http://www.tonglen-tao.cz + http://www.imagemaker.cz + http://www.witcher-wizard-wanbli.cz. Píšu si je jako upomínku na to, co je pro mne důležité. Pro mne. Pro můj malý příběh.

Vždy sem však při jejich psaní došel k podobnému konci. Došel jsem od svého malého příběhu k tomu, jak často a mocně reflektuje ty velké. A který z nich bude tím, kterým se já hodlám řídit? A nejen já, avšak i společnost, ve které žiji. Jo, je to sázka. Jako do loterie. Jednou jste milován, v další chvíli nenáviděn. Žít příběh svého vlastního života je o tom nespoléhat se na ty velké. Ony nám nedávají záruku či jistotu, kterou tak snaživě hledáme. Je o tom, vtiskovat idee a archetypy, kterým věříme z těch velkých příběhů do těch malých. A to se dá jen tak, že žijete naostro. Sebedůmyslnější matematika či tarot vám budoucnost nepředpovědí. Je třeba vyzkoušet žít život životem. Nebát se uslyšet zvony lásky, když zazvoní klidně uprostřed města tóny, které slyšíte jen vy svým srdcem. 

Jenže když z každého příběhu odstraníme jeho myty, jeho kostru usadíme do geografických a jiných fakt, odosobníme ho. Zbavíme ho jeho vnitřního scénáře. Toho scénáře, který nepsala naše ruka. Hrajeme si rádi na Boha, že? Zbavíme příběh jeho jádra. A uděláme z něj bezvýznamnou bajku, epizodku, která snadno zapadne do hlubin nevědomí. Tak to totiž často děláme se svými životy. Odvysvětlíme si svůj život. Od světla jsme vzdalující se generací lidí, kteří možná ještě zažijí, co je to, upadnou do naprosté tmy. Neznamená to zhasnout. Naopak, znamená to nechat se oslepit světlem okleštěných a bezvýznamných příběhů, které se zrodily z toho, jak bezvýznamní jsme se začali cítit my, lidé. Každý jeden z nás tvoříme velké příběhy tím svým malým. A tak malým, že jednoho dne, až bude všude prázdno a ticho si prosadí svou ten nejmenší a nejvíce odmítaný příběh. Říká se tomu už od starého Řecka enantiodromie (starořecky ἐναντιοδρομία = „souběh protikladů“) což je teze Hérakleita z Efesu (asi 535–475 př. n. l.), která říká, že věci se vzájemným působením neustále mění, a to ve svůj protiklad. Psycholog Carl Gustav Jung tuto myšlenku aplikuje na lidskou psychiku a říká, že nadbytek jakékoli síly nutně ústí ve svůj opak. Podobně tuto myšlenku pojímá psychoterapeut Paul Watzlawick, když tvrdí, že přespříliš dobra se vždy obrací ve zlo: příliš patriotismu plodí šovinismus, přílišná potřeba jistoty plodí obsesi a příliš mnoho máslového dortu ústí v nevolnost.

A uděláme-li z člověka  bezvýznamnou, kýmkoliv upravitelnou a vymyšlenou konzumní bajku, může se stát, že udělá něco hrozného tím nejméně představitelným, nejméně rozumným a nejméně lidským způsobem. Nepředstavitelné, tj. to, co člověk odmítá vnímat za hranicemi své běžné představivosti jako něco pro něj osobně nežádoucí, se stane jeho skutkem uskutečněné hrůzy. Která totiž oslovuje především naše nevědomí, které se chce rovněž podílet na utváření světa. A my jsme ho za posledních 300 let k lizu nějak příliš nevpouštěli. Necítí-li se kolektivní nevědomí lidstva příběhem osloveno, ujme se slova samo, a to svým typicky uhrančivým způsobem. Zeslabené vědomí (tím, jak věříme iluzím mysli a ne svému vlastnímu citu srdce a těla) se svými „malými“, třebas i zdánlivě vědecky podloženými argumenty nedokáže čelit přílivu mocných obrazů z našeho nevědomí.

Bojím-li se toho, co přijde? Ano. „Znám-li svůj vztah k sobě samému a k vnějšímu světu,“ říká Goethe, „nazývám to pravdou. A tak může mít každý svou pravdu, a přesto je to vždy táž pravda.“ Bojím se toho, že nám o pravdu opravdu už dlouho nejde. A pokud nejsme pravdivými jeden vůči druhému například coby lidští partneři, jak se tak asi můžeme chovat ve vztahu k čemukoliv, co nás přesahuje? K společnosti či Bohu? Když z příběhu odstraníme pevný pól (pravzor, střed, jádro, idea, archetyp) promění se ve zcela nesmyslné kroužení tužky po papíře a nikdo mu už nebude s to porozumět. A tak dříve nebo později začne svého čtenáře nudit a on jej přestane číst. 

Příběh je hrou života na vyjevování nezjeveného, na vyslovování nevysloveného. A kdyby nebylo tohoto napětí mezi pevným pólem příběhu a jeho dějem, hrozilo by nebezpečí jeho zániku. Ale protože i to málo nezjevné je pro nás pořád hodně „erotické“, či „filosofické“, odmítáme ho stále častěji. Zatlačujeme tak do nevědomí malé náboje, které kdysi kdesi jednou možná zažehnou válku. Až dosud jsme měli možnost svůj život vpravdě nikoliv nacházet po cestách, kam nás furt někdo posílá. Všimli jste si, kolik esoteriků podlehlo příběhu "že život je cesta"? Hm, možná, ale když jste byli doma, sice jste toho tolik nepoznali, jako při cestování, ale měli jste jinou možnost. Měli jsme možnost své bytí tvořit. Svébytně. Na cestách můžete jen reagovat na to, co přijde a jen bůhví, kdo tam vaše kroky určuje. A pokud to nevíte, nevydávejte se na cestu nikam moc daleko. 

A to byl podíl člověka na věčných vzorech. Tvořit. Bytí. Příběhem. Slovem. Vtělen do slova být na samotném počátku vzniku archetypů, které tím, že už nejsou jen tak nahodilé jako prvotní chaos, jsou těmi, kdo v něm pro naši hru vytvořili čas i prostor. Otázkou je: "bude je ještě bavit hrát si s někým, kdo nečte svůj, natož pak jejich příběh?" Neuvrhnou nás naše vlastní iluze bojů o MOC do hrůz vězení tartaru, tak jako tam řečtí bohové zavrhli i své rodiče? Bez LÁSKY. Už víte, proč píšu pořád jen o lásce? Když každý den vidím kolem to, jak naši lásku zabíjí to, co kdysi bylo jen nevinným příběhem. Slovem, o kterém začal kdosi uvažovat. Slovem, kterému někdo jiný vtiskl svůj vlastní neodžitý malý příběh. Zlo kterému věřil natolik až se stalo činem. A co myslíte, že tento příběh na svět přinesl? Lásku? Každý jsme svým příběhem. malým i velkým. Každý jsme důležitým bodem všeho kolem. Jen do té doby než se toho sami vzdáme. Tvořit, tedy psát svůj vlastní příběh.

MZZ