Ondřej Petr: Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora
Dnes pomáhá také lidem jako mezinárodně akreditovaný mentální kouč, který má za sebou přes dvanáct let praxe a tisíc odkoučovaných hodin. Pracuje s vrcholovými sportovci, manažery i firmami, a jeho přístup propojuje psychologii, neurovědu a hluboké porozumění lidské motivaci.
Vaše kariéra zahrnuje více než 20 let v marketingových strategiích a přes 12 let v mentálním koučinku. Co vás původně přivedlo k těmto oblastem a jak se vaše motivace vyvíjela v průběhu let?
K oběma oblastem mě přivedla fascinace lidskou psychikou a potenciálem, tím, jak myslíme, jak reagujeme, co nás motivuje a jak dokážeme ovlivnit vlastní výkon a v důsledku i kvalitu života.
Velmi rychle jsem zjistil, že mám pro tyto věci cit, který jsem se rozhodl vědomě rozvíjet a prohlubovat. I proto nepiji alkohol a neužívám žádné drogy. Chci mít absolutně čistou mysl a plně vnímat realitu, své myšlenky, ale především své klienty.
Právě fascinace lidskou psychikou je i důvodem, proč jsem byl také více než deset let rozhodčím MMA. V přímém kontaktu s hranicemi fyzické i mentální odolnosti člověka se ukazuje, že nejde jen o sílu těla, ale především o sílu mysli.
Z podobného důvodu vyhledávám i osobní výzvy jako třeba uběhnout maraton bez přípravy. Nejde mi o výkon samotný, ale o zkoumání, co se ve mně děje v momentě, kdy se tělo nebo hlava vzdává a jak tento stav překonat.
Marketing mě vždy bavil jako prostředek k porozumění lidem a jejich rozhodování. Přiznám se, že u politického marketingu to ale byla kombinace fascinace a znechucení – fascinace tím, jak silně dokáže ovlivnit veřejné mínění, a znechucení z toho, jak snadno se dá tato síla zneužít.
Koučink pro mě byl přirozeným pokračováním. Postupně jsem zjistil, že mě naplňuje, když mohu druhým pomáhat k jejich vlastnímu úspěchu a životní spokojenosti. Že opravdová síla není v přesvědčování druhých, ale v tom, když jim pomůžete objevit jejich vlastní cestu.
A tak se pro mě stal koučink přirozeným mostem mezi světem výkonu a světem vnitřního růstu – mezi tím, co děláme, a tím, kým jsme.
Nemysli na minulost, žij v přítomnosti a mysli na budoucnost.
Bez ohledu na obor, u exponovaných lidí se opakují podobné vzorce – tlak na výkon, obava ze selhání, ztráta vnitřní rovnováhy nebo smyslu.
Nejčastější téma, které ale v rámci koučinku řeším, je budování zdravého sebevědomí. Může to znít paradoxně, ale právě to bývá nejčastější téma i u elitních sportovců, vrcholových manažerů, úspěšných podnikatelů nebo topmodelek.
Dalším častým tématem je práce s nervozitou, ztráta motivace, hledání rovnováhy mezi osobním a kariérním životem nebo návrat po zranění.
A jak na těchto tématech pracujeme? Existuje mnoho efektivních nástrojů a přístupů. A upřímně mě těší, že i jeden z mých vlastních nástrojů již dnes běžně využívají další koučové a psychologové.
Ve své praxi se zaměřujete na specifika práce s (ne)talenty a vytváření podporujícího prostředí. Jak rozpoznáváte potenciál u jednotlivců a jakým způsobem je motivujete k rozvoji?
Zajímavé je, že z desítek špičkových sportovců, se kterými jsem spolupracoval, pouze jeden, hráč NHL, o sobě prohlásil, že se považuje za talentovaného. Všichni ostatní se označili za takzvané „vydřené sportovce“.
A právě v tom je obrovské ponaučení: mít talent je velká výhoda na startu, ale většina velmi talentovaných lidí svůj potenciál nakonec nedokáže využít. Rozhodující není talent, ale disciplína a pokora.
Motivovat se k rozvoji musíte především vy sami. Pokud někdo nemá zájem růst, nepracuji s ním, je to ztráta času pro obě strany. Koučink totiž není o přesvědčování, ale o partnerství. Smysl má jen tehdy, když o změnu stojíte vy sami.
Jaký je váš názor na posouvání vlastních limitů? Kdy je podle vás vhodné respektovat své hranice a kdy je naopak překročit?
Mnohokrát se mi v životě potvrdilo, že většinu svých hranic máme jen v hlavě nebo ještě hůř, v hlavách lidí kolem nás. Jsou to jejich projekce, jejich vlastní obavy a zkušenosti, které ale o vašem skutečném potenciálu a schopnostech nic nevypovídají.
Je dobré si to umět uvědomit, protože právě tahle mentální svoboda rozhoduje o tom, jak daleko se člověk dokáže posunout.
Zároveň věřím, že posouvání hranic je přirozenou součástí lidského života. Touha zkoumat, učit se a růst je v nás hluboce zakořeněná. Je to motor vývoje, nejen osobního, ale i společenského.
Na druhou stranu je zdravé respektovat hranice ve chvíli, kdy by jejich překračování mohlo ohrozit život náš nebo životy ostatních. Jde o rovnováhu mezi odvahou a rozumem.
Síla není v tom, nikdy nepadnout, ale v tom, se vždycky znovu zvednout.
Umění, podobně jako kultura, ve mně probouzí a živí kreativní složku. Je to prostor, kde se propojuje emoce, tvar a myšlenka. Spousta mých nejlepších nápadů přišla nečekaně, třeba při baletu v Národním divadle.
Umění mě učí citlivosti, schopnosti pozorovat a vnímat souvislosti, které v běžném ruchu často unikají.
Na extrémních zážitcích a výzvách mě kromě adrenalinu baví i zkoumání psychiky a obnažování lidských charakterů. Teprve krize nám ukazuje, kým skutečně jsme.
Ať už jde o výstup na vrchol hory nebo hluboký ponor do uměleckého díla, obojí mi připomíná, že člověk roste tam, kde se setkává s intenzitou – ať už krásy, odvahy nebo bolesti.
Co považujete za svůj dosud největší profesní úspěch a jaké cíle si kladete do budoucna?
Jako první mi hlavou proběhla některé získané ocenění nebo úspěšné kampaně, ale když jsem se více zamyslel, tak největší radost mám z úspěchů mých klientek a klientů.
Velkou radost mám také z toho, že jsme právě s Nikolou Mrázovou dokončili knihu „Adaptogeny – léčivé rostliny a medicinální houby“, která propojuje moudrost tradičních léčebných systémů z celého světa s moderní vědou a nabízí praktický pohled na to, jak posílit odolnost těla i mysli.
Do budoucna chci dál rozvíjet vzdělávání v oblasti mentálního výkonu, leadershipu a umělé inteligence, protože právě spojení lidského a technologického potenciálu je klíčem k budoucnosti. Zde jsme spojili síly s „otcem internetu“ Patrickem Zandlem a Ivanou Böhmovou v projektu PROLNUTO.
A jedno z mých velkých osobních přání je najít krásný pozemek v horách nebo u vody, prostor, kde bych mohl vybudovat unikátní diskrétní místo pro relaxaci a regeneraci.
🚶 Vědomý postoj – jak stát pevně, aniž působíš tvrdě
Každý člověk má svůj obraz.
Někdo ho pěstuje vědomě, jiný ho tvoří bezděčně pohybem, tónem hlasu, pohledem.
Ale skutečná image nezačíná u vizáže.
Začíná u postoje, u vnitřního rozhodnutí, jak se vztahuji k sobě i k prostoru kolem.
Když Ondřej Petr mluví o disciplíně a pokoře, ve skutečnosti mluví o přítomnosti v těle.
Protože to, co nazýváme „vůlí“, není jen mentální odhodlání.
Je to i způsob, jak se naše tělo nese světem.
Tělo prozradí víc než slova.
Představuje nás dřív, než otevřeme ústa.
Cvičení: Postoj pravdy
Zkus to teď.
Postav se na pevný povrch, rozkroč se tak, aby váha byla rovnoměrně rozložená mezi chodidla.
Vnímej kontakt se zemí.
Uvolni ramena, zvedni lehce hlavu, jako by tě někdo jemně táhl za temeno.
Dýchej klidně a dovol tělu, aby se „usadilo“ do své přirozenosti.
Všimni si, jak se mění tvůj pocit, když se ramena srovnají, když brada klesne, když pohled není útok, ale přítomnost.
V tu chvíli se začne dít něco zvláštního, svět se přestane zdát tak vzdálený.
Uvolnění těla mění vnímání reality.
Napětí mizí, energie se vrací.
Nyní si polož otázku: „Z čeho právě jednám?“
Z tlaku, že musím zapůsobit?
Nebo z vědomí, že už teď jsem dostatečný?
Princip: Image jako zrcadlo vnitřního postoje
Autenticita se pozná podle klidu, ne podle slov.
Když jsi v sobě ukotvený, nepotřebuješ dokazovat hodnotu výkonem ani vizuálním efektem.
Tělo reaguje na upřímnost okamžitě, začne dýchat volněji, držení se zjemní, gesta ztratí ostrost.
V tu chvíli mizí póza.
Zůstává postoj.
Tento postoj není herecká technika.
Je to fyzická zkušenost: „Jsem tady.“
Nic víc.
A právě tahle jednoduchost je pro druhé nejpřitažlivější.
Ne proto, že by vyzařovala sílu, ale proto, že z ní vyzařuje jistota, kterou nelze předstírat.
Na co si dát pozor
Pozor na záměnu klidu za pasivitu.
Uvolnění není rezignace.
Je to bdělost bez napětí.
Tělo zůstává připravené, ale ne sevřené.
Vyvaruj se také přehnané korekce, přílišná snaha „vypadat přirozeně“ působí křečovitě.
Nech pohyb vznikat, ne ho vyrábět.
Pokud tělo ztuhne, vrať se k dechu.
Každý výdech je příležitostí začít znovu.
A hlavně: nehodnoť se.
Cílem není stát se někým jiným, ale vidět, jak tvé tělo reaguje, když jsi opravdu s ám sebou.
Přínosy praxe
Pravidelný trénink vědomého postoje mění způsob, jakým tě svět vnímá.
Lidé reagují jinak, protože v tobě cítí klid, ne napětí.
Tvá přítomnost získá hloubku, nejen v komunikaci, ale i v tichu.
A ty sám začneš lépe číst druhé, protože tvé tělo se stává citlivějším nástrojem vnímání.
Fyzická rovnováha vede k mentální stabilitě.
Když stojíš pevně, i tvoje rozhodnutí jsou pevnější.
A když jsi uvolněný, tvoje kreativita má prostor růst.
Image se přestává opírat o vzhled a začíná se rodit zevnitř.
Výzva
Dnes si najdi tři krátké chvíle, při čekání, při chůzi, při hovoru.
Zastav se a vnímej svůj postoj.
Cítíš se uzavřeně? Otevři hrudník.
Jsi příliš vpředu? Vrať váhu na paty.
Zadržuješ dech? Uvolni čelist a nech dech volně plynout.
Zeptej se sám sebe: „Kdyby mé tělo mluvilo za mě, co by řeklo?“
A nech odpověď zaznít v tichu.
Tělo ti nikdy nelže, a když mu začneš naslouchat, začne tě učit.
Protože skutečný styl není o tom, jak vypadáš, ale o tom, jak stojíš ve světě.
A kdo stojí vědomě, ten už působí, i bez slov.
Komentáře
Okomentovat