IMAGEMAKER

👸 Vizuální prezentace se v digitálním věku proměnila v obří skládku sémiotických vraků, kde všichni kopírují stejné šablony autenticity.  Jenže lidská neurocepce je neúprosná. Psychologický výzkum Alberta Mehrabiana v 70-tých letech jasně definoval, že pouhých sedm procent naší přesvědčivosti tvoří samotná slova. Dalších padesát pět procent komunikace odpracuje tělo svou neverbální komunikací dříve, než vůbec stihnete vyjádřit jakoukoli myšlenku slovy. Používám systém 3AXIS® právě proto, abychom přestali hrát povrchní divadlo a začali se sebou zacházet s nekompromisní upřímností. Vzhled totiž v biologickém smyslu plní pouze dvě základní funkce. Buď funguje jako signalizace poutající pozornost, nebo jako maskování, které vás má skrýt před světem.  Problém nastává, když se pokoušíte maskovat své vnitřní vyčerpání křiklavým kostýmem úspěchu. Tento energetický rozpor okolí okamžitě vyhodnotí jako faleš. Skutečná osobní přesvědčivost nevzniká nakupováním drahých doplňků, ale smíře...

Image není jen o tom, co si obléknete, ale o tom, jakou energii vyzařujete do prostoru. Jako někdo, kdo se léta zabývá vizuální prezentací, vám mohu říct, že sebedražší oblek nezamaskuje křeč, která vzniká při digitální apnoi.  Když u počítače přestanete dýchat, vaše ramena se zvednou, čelist ztuhne a váš pohled ztratí lidskou hloubku.  Stáváte se strnulou maskou stresu, což je obraz, který podvědomě vysíláte i při online hovorech nebo na svých fotografiích. Lidé nekupují vaši fasádu, ale vaši uvolněnou přítomnost. ✨ Skutečná přitažlivost a vliv vycházejí z uvolněnosti, kterou vašemu tělu dodává hluboký dech. Všiml jsem si, že lidé, kteří u monitoru pravidelně vydechují, působí na ostatní mnohem důvěryhodněji. Jejich hlas má lepší rezonanci a jejich gesta jsou plynulá. Charisma je totiž přímo úměrné tomu, jak moc jste ve svém těle doma. Screen apnea vás z těla vyhání a dělá z vás jen reaktivní hlavu na tyči. Pokud se naučíte u monitoru dýchat, vaše tvář se přirozeně rozjasní ...

Můžete mít perfektně střižený oblek a naučené pózy z učebnic o řeči těla, ale pokud vaše slovesa vysílají signál „možná“, vaše image se rozpadá.  Image není o tom, co si obléknete, ale o integritě signálu, který vysíláte do světa. Když používáte váhavý jazyk typu „myslím si“ nebo „odhaduji“, vaše tělo na to okamžitě odpovídá drobnými signály nejistoty – vyhýbavým pohledem nebo staženými rameny. Skutečná síla značky, kterou jste vy sami , vzniká v momentě, kdy slova a tělo táhnou za jeden provaz. Pokud řeknete „zahajujeme zítra podle harmonogramu“ a váš postoj je přitom otevřený a pevný, tvoříte pro ostatní realitu, kterou lze následovat. Váš neverbální projev v ten moment neříká jen to, že jste sebevědomí, ale dává vašim slovům rytmus a energii akce.  Pokud však stejnou větu řeknete s rukama zkříženýma, srážíte svůj jazyk do sféry pouhých úvah. Vaše image pak působí jako nespolehlivá kulisa, nikoli jako základ pro spolupráci. Lidé nečtou jen vaše slova, čtou sílu energie, k...

Zatímco firmy investují do mindfulness výcviků, výzkum ukazuje, že i volné toulání mysli – mindlessness – pomáhá mozku vytvářet vzorce zásadní pro každodenní učení a fungování. Vědomá práce jako svatý grál produktivity Cal Newport ve své knize Deep Work nikoliv poprvé upozorňuje, že lidská schopnost hluboké koncentrace je omezená, jde maximálně o 3 až 4 hodiny denně, než začíná výkon a kvalita práce výrazně klesat. Navíc doba chytrých mobilů, Slacku, e‑mailů a meetingů stahuje naši energii pryč od vlastní práce. A tři hodiny hluboké soustředěné práce jsou tak možná až moc optimistické. Ano, mindfulness aneb dech, ticho, přítomnost mohou fungovat jako výborné kotvení. Jenže problémy nastávají, když se z toho, co bylo po staletí přirozené stane kult povinnosti. Nejenže často ignoruje kontext, ale může přerůst až v marketingově vycizelovaný rituál, říká se tomu tzv. McMindfulness. V něm nám prodávají specifické cvičení jako lék proti všemu. Jenže často bez hlubší duchovní a etické hl...

Mnoho žen stále věří, že jejich práce musí mluvit za ně. Jenže ticho nikdo neposlouchá a neviditelnost taky není strategie. Kdo chce být slyšet, musí promluvit. A někdy si stoupnout i bez vyzvání. Když nějakou dobu pracujete s lidským sebevědomím, začnou se vám v čase skládat stále ty samé opakující se vzorce. A co se opakovalo mně? Například to, že my sami jsme si na cestě k sobě tou největší překážkou. Zvedni ruku Proč ženy mlčí, i když mají co říct? Sedíš na poradě. Víš, že bys mohla něco dodat, máš připomínku, nápad, možná jiný úhel pohledu. Ale pak to přejdeš. A řekneš si sama sobě, že to ještě není úplně doladěné. Nejsi si jistá, jestli to někoho zajímá. Možná to řekne někdo jiný. Možná to řekne líp. A tak mlčíš. Tuhle situaci nezažila jen jedna žena. Zažily ji tisíce. Den co den. Ne proto, že by neměly co říct, ale protože si v sobě nesou hluboko zakořeněnou opatrnost. Někdy vynucené výchovou, jindy kulturní. Jen v 300 let trvajících středověkých procesech honů na čarodějnice ...

O víkendu (ve čtvrt. vydání magazínu DNES + TV - 17.4.2014) mi vyjde článek o šedesátiletém doktoru Krejčířovi z Luhačovic, což je psycholog, odborník na neverbální komunikaci. Z toho, jak působíme navenek, dokáže poznat, jací jsme uvnitř - alespoň to o sobě tvrdí. Takže jsme si povídali o řeči těla, a do Magazínu se nakonec nevešla jedna zajímavost, která se k panu Krejčířovi vztahuje. On totiž prožil svou smrt, a řekne vám o tom alespoň tady: " Kdysi před třiceti lety jsem byl jako student medicíny na banální operaci krčních mandlí, kterou kolegové nezvládli, takže jsem pak krvácel. Se mnou na pokoji byl druhý pacient, kterému jsem říkal, proč tu trčíš, jdi se dívat na televizi, dávají fotbal, ale on nešel, což mi zachránilo život, protože jsem sebou najednou mignul. " Takzvaně jste lékařům odešel... Ano. Nebýt toho spolupacienta, tak mě najdou až po fotbale, kdy bych měl všechno za sebou, ale takhle se stalo, že jsem měl zajímavý zážitek - najednou jsem seshora viděl, jak ...

Umí vlasy mluvit? Stačí tři vteřiny a člověk, se kterým jsme se potkali poprvé v životě, si na nás už udělal názor. Není to však jen obličej, který mu napověděl. Hodně mu řekla celá naše hlava! Je totiž vstupním filtrem, skrze který vnímáme člověka – tedy alespoň ti z nás co začínají s vnímáním tzv. od hlavy. Proto je tak důležitá hlava, nalíčení obličeje, tvorba řas, krásná rtěnka. Avšak oním důvěrným prvkem vodícím nitky našeho poznávání až na hranici našeho nevědomí jsou především vlasy. Ať se svým účesem děláme cokoli, nevědomky tím dáváme něco najevo. Vlasy jsou poznávacím znakem naší povahy, založení, zdraví a fyzické kondice. Odrážejí se v nich naše pocity, nálady, touhy a přání. Jsou stejně významné jako naše oblečení nebo gesta. Z výzkumů vyplývá, že slova tvoří jen 7–10 % našeho sdělení. Rozhodujeme se především na základě vizuálního dojmu, a to v prvních dvou vteřinách. Víc než gesta Neverbální signály – gesta, mimika, postoje – často vnímáme podvědomě. Účes má v této hře ně...