ZAHRADA plná OVOCE ♥

V pouštní zemi bylo stromů jen pomálu a ovoce nedostatek. Bůh se prý chtěl ujistit, že pro každého bude dost. Zjevil se prorokovi a pravil mu: " Toto je mé přikázání pro všechny lidi dnes i pro budoucí. Nikdo nesmí vzít do úst více než jeden kus ovoce denně. Zaznamenej toto do svaté knihy. Každý kdo se protiví tomuto zákonu, prohřeší se vůči Bohu i lidstvu." Přikázání bylo po staletí ctěno, až do okamžiku, kdy vědci našli způsob, jak proměnit poušť v úrodnou půdu. V zemi bylo najednou dostatek obilí i dobytka a větve stromů se nakláněly až k zemi pod tíhou nečesaného ovoce. Na dodržování přikázání o ovoci však nadále církevní, tak světské úřady přísně dbaly. Každý, kdo poukázal na to, že nechat ovoce shnít na zemi je také hřích proti lidstvu, byl rouhač a nepřítel morálky. Tyto lidi, kteří si dovolili zpochybnit moudrost Božího slova vedla údajně pýcha rozumu a zcela prý postrádali pravou víru a pokoru, které jedině mohou člověku zjevit Pravdu. Kázání v kostelích často poukazovala na ty, kdo tento zákon překročili a skončili špatně. A však o spoustě těch, kteří skončili špatně, přestože se přikázáním věrně řídili, nebo těch, kterým se dařilo výborně, třebaže ho překračovali, se nikdy nikdo nezmínil. Ovšem tento zákon nebylo možno měnit, protože onen prorok, který jej zprostředkoval, už byl dávno mrtvý. Ten by snad mohl mít dost rozumu i odvahy, aby toto přikázání změnil, tak jako se změnily podmínky. Vždyť převzal Boží slovo ne proto, aby bylo ctěno, ale aby sloužilo blahu obyvatel. A tak se někteří lidé onomu přikázání otevřeně vysmívali a tím i Bohu a náboženství. Jiní jej zase porušovali tajně, avšak vždy s pocitem viny. Drtivá většina se jím však přísně řídila a ještě se div nepovažovali za svaté. A to jenom proto, že dodržovali nesmyslný a zastaralý zvyk, kterého se báli zbavit. ...

Mezi lidmi oddanými sobě (PARTNERY) se SLOVO (ZÁKON - domluvená pravidla) dodržuje. Vždy je však potřeba obou stran, aby si dokázali uvědomit, kdy už jim jejich hranice nestačí a kdy je chtějí překročit a měli by o tom komunikovat SPOLU. Výsledkem tohoto přístupu je LÁSKA (ZAHRADA) s obrovskou MOCÍ (OVOCEM), která díky tomu tvoří ŽIVOT. Výsledkem čehokoliv jiného je BOJ o moc nad tím, co se bude v zahradě pěstovat. A to byl i důvod našeho vyhnání z ráje. A dodnes se ze svých vztahů vyháníme díky tomu, čemu se dá říkat pýcha a nezralost. MZZ

TROJZUBEC ♥

Všichni máme tendenci zříkat se vlastní odpovědnosti a odvolávat se na autoritu mimo nás. Uvědomění je naše schopnost uvolnit se v nejistotě přítomného okamžiku, bez snahy hledat něco, co nás zachrání. Tato chvíle může být okamžikem, v kterém se v našem nevědomí usídlí nevědomě přijatá cizí entita, které říkáme egregor. A díky jeho znalosti našich nevědomých přání nás ovládne tím, že je začne plnit. Někdo tomu pak říká zázrak. Já tomu říkám slepě následovaná víra v cokoliv mimo nás. Zbavující nás odpovědnosti. Dělající z nás krysy. Stačí pak jen zapískat. Bůh nám nedává nic, čeho bychom se mohli držet. Jenom nás samotné. Bůh po nás nic nechce. Egregor chce všechno. A proto to, čemu říkáme láska,může způsobit i bolest. To, když své srdce dáme někomu, kdo si je napíchne na trojzubec svých přání jako trofej. Namísto toho, aby si uvědomil, že je dostal darem. Že dostal darem ještě jeden život. Život, za který po něm nikdo nic nechce. Proto je život boží s tím, kdo vás miluje, kdo ve vás skutečně vidí Boha. Bez přehánění. A smrtelně nebezpečný s tím, kdo s vámi bojuje o moc. Ze strachu o vlastní život. Ze strachu o to, že už mu došlo, že egregor si ten jeho jednou zcela vezme. Bůh nic nepotřebuje. Už vůbec ne vaše srdce. Ale když mu ho dáte, umí vás jen milovat. Nevím, jak komu, mě to celkem stačí. MZZ

MEDITACE 4.0

Někdy jde život ztuha. Jako vzpruha pro někoho může působit i meditace. Lidé se mě často ptají, co je to meditace a jak se dělá. Asi, že sem plešatej, tak si myslí, že mi tím už slezli vlasy a narostla moudrost. Po pravdě to do dneška stále nevím. Ale vím tohle...
Pod pojem meditace řadíme několik činností, z nichž řada je spojována s dosažením změněného stavu vědomí. Cílem meditace je pro všechny současné meditující zejména kultivace mysli (její zklidnění) a získání vhledu (ať už do smyslu lidské existence a vesmíru nebo do osobních záležitostí). Někdy tento pojem označuje i prosté rozumové přemítání a v některých náboženstvích také určité druhy modlitby. K meditaci přistupuje každá škola různě. Některé používají pouze lidskou mysl, které nabízí primární meditační bod (theravádový buddhismus), jiné užívají externí pomůcky, jako jsou např. mandaly.
Meditujeme-li jen proto, abychom utekli ze světa a zapomněli na své trápení, není to meditace. Jsem-li zklamán z vnějšího světa nebo jsem prostě rozhozený z toho, jak věci nejdou dle mého, pak to asi příliš duchovní stav nebude. Prostě věci nejsou podle mého, jsem tedy nespokojený s tímto stavem. Pronikat meditací do hloubek Univerza může být totiž i škodlivé. Když ne pro nás, pak pro Univerzum určitě.
Kdo hledá v meditaci Boha, ať už v jakékoliv víře, bude asi dost zklamán. To, co se mu jako Bůh zjeví je spíše tzv. channeling, neboli přenos jeho vlastních přání do zjevové podoby. Vytváří si sám svého Boha, kterému věří. Jenže Bůh se zjevuje jen svým vlastním způsobem a hlavně pouze ve svůj vlastní čas. Je mu celkem prd po tom, co my lidé zrovna potřebujeme. Na to nám dal rozum a srdce, poraďme si. Meditací chce také mnoho lidí navázat spojení s Bohem. Jenže, pokud jsme všichni děti Boží, pak je to asi jako plavat v oceánu a hledat moře. A necítíme-li jednotu s Bohem při tom, když myjeme nádobí, uklízíme chodník nebo fyzicky milujeme partnera, pak hledat jednotu s Bohem v meditaci ani nemusíme.
Většina lidí se vzteká, když nemají k meditaci své podmínky. No, nikdy nebude nic ideální. Ale můžeme se jen ideálně pokusit být s Bohem ve vědomém spojení. To je meditace.
Meditací se proto nejčastěji rozumí různé praktiky prohlubování soustředění. To jsou jen její formy. Ačkoli se meditace obvykle považuje za součást východních náboženství s počátkem ve védském hinduismu, je součástí mnoha náboženských systémů a filosofických škol. Důkazem toho je např. islámský súfismus. Podle Steinera se v současnosti praktikují cca 3 přístupy, neboli tři formy, tři cesty okultního vývoje. Proto existují i tři typy meditace, které vedou ke stejnému cíli, ale liší se navzájem jen stupněm oddanosti žáka k učiteli, což je podle něj základní stupeň určující meditaci:
Orientální: Meditace, zvané také jóga, je vývoj, při kterém se jednotlivý, na fyzické úrovni žijící zasvěcený člověk stane učitelem, tak zvaným „guru“ (sanskrt. guru – ctihodný, učitel) jiného člověka. Žák se pak úplně (i ve všech jednotlivostech) spoléhá na svého učitele a závisí na něm. To je cesta vhodná pro indickou povahu. Vylíčeného stavu lze nejlépe dosáhnout, když žák po dobu vývoje úplně vypne své „já“ a přenechá je svému učiteli. Učitel musí dokonce dávat rady i při iniciativě k jednání. Evropská kultura takovou oddanost vůbec nepřipouští. V orientálním školení platí přísný požadavek, aby se žák podrobil svému učiteli. Pokyny, které učitel v orientální okultní výchově dává nelze udělovat veřejně. To, co je podáváno jako pokyny, lze rozdělit do osmi skupin: 1. Jama, 2. Nijama, 3. Ásana, 4. Pránájáma, 5. Pratjáhára, 6. Dhárana, 7. Dhjána, 8. Samádi.
Křesťansko-gnostická: Meditace je vývoj, který staví na místo jednotlivého učitele samotného Ježíše Krista, pro všechny. Cit pospolitosti ke Kristu Ježíši, být s ním zajedno, může nahradit oddanost k jednotlivému učiteli. Ale je nutné, abychom k němu byli teprve dovedeni pozemským učitelem. I zde je člověk na fyzické úrovni v jistém směru závislý na učiteli. Cestu křesťanského školení může žák nastoupit na radu učitele, který ví, co je nutné dělat, a který vždy může při každém kroku napravit to, v čem se stala chyba. Ale velikým učitelem je tu sám Ježíš Kristus. Proto je nutná dostatečná víra v to, že Ježíš Kristus skutečně žil. Bez této víry je citové spojení s ním nemožné. To, co se podává jako zasvěcení, lze rozdělit do sedmi stupňů: 1. Mytí nohou, 2. Bičování, 3. Korunování trnovou korunou, 4. Nesení kříže, 5. Mystická smrt, 6. Kladení do hrobu, 7. Zmrtvýchvstání.
Rosekruciánská: Nejsamostatnější je člověk při rosekruciánské meditaci (to, ale tvrdí každá liška co si chválí svůj ocásek). Učitel zde není vůdcem, ale rádcem; je tím, kdo dává pokyny, co je vhodné dělat. Zároveň pečuje o to, aby souběžně s okultním školením pokračoval rozhodující vývoj myšlení, bez kterého nelze vůbec okultní vývoj prodělat. Podstatu tohoto rosekruciánského školení lze označit slovy „pravé sebepoznání“. Přitom je nutné rozlišovat dvě věci (a rosekruciánský žák je nesmí rozlišovat pouze teoreticky, ale i prakticky, tj. musí se snažit své poznání uvést do praktického života). Jsou dva druhy sebepoznání: nižší sebepoznání, které rosekruciánský žák nazývá sebezrcadlení; tím se má překonat nižší „já“; vyšší sebepoznání, zrozené sebezřeknutím. Stupně rosekruciánského školení jsou spíše vnitřními stupni a vyžadují, aby člověk pěstoval vyšší duševní život subtilním způsobem. Lze je rozdělit do sedmi skupin: 1. Studium, 2. Imaginace čili imaginativní poznání, 3. Učení se okultnímu písmu, 4. Rytmizování života a dechu, 5. Shoda mikrokosmu s makrokosmem, 6. Pobývání nebo pohroužení se do makrokosmu, 7. Božská blaženost.
Skutečně vystoupit mimo svou bytost znamená zřeknout se sebe. Proto směřuje rosekruciánská výchova k tomu, aby se nižší „já“ dostalo z člověka. V theosofii se podle R. Steinera na počátku jejího působení dělala nejhorší chyba tím, že se říkalo: „Je nutné nehledět k vnějšímu světu, ale zírat do svého nitra.“ To byla velká iluze. Tady člověk nachází jen své nižší „já“, čtvrtý článek své bytosti, který se domnívá, že je něčím božským, zatímco ničím božským není. Abychom poznali božství, je podle rosenkruciánu nutné vystoupit mimo sebe (tím paradoxně posilují své falešné ego).
 Meditace 4.0
Meditaci se nestanu duchovnější. Nepřitáhnu si světlo osvícení. Tohle mnozí meditující neradi slyší, protože je jejich pojetí meditace, právě na na prvku forem položeno. Ale sedět 5 minut a nebo celý den, když vytrvale chci osvícení je stejně na prd, jako stát frontu v supermarketu kvůli trendy hračkám. Meditaci nemůžeme chtít. Můžeme jí jen být. A proto se podívejme na meditaci nikoliv z hlediska jednoznačné formy, ale z duálního pohledu. Co v ní hledáme? Podle mne v ní v prvé řadě můžeme najít svou přítomnost.
A právě proto má každá lidská duše má svůj způsob meditace. Můj způsob meditace nebude vyhovovat vám a váš způsob meditace nebude vyhovovat mně. A je jen obrovská škoda pro nás všechny, že se právě tímto způsobem meditace neprovozuje. Jako meditace 4.0. Meditace, jak ji vnímám já, není jen zastavení mysli. To je v podstatě pitomost. Stačí si přeložit slovo "meditation" z latiny. Protože, proč by pro Boha jakákoliv kultura pojmenovala stav zastavení mysli, názvem přemýšlení?
Zbytečné mluvení nebo přemýšlení = meditace, je jedním z mnoha způsobů, jak se vyhýbáme přítomnosti. Ale nemáme v sobě mnohem hlubší minulost, kterou si nepamatujeme a se kterou se neztotožňujeme? Mluvím o nevědomé minulosti, která ovlivňuje náš život prostřednictvím zážitků z dětství nebo dokonce z minulých životů. Náš život je ovlivněn také kulturními vlivy, to jest geografickým místem a historickou dobou, ve které žijeme. To všechno má vliv na to, jak se díváme na svět, jak reagujeme, co si myslíme a jak žijeme. Jak bychom si to všechno mohli uvědomit a jak bychom se toho mohli vzdát? Jak dlouho by to trvalo? A i kdyby to bylo možné, co by nám pak zbylo ? To, čeho se nejvíce bojíme. Zjevená přítomnost. Realita hmoty. Peklo pro všechny abstrahující mysli, které si okamžitě tvoří své vidění světa a realitu stále odmítají.
A tak, jak se v meditaci snažíme odpoutat od vjemů vnitřního i vnějšího světa a proniknout paprskem vědomí jako laserem do mezer mezi jednotlivými myšlenkami, do oblasti nicoty, která v sobě obsahuje okamžik věčnosti, pravdu i nepravdu, jednotu všeho se vším neboli podstatu jevu, události, věci, ale i myšlenky samé, ptám pořád na to samé. Cožpak právě toto není odvrácení se od reality? Jenže my i tím, že se pokoušíme odhalit nicotu, tak stále přemýšlíme. A tato nicota existuje pouze díky našemu přemýšlení! Není potom snaha odvrátit se od tzv. světa "Mája", světa iluzí, největším paradoxem všech dob? Když utíkáme dovnitř sebe sama,, kde si sami sebou a svými channelingovými představami stvoříme nicotu namísto, abychom živě odmaskovali všechny děje, které nám naše nedokonalé smysly neumožňují vnímat v jejich celku, v universu? Prostě žít ve vědomí?
Stav vašeho vědomí se pozná podle toho, jak reagujete na obtížné životní situace, nikoli podle toho, jak dlouho vydržíte sedět se zavřenýma očima, ani podle toho, jaké máte vize. Mnozí poměrně často meditujeme právě kvůli budoucnosti. Bojíme se totiž své minulosti a tak před ní utíkáme do představ a meditace je pro spousty lidí vhodným kanálem pro tzv. pozitivní vytváření budoucnosti. Jenže budoucnost je obvykle replikou minulosti. Může sice dojít k povrchním změnám, ale skutečná transformace v člověka je velice vzácná, neboť závisí na tom, zda se dokážeme soustředit na přítomný okamžik natolik, abychom se zbavili břemene minulosti. To, co vnímáme jako budoucnost, je součástí současného stavu vašeho vědomí. Je-li mysl zatížena břemenem minulosti, náš život se nezmění. Minulost se v budoucnu jen opakuje, protože nežijeme v přítomném okamžiku.
Ještě jsem meditaci nepochopil plně a obávám se, že ji pochopím přesně, až budu jednou odcházet z tohoto světa, protože nebudu zatížen jeho nástroji. Ale zatím jsem pochopil tolik, že se domnívám, že když vnímám odrazy bytí světa kolem (pomocí metody 3AXIS) a zároveň si je dovedu transponovat ve své mysli do kontextové komunikace; to jest dívat se na ně nejen z vnějšku, avšak i zevnitř a hledat v nich symboly, skryté významy nevědomí, tak je činím vědomími a tím se spojuji s vnitřkem všech a všeho natolik, jak jsem jen schopen. Současně se díky tomuto odrazu dozvídám o sobě základní GPS souřadnice, jenž ukotvují mé vnitřní nastavení ve vnějším světě. Vím, kde jsem a na co se nyní zaměřuji. Nacházím díky nim svou vědomou pozorností přítomnost. Protože tu mohu nalézt pouze tehdy, když vím, kde jsem. Zvnějšku i zevnitř. Já jsem já.
K tomu nepotřebujete slova. Stačí pohled. Díval jsem se do očí indiánského šamana, s nímž jsem měl kdysi, vést rozhovor. Sedl jsem si tehdy v tee-pee a já tiše seděl, neoslovujíc staršího, čekal jsem na jeho vyzvání. On si zmetek kouřil dýmku míru a nic neříkal. Po chvíli, kdy ze mne opadla nervozita, jsem si všiml, že hovoří. Že už delší chvíli hovoří. Díval se na mne. No nebylo v tom hodnocení, nebylo v tom pohledu nijaké plus mínus, byl v tom jen prostý zájem o to, kdo s ním sdílí jeho přítomnost. Seděli jsme tak tři hodiny. Tři hodiny jsme se dívali jeden druhému do očí. Chvílemi jsme se smáli, chvílemi byly vážní. Byla to úžasný okamžik věčnosti. V tu chvíli sem nevěděl, jak mnoho času uteklo. Měl sem pocit, že to byla chvíle. A světe div se. Od té doby, co jsem byl s ním, jsem se naučil to samé. Když si povídám s klienty či s přáteli, či pracuji s nimi, pak jsem v tom místě, kde jsme. Zajímají mne oni celí, jedineční se vším všudy. A díky tomu ztratí čas svou váhu a běží uvnitř našeho vnitřního pole jinak. Pak se vlomíme do reality a jdeme shánět taxíky. Jak nám to tak rychle uteklo. Tam uvnitř přítomnosti je jediné místo, kde lze uskutečnit jakoukoliv změnu.
Naučit se něco skutečně, můžete jen od lidí, kteří už něčeho skutečného dosáhli. Jedna dáma mne zvala do Tibetu, abych ozvláštnil její výpravu s klienty za duchovními místy a mistry. Poděkoval jsem ji a nikam jsem nejel. Protože jsem měl několik let štěstí, jedno z největších v životě, být v přítomnosti člověka, za kterým jezdí mniši až z Tibetu. A to bylo a je pro mne důležitější nežli výlet.
Nikdo z těch, kteří něčeho v životě dosáhli, vám nebude dávat zvláštní rady ani návody. Oni jsou jen sami sebou a vy, pokud snesete ten jejich zvláštní pohled, se v něm můžete mnohému naučit. V tichu. To je totiž chvíle, kdy vaše duše sestoupí na jedno místo a vy se můžete učit. Jste-li připraveni. A to poznáte.
Někdo může věřit v Boha, ale tato víra není skutečností v jeho životě. On pouze věří v Boha, protože nějaký světec, jogín nebo Mistr řekl, že Bůh je, anebo protože četl o Bohu v duchovních knihách. Jedna velmi milující duše se na mne kdysi láskyplně dívala a snažila se mi cosi sdělit, meditovala a snažila se zklidnit a navázat vnitřní spojení pomocí techniky. Seděla na zemi v krásném interiéru hotelového bazénu a kolem ní tekla voda. Ona měla zavřené oči, ničeho si nevšímala a zcela pohroužená ve svojí techniku přiblížení se k druhému byla pohlcená vlastní představou o tom, jak by to vyhovovalo jí. Já jsem jí v podstatě nezajímal. Neotevřela totiž ani oči. Jen si utvářela představu dle svých mylných zkušeností. Já jsem tuto představu následně zklamal. Ne že bych chtěl, ale proto že to nebyla a nemohl být realita. Bylo to jen její přání, které jsem jen nějakou chvíli odrážel, tak že se jí zdálo (zdání, iluze = májá), že mi rozumí. Neříkám, to pro jakékoliv zlehčování její či té situace. Miluji ji dodnes a budu ji mít rád navždy. Jen si nevšimla, že se na ní jen dívám. S pochopením, s láskou, jaké jsem schopen. Nevnímala je, protože viděla jen svou techniku spojení.
Až pochopíme, že největším projevem lásky je pohled do očí toho druhého, bude na světě ráj. Jenže to chce chtít se dívat a vidět všechno, co při pohledu uvidím. A před ničím svým pohledem neuhnout. A tomu já říkám láska.
Ten můj poslední pohled mne naučil tomu, že ty oči, kterými se snažím zahlédnout Boha, jsou ty samé, kterými se Bůh chce dívat na svět. A tak jen vím, že nejlepší meditací je být přítomným. Zatím vedu 4.0.
©️ MZZ
PS: ale MINULOST ani BUDOUCNOST NEMŮŽE ŽÍT ve VAŠÍ PŘÍTOMNOSTI. V současnosti průmysl 4.0 přetváří celé hodnotové řetězce a propojení. Pokud to je v průmyslu, nelze to pominout ani v duchovnu. Třebas spojení já - Bůh - já. Já - jsem - já.

Jak obléknout inženýra, co se nechce zbavit svého starého image

Někteří lidé jsou často neobléknutelní. Všude jim stačí staré kraťasy, tričko a americká bunda s 305 kapsičkami. Krtek hadr. Tito jedinci občas zapomínají na to, že jsou členy lidské společnosti a pokud za sebou zrovna netrousí drcenou kůru a jehličí, jsou nesví. Takže pokus najít pro takovéhoto Ing., který preferuje jasné a přesné linie vzorů, o kterých je potom schopen hodiny a hodiny povídat, jak báby na dračkách, něco, co by snesl je nadlimitní výkon. Pokus s Jakubem, stylistou, projít a navrhnout takovému přírodnímu živlu, trochu společenštější šatník. Tak uvidíme, jak se ujme.

kostičky, kostičky, kostičky

jemně vroubkované přímé linie, skoro neviditelné

tmavé kalhoty

světlé, i v hnědé variantě

zajímavé šedé jeansy, jdou skoro ke všemu

jednoduchá spona bez ozdob

kožený pásek s vymačkávaným vzorem - volný čas

luxusnější košile společenská

volný čas, pěkný materiál a design

letní šortky

letní barevné tričko

opět další varianta, tentokrát s obrazovým vorem

zajímavé sako, extravagance vzorem

běžná letní verze sáčka

stylista Jakub v Baťovi

jednoduché společenské

luxusní kůže

velmi zajímavé společenské boty


u ponožek jen přírodní materiál aneb kvalita především

pěkné vypasované kalhoty

na fotce to není vidět, ale materiál je 100% bavlna

skvěle padnoucí tričko s límečkem, polospolečnská móda

velmi pěkná modrá barva

a hodinky - to musí být prostě stroj :)

PROBOUZENÍ SE K OTÁZCE ♥

My všichni máme společné nejenom to, že existujeme - tou nejdůležitější věcí, na které nám nejvíce záleží jsme my sami. A kdo to popírá, popírá sám sebe. Vše prochází skrze mě a já sám jsem jediným, kdo může žít můj život. "Co jsem tedy já?"

Mé hmotné tělo se řídí kauzalitou toho, co nazýváme fyzickým světem. Občas si v něm uvědomuji, že vše, co mám - všechny mé myšlenky, slova, pocity a naučené způsoby chování mého těla - veškerý jeho obsah stejně jako to, co nazýváme "duševním" životem, do mne bylo "vloženo". Má originalita spočívá ve způsobu, jak je vše spolu uspořádáno. To, co mi dodává pocit vlastní identity, jsem já sám. Ten, který si je toho všeho vědom. Lidská existence je původním vědomím. předávaným z generace na generaci formou kultury. Lidské ego má hluboký význam. Obsahuje totiž veškeré stopy času a prostoru, kterými můj rod prošel.

Být sám sebou je být zodpovědný a znamená se zodpovídat neboli dávat odpovědi. Skutečnou schopnost odpovědi nejde nalézt ve formálních odpovědích, které máme připravené a naučené. Má POZORNOST je mou vlastní a zásadní odpovědí na mou existenci. Je to jak má odpověď, tak i to, za co mohu být odpovědný. Má pozornost je zároveň mým probouzením k sobě samému a světu. A všechny ty mé ego mechanické opičky, mé předvádění a mé vnější projevy, probíhají takříkajíc, sami o sobě. Ale jejich kvalita závisí také na mé pozornosti vůči nim. A znamená mnohem důležitější faktor než si myslíme. Pozornost je jednotící princip našeho bytí a práce s ní je skoro jako hra na klavír.

Tento základní poznávací akt, kam směřuji svou pozornost jde moje krev, a tam jde má energie = se paradoxně aktualizuje pouze tehdy, když nevíme. Tedy, když máme nějakou otázku. A kdy má pro nás otázka životní důležitost, to poznáte podle toho, že tělo v té chvíli pozastaví veškeré nadbytečné pohyby. A to jak myšlenek, emocí, tak i ty tělesné.V tuto chvíli se tím uvolňuje cesta pro skutečné uvědomění a vnímavost. Pouze tato chvíle, tento okamžik, mezi mým nevěděním a mou naléhavou potřebou vědět, je mou přítomností zde. A přítomný znamená být opravdu připravený a otevřený pro to, co bude následovat. To znamená být pozorný.

A protože se od otázky nedá oddělit odpověď, v podstatě je pozornost celkovým aktem tázání se. A tento akt je výsadou lidské existence. Zvíře se spokojí s bytím. Nevědomým bytím. Zodpovědnost člověka vůči životu spočívá v dotazování sebe sama na smysl svého bytí. Bez otázek, z vás zbude jen to mechanický reagující zvíře.

Jakmile však máte otázku, společnost se nám ihned snaží vnutit i povětšinou hloupou odpověď. Už od školy musíme i my do konce života odpovídat. Lhát. A ti, co si vystačí s hloupostí, dojdou životem společensky nejdál. Jsme nuceni naučit se, jak máme odpovídat. Aby to neurazilo, neublížilo. A když neumíme odpovídat podle druhých, nejsme dost dobří pro jejich svět. A tak se zvolna stáváme strojem plným předurčených odpovědí, jenž jsou takřka vzorově lživé, a to na všechny aspekty života. Když jsem si osobně dovolil v životě říct, že nevím - opustila mne partnerka. Neodpovidal jsem systému. Svými JAKO naučenými odpověďmi totiž sami před sebou schováváme svůj skutečný život.

Jenomže to pak právě v tuto chvíli, vypadneme z role. Nepodvádíme jen sebe i okolí svým hraním si na něco či na někoho. Podvádíme samotné bytí. Nemusíme nikomu nic potvrzovat ani popírat, neodporovat ani nenásledovat. Znamenalo by to ale říci NEVÍM, když nevím. Přijetí sebe sama bez nutnosti odpovědi. A ani nevím, zda-li je to ta správná. 😀 To je svoboda člověka. Muž si to v tomhle hracím světě nemůže moc dovolit. V tu chvíli jej ta, co si do té chvíle snaživě hrála na jeho ženu, rychle opouští. Jenda neví, kudy z lesa ven ven od staré Ježibaby. Mařenka půjde radši do konce života za jiným chlapečkem Jeníčkem a bude se schovávat v hlubokém lese, aby hrála dobře svou roli, než aby sama dospěla a nakopala ježibabě prdel. Než aby sama dospěla a získala svobodu., bude raději do konce života papouškovat všechny ty naučené fráze svojí matky a babičky. O Jenících to platí taky, aby to bylo genderově vyvážené. Ti zase věčně někam šplhají a dělají, že něco vidí. Mařenám to stačí i nasliboval.

Dotazování se, tedy vždy narazí na nás samotné. Na náš strach z vlastní neschopnosti či hlouposti. Většina z nás se natolik ponořila do obrazu své role, který vám úspěšně zvládá zodpovídat vaše JAKO dotazy, že k probuzení se do reality potřebujete smrt, odchod partnera, těžkou nemoc, prostě šok. Ale jen ti výjimeční projdou svou vlastní nejistotou bez něj. Zbytek to zabalí a hurá jde zase hrát divadlo.

Otázka je zde, čeká na nás a taky nás všude následuje. Nezbavíme se jí. Nikdy. To proto, že tou otázkou všech otázek jsme my sami. Ale jen otázka vycházející z našeho absolutního bytí v něm najde i odpověď. Nebude totiž už znít: "Co jsem já?"; ale "Kdo jsem já?".

Je to první i poslední otázka lidstva. A je stále stejná už po staletí. Je to osa, kolem níž obíhá ve spirále věčnost. Budete se na ní jen dívat, jak se točí nebo se přidáte? Ale pozor, může se vám z toho všeho i zatočit hlava a srdce. :) MZZ

 Na motivy životních příběhů Jeanne de Salzmann