Vizuální sterilitou k zapomnění aneb Proč váš dokonalý portrét nikoho nezajímá
Pokaždé, když listuji sociálními sítěmi nebo profesionálními sítěmi, mám pocit, že jsem se ocitl v simulaci, kde existuje jen jeden jediný typ obličeje. Je to ten vyhlazený, lehce rozostřený a „bezpečný“ vizuál, který neurazí, ale také absolutně nic nesdělí. Všimli jste si, jak jsme v posledních letech začali kolektivně outsourcovat svou tvář algoritmům? Nejdřív to byly filtry, dnes jsou to AI portréty , které nás sice dělají krásnějšími, ale zároveň nás zbavují té nejdůležitější věci pro budování důvěry: vizuálního rizika . 📸 Touha po predikovatelném úspěchu nás dovedla do bodu, kdy se víc bojíme vrásky v koutku oka než ztráty vlastní identity. V článku o romantickém riziku jsem psal o tom, jak prediktivní empatie zabíjí hloubku vztahů. V oblasti osobní značky a image se děje přesně to samé. Snažíme se svůj obraz „optimalizovat“ tak, aby vyhovoval průměrnému vkusu, aby nikoho nepobouřil a aby algoritmus přivedl co nejvíc lajků. Jenže v momentě, kdy z fotky nebo ze svého stylu odstra...