SRDCE ♥

Měnit můžeme jen sami sebe. A to tím, že se vzdáme svého utrpení a nastolíme vyváženost. Bez extrému. Utrpení není nijak výjimečné a je jen naše. Byla to součást života, jenž nás potkala na základě našich rozhodnutí. Ale jsme-li k ní stále připoutáni ve vzpomínkách jako ke všemu, co považujeme za sebe: k ješitnosti, k hlouposti, k zásluhám, ke kráse, k eleganci, k úspěchům, k sebe-hodnocení a především k utrpení, pak nás toto připoutání může vést i k opačnému extrému - pocitu, že nemáme žádné ambice a nejsme nic. To je však otázkou myšlení, které se rodí a formuje na základě duálního principu - ANO - NE. a porovnává a hodnotí. Ale naše srdce se nerodí rozdělené. My svoje utrpení a negativní emoce získáváme vlivem lidí, kteří jsou negativní. A kontakty s "dospělými" se dítě naučí litovat se, cítit křivdu, mluvit naštvaně, zdržovat se ve svém neštěstí, být melancholické, být náladové, být vzteklé, být podezíravé, být žárlivé, být schopné ubližovat jiným, atp. a i když oděny do velmi jemných forem, tyto vždy vedou jen k násilí. Jakmile totiž negativní pól energie projde určitým bodem, spouští tak hluboce zakotvené složky instinktivního chování v těle a lidé mají tendenci vzájemně si ubližovat. Ale tato moc nikdy nepřináší dlouhodobé uspokojení. Vždy po svém "vítězství" či "prohře" cítíme marnost nad naším chováním. A ta prázdnota v pocitu, že "život je boj" je jen naše ztracenost ve světě, kterému nerozumíme důsledkem skutečnosti, že nejsme schopni slyšet svoje vlastní SRDCE. A co s tím? To už nám napovídá samo srdce. Tím jak klidně tluče, rytmicky, vyváženě a harmonicky. Protože čím dříve si do svého srdce vpustíme disharmonii, tím dříve se blížeme k smrti. Své práce, svého vztahu i své vlastní. Tak si chvíli zalezte do svého srdce a odpočiňte si. S láskou. MZZ