IMAGEMAKER

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvyk...

Když se tetování dotýká víc než kůže. Co všechno v sobě může nést obraz, který nejde smýt – a co všechno může neviditelně změnit? Kdysi to byl znak příslušnosti k pouličnímu gangu či rituálnímu obřadu přírodních národů. Dnes je to často osobní rituál, vzpomínka, terapie nebo módní manifest. Tetování samo se stalo nejen obrazem těla, ale daleko hlubším voláním , kterým lidé vyjadřují, co nešlo říct jinak. Jenže jak hluboko tenhle obraz vlastně sahá a jak hluboko zasahuje? V době, kdy je těžké poznat, co je skutečné a co je jen filtr, si někteří nechávají pravdu vytetovat přímo na kůži. Ale možná tím nevědomky otevírají víc, než by čekali. Tetování jako kulturní a osobní fenomén Tetování je stejně staré jako lidstvo samo. První známky tohoto fenoménu byly nalezeny na těle muže, který se více jak pět tisíc let po své smrti stal slavným coby „ ledový muž “ Ötzi. Jeho tělo, objevené v alpském ledu, neslo desítky různých tetovacích značek. Zdobení těla se v různých kulturách vyskytovalo témě...