IMAGEMAKER

Často slýcháme historky o mužích, kteří překročí hromadu prádla na schodech, jako by to byla neviditelná bariéra v počítačové hře. Říkají tomu „ selektivní slepota “ a tváří se u toho, že je to roztomilý mužský hendikep.  Jenže v oblasti neverbální komunikace a vnímání prostoru nic takového jako nevinná slepota neexistuje. To, co vidíme a na co reagujeme, přímo vypovídá o našem postoji k lidem, se kterými prostor sdílíme. Pokud jeden člověk vnímá špinavý talíř jako signál k akci a druhý ho vnímá jako součást interiéru, nejde o rozdíl v dioptriích, ale o rozdíl v míře respektu a zapojení. 🧥 Naše domácnost je naším rozšířeným tělem. Způsob, jakým se staráme o společný prostor , je neverbálním vzkazem partnerovi. Když žena přichází do domu, kde musí okamžitě začít „uklízet očima“, její tělo se okamžitě přepíná do stresové reakce . Ramena jdou nahoru, dech se stává mělkým, výraz tváře tuhne. Pokud se muž v tomto prostoru tváří, že „nic nevidí“, vysílá tím nevědomý signál: „Tvoje nep...

Celý život hrajeme role, které nám přisoudili druzí. Jak najít odvahu být sám sebou a propojit mužskou a ženskou část své osobnosti v jeden harmonický celek? To je výzva, před kterou stojí každý z nás. Od okamžiku, kdy se narodíme, jsme neustále formováni očekáváními a představami druhých. Rodiče, učitelé, přátelé i společnost jako celek nám předkládají vzorce chování a myšlení, které bychom měli následovat. Postupně si vytváříme různé role a masky, abychom těmto očekáváním vyhověli a získali přijetí a lásku. Tyto role nás provázejí celým životem. Snažíme se být dobrými dětmi, studenty, partnery, rodiči či zaměstnanci. Přizpůsobujeme se normám a konvencím, abychom „zapadli“. Často se bojíme ukázat své skutečné já, své nedokonalosti a zranitelnost. Místo toho si nasazujeme masky, které nás mají chránit před odmítnutím a kritikou. Problém nastává, když se v těchto rolích ztratíme natolik, že zapomeneme, kdo doopravdy jsme. Na konci života pak můžeme mít pocit, že jsme vlastně nežili svů...