Tělo jako řeč duše: když ego mluví beze slov

🕮 Publikováno

Tělo nikdy nelže. To je první a nejjednodušší lekce neverbální komunikace. Když se ale podíváme blíž, zjistíme, že tělo nelže ani tehdy, když mluví jazykem ega. Jen vyjadřuje přesně to, co se uvnitř děje – konflikt mezi tím, čím chceme být, a tím, kým skutečně jsme.

Ego je režisér, který nás nutí hrát role. Dává nám pokyny, jak se tvářit, jak stát, jak dýchat. A my mu často věříme. Díváme se do zrcadla a snažíme se vypadat správně. Jenže „správně“ není totéž co autenticky. Tělo cítí, když předstíráme. Nadechne se jinak, pohled ztuhne, paže se sevřou. Je to jako jemný alarm, který říká: „Nejsi doma.“

Kdo se věnuje práci s tělem nebo image, ví, že právě tyto mikro-signály jsou klíčem k pravdivé přitažlivosti. Nepůsobíme dobře, když se snažíme. Působíme dobře, když jsme přítomní. Tělo, které je v rovnováze, nepotřebuje nic dokazovat. Stačí mu být.

Cvičení: Rezonance postoje

  1. Postav se před zrcadlo, uvolni ramena a dýchej pomalu.

  2. Vnímej, jak se tělo samo usazuje. Nepřemýšlej, co je správně. Jen sleduj, jak se cítíš.

  3. Teď udělej malou změnu: narovnej se o pár centimetrů, mírně zvedni bradu.

  4. Všimni si, jak se změní dech a energie. Cítíš rozdíl? To první je ego – snaha působit. To druhé je přítomnost – soulad.

  5. Najdi polohu, která není ani dokonalá, ani nedbalá, ale pravdivá. V té chvíli se tělo stává tvou řečí.

V image je důležité pochopit, že síla osobního stylu nepochází z vizuální dokonalosti, ale z energetické harmonie. Každé gesto, tón hlasu i způsob chůze jsou jen vyjádřením vnitřního stavu. Když se přestaneme snažit vypadat dobře, začneme působit skutečně.

Ego nás nutí prezentovat, duše zve k přítomnosti. Tělo stojí mezi nimi a překládá. Když mu nasloucháme, nemusíme se rozhodovat mezi výkonem a klidem. Stačí být.

👉 Navazuje na článek: https://medium.seznam.cz/clanek/wizard-michal-nebudte-lasku-dokud-se-sama-neprobudi-206155

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Učení? Kámoš, ne žrádlo

🕮 Publikováno
Obrázek
Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním . S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způs...
Čtěte více »

Barvy trochu jinak: Červená

🕮 Publikováno
Obrázek
Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pron...
Čtěte více »

Proč se bojíme přihlásit k tomu, co nás skutečně rozechvívá?

🕮 Publikováno
Obrázek
Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit , pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví c...
Čtěte více »