PROBOUZENÍ SE K OTÁZCE ♥

My všichni máme společné nejenom to, že existujeme - tou nejdůležitější věcí, na které nám nejvíce záleží jsme my sami. A kdo to popírá, popírá sám sebe. Vše prochází skrze mě a já sám jsem jediným, kdo může žít můj život. "Co jsem tedy já?"

Mé hmotné tělo se řídí kauzalitou toho, co nazýváme fyzickým světem. Občas si v něm uvědomuji, že vše, co mám - všechny mé myšlenky, slova, pocity a naučené způsoby chování mého těla - veškerý jeho obsah stejně jako to, co nazýváme "duševním" životem, do mne bylo "vloženo". Má originalita spočívá ve způsobu, jak je vše spolu uspořádáno. To, co mi dodává pocit vlastní identity, jsem já sám. Ten, který si je toho všeho vědom. Lidská existence je původním vědomím. předávaným z generace na generaci formou kultury. Lidské ego má hluboký význam. Obsahuje totiž veškeré stopy času a prostoru, kterými můj rod prošel.

Být sám sebou je být zodpovědný a znamená se zodpovídat neboli dávat odpovědi. Skutečnou schopnost odpovědi nejde nalézt ve formálních odpovědích, které máme připravené a naučené. Má POZORNOST je mou vlastní a zásadní odpovědí na mou existenci. Je to jak má odpověď, tak i to, za co mohu být odpovědný. Má pozornost je zároveň mým probouzením k sobě samému a světu. A všechny ty mé ego mechanické opičky, mé předvádění a mé vnější projevy, probíhají takříkajíc, sami o sobě. Ale jejich kvalita závisí také na mé pozornosti vůči nim. A znamená mnohem důležitější faktor než si myslíme. Pozornost je jednotící princip našeho bytí a práce s ní je skoro jako hra na klavír.

Tento základní poznávací akt, kam směřuji svou pozornost jde moje krev, a tam jde má energie = se paradoxně aktualizuje pouze tehdy, když nevíme. Tedy, když máme nějakou otázku. A kdy má pro nás otázka životní důležitost, to poznáte podle toho, že tělo v té chvíli pozastaví veškeré nadbytečné pohyby. A to jak myšlenek, emocí, tak i ty tělesné.V tuto chvíli se tím uvolňuje cesta pro skutečné uvědomění a vnímavost. Pouze tato chvíle, tento okamžik, mezi mým nevěděním a mou naléhavou potřebou vědět, je mou přítomností zde. A přítomný znamená být opravdu připravený a otevřený pro to, co bude následovat. To znamená být pozorný.

A protože se od otázky nedá oddělit odpověď, v podstatě je pozornost celkovým aktem tázání se. A tento akt je výsadou lidské existence. Zvíře se spokojí s bytím. Nevědomým bytím. Zodpovědnost člověka vůči životu spočívá v dotazování sebe sama na smysl svého bytí. Bez otázek, z vás zbude jen to mechanický reagující zvíře.

Jakmile však máte otázku, společnost se nám ihned snaží vnutit i povětšinou hloupou odpověď. Už od školy musíme i my do konce života odpovídat. Lhát. A ti, co si vystačí s hloupostí, dojdou životem společensky nejdál. Jsme nuceni naučit se, jak máme odpovídat. Aby to neurazilo, neublížilo. A když neumíme odpovídat podle druhých, nejsme dost dobří pro jejich svět. A tak se zvolna stáváme strojem plným předurčených odpovědí, jenž jsou takřka vzorově lživé, a to na všechny aspekty života. Když jsem si osobně dovolil v životě říct, že nevím - opustila mne partnerka. Neodpovidal jsem systému. Svými JAKO naučenými odpověďmi totiž sami před sebou schováváme svůj skutečný život.

Jenomže to pak právě v tuto chvíli, vypadneme z role. Nepodvádíme jen sebe i okolí svým hraním si na něco či na někoho. Podvádíme samotné bytí. Nemusíme nikomu nic potvrzovat ani popírat, neodporovat ani nenásledovat. Znamenalo by to ale říci NEVÍM, když nevím. Přijetí sebe sama bez nutnosti odpovědi. A ani nevím, zda-li je to ta správná. 😀 To je svoboda člověka. Muž si to v tomhle hracím světě nemůže moc dovolit. V tu chvíli jej ta, co si do té chvíle snaživě hrála na jeho ženu, rychle opouští. Jenda neví, kudy z lesa ven ven od staré Ježibaby. Mařenka půjde radši do konce života za jiným chlapečkem Jeníčkem a bude se schovávat v hlubokém lese, aby hrála dobře svou roli, než aby sama dospěla a nakopala ježibabě prdel. Než aby sama dospěla a získala svobodu., bude raději do konce života papouškovat všechny ty naučené fráze svojí matky a babičky. O Jenících to platí taky, aby to bylo genderově vyvážené. Ti zase věčně někam šplhají a dělají, že něco vidí. Mařenám to stačí i nasliboval.

Dotazování se, tedy vždy narazí na nás samotné. Na náš strach z vlastní neschopnosti či hlouposti. Většina z nás se natolik ponořila do obrazu své role, který vám úspěšně zvládá zodpovídat vaše JAKO dotazy, že k probuzení se do reality potřebujete smrt, odchod partnera, těžkou nemoc, prostě šok. Ale jen ti výjimeční projdou svou vlastní nejistotou bez něj. Zbytek to zabalí a hurá jde zase hrát divadlo.

Otázka je zde, čeká na nás a taky nás všude následuje. Nezbavíme se jí. Nikdy. To proto, že tou otázkou všech otázek jsme my sami. Ale jen otázka vycházející z našeho absolutního bytí v něm najde i odpověď. Nebude totiž už znít: "Co jsem já?"; ale "Kdo jsem já?".

Je to první i poslední otázka lidstva. A je stále stejná už po staletí. Je to osa, kolem níž obíhá ve spirále věčnost. Budete se na ní jen dívat, jak se točí nebo se přidáte? Ale pozor, může se vám z toho všeho i zatočit hlava a srdce. :) MZZ

 Na motivy životních příběhů Jeanne de Salzmann