Co zbude, když svlékneš sako

🙂 Existuje jeden experiment, který si můžete udělat sami a bez svědků. Postavte se před zrcadlo ve svém pracovním obleku a řekněte nahlas svou pozici. Pak si to sako sundejte, povolte límec, sundejte i ten neviditelný odznak funkce a řekněte jen své jméno. Pokud ucítíte mezi těmi dvěma větami propad, nejste sami. Zažil jsem ho taky.

Dlouho mě fascinovalo, jak přesně šaty mluví dřív než my. Oblečení není dekorace, je to řeč. A jako každá řeč umí říkat pravdu i lhát. 

Když se identita sroste s pracovní pozicí, kostým přestává být nástrojem a stává se protézou. Drží nás vzpřímené, ale my sami už pod ním nejsme, už tu nestojíme. Pojďme si tři takové momenty pojmenovat.

👔 Kostým jako berlička. Oblek dělaný na šéfa není ješitnost, je to vzkaz okolí, kam patříme, a vzkaz sami sobě, že na to místo máme nárok. Problém nastane ve chvíli, kdy berličku potřebujeme i doma u snídaně. Pak už nedržíme postoj my, ale látka.

🪞 Tělo ví dřív než hlava. Sundejte titul a často se změní i držení ramen. Postoj, dech, brada. Tělo je první, kdo přizná, že se opíralo o něco vnějšího. A právě tělo je první osa, na které stojíte celí, ať máte na vizitce cokoli.

🧥 Autenticita není nahota. Tady se rád ohrazuji proti módnímu omylu, že být autentický znamená všechno ze sebe shodit. Neznamená. Znamená to oblékat se z vnitřku ven, ne z vizitky dolů. Šaty, které sednou tomu, kdo jste, vás nedrží zpříma místo vás. Nechají vás stát samostatně a jen to podtrhnou.

Když ze sebe uděláme funkci, je logické, že nás jednou převlékne někdo jiný do role nové. Ale člověk pod oblekem zůstává pořád. Tělo, emoce a mysl pohromadě se do žádné kolonky výkonu nevejdou. A obraz, který vysíláte ven, má smysl jedině tehdy, když má pod sebou někoho doma.

Zkuste si tu zrcadlovou zkoušku ještě dnes. Co ucítíte ve chvíli, kdy zůstane jen jméno bez funkce, a jak vám v ten okamžik stojí ramena? Podělte se v komentářích.

👉 Navazuje na článek: Kdo jsi, když ti práci vezme kód?