EXIT MUSIC


v setkáních stopy udržuje pláč
ptá se, cos nepochopil, co jsi zač
míváme sny, co dají sílu vstát
když z prachu smyt je součet ztrát?

miluje potají a nezřetelně bdí
láska v okrajích srdce, kde jsme zlí
jsme jako sníh, když taje žárem
v co promění se smích tvým tvarem?

v životě pro život přicházívá tedy
každý je lodivod, jen někdo naposledy
zasáhneš plnou dlaní a srdce puká 
a nebylo to po snídani a nebyla to ruka?

a vločky nikdy neklesají v přímkách
ptáš se když vznikly, zda letí v linkách?
zrození smrt jsou jenom dva body
běžící chrt zašlápl vločku do svobody

to padá na chvíli darovaná radost
a v tíze bílí a vloček černých bylo dost
nevím, proč hraje se tahleta sudba
až dopadne poslední tak končí hudba

„Lidská zloba vždy chválí minulé a s pohrdáním hledí na současné.“
– Publius Cornelius Tacitus

SLZY LUCIFEROVI ZLOSTI

Je středa. Tak se zase vracím k tématu, které je nám v tento den blízké. K sexu. Mnoho lidí a to především žen, je ve vztahu s rodiči či v nastupujícím dospívání zneužito. V podstatě každá desátá. Aspoň podle statistik. Osobně se domnívám, že toto procento je podstatně vyšší. Zneužívání v sexu je projevem síly a moci, tak i projevem neprojevené lásky. Pocit nadvlády nad slabší osobou totiž dělá kontraindikaci k pocitu ponížení, které člověk prožíval, když byl zneužit. Prvek síly proniká do sexu v podobě sadomasochistických praktik. Násilník cítí svou sílu, jenž ho spojuje se vzrušením. Stává se to v okamžicích, kdy spolu v partnerství zápasíte o moc. Muž, který takto uspokojuje své vzrušení, ženu zneužívá, tím, že si uvědomuje, že tuto osobu zase vzrušuje onen pocit moci a nadvlády a snáze se mu podvoluje. Platí to však jen o těch ženách, které byly obětí takového činu a cítí se slabé a nejisté. Kdysi jsem se divil, když mi klientka vyprávěla, že by chtěla udělat image tak, aby skončil podobným postelovým zážitkem, jako kdysi s jejím bývalým. A to sadomaso natvrdo. řekla mi, že když ji partner týral, byl to ten nejlepší sex, co kdy zažila. Sadistický partner má svůj pocit nadvlády nad druhým, což se u něj projevuje jednáním, jehož cílem je ublížit partnerovi nebo ho ponížit. Jo v posledních letech stoupá tendence mnoha lidí chovat se sadisticky. Mají pocit, že tím ostatní lépe dotlačí k tomu svému. Většinou se dost diví, když narazí na opravdového sadistu, který jim neuhne. Pseudosadistíci. No a masochista se zase pomocí této bolesti a ponížení aspoň na chvíli zbavuje pocitu viny, jenž blokuje jeho schopnost se sexuálně uvolnit. Takže se tímto vina přenese na násilníka a jeho oběť může předstírat svou panenskou "nevinnost", i když šuká jako veverka.

My máme zafixováno, že násilnické chování je projevem nenávisti a touhy druhému ublížit. No, ale musíme jít trochu více pod povrch, pokud chceme tohle pochopit.I v těchto vztazích hraje svou roli láska. Sadistické a masochistické chování pramení z touhy po kontaktu a blízkosti někoho jiného. Začíná právě jako láska v srdci, ale když se tento podnět dostane ze srdce na povrch, do svalů, ovlivní ho napětí ve svalech tak, že se změní v násilný čin. Dítě či v mládí, kdy je tělo plné prožitků, jenž volně plynou, je představou dynamiky rozvibrováno, což útočníkovi stačí jako potvrzující souhlas s jeho "akcí". Zneužívání je v prvotním podnětu z lásky. Ale pokud nemůže být láska jakkoliv lidsky vyjádřena, změní se v sadistický čin. A zase tato skutečnost brání dítěti či osobě zneužité dát volný průchod své zlosti, kterou cítí vůči tomu, kdo mu ublížil. Uvědomuje si totiž, že násilník cítí bolest, že stejně jako jemu, mu ti druzí neumožňují vyjadřovat lásku snadno a už vůbec ne svobodně. Je jim ho líto a ztotožňují se ním. A pak už se jen dělí role na pachatele a oběť.

Někdy na to stačí jen rodič, který si pro něj nezvládnutelnou energičnost svého dítěte vykládá jako útok na své jistoty a pacifikuje dítě tak, aby zlomil jeho ducha a udělal z něj podřízeného, tudíž submisivního člověka. Žádné dítě se takovému násilí nemůže vzepřít. Takovéto zážitky jej nutně zlomí. Naštěstí pro něj ne úplně, jinak by zemřel na zlomenou duši. I když už jsem to bohužel viděl. :( A tak se v lidské duši dítěte rodí přesvědčení, že vzdor, tlak, intenzita a agrese jsou život, který mu dává aspoň trochu pocit identity. Jeho já. Tito lidé jsou v dospělosti natolik vázáni na své ego, že si to nedovedou sami připustit a nejhorší, čím je dokážete naštvat je, když jim řeknete, že jsou egoisti. No a když rodič dítě zmlátí, či jim jinak opovrhne, následuje u něj potom fáze výčitek, které se zvrhnou v odpouštění a pocit viny, když ví, jak hluboko svého potomka ranil. Dítě sice jeho lásku přijímá, ale i když se ničivé účinky zmírní, je to jen na chvíli. Dítě ví, že k němu dospělý chová nepřátelství projevující se chladem a odměřeností, takže se z něj mnohdy stane i tzv. skrytý schizofrenik či člověk se skrytou bipolární poruchou (tj. pohybující se od nadměrné slasti až k nejhorším depresím). V dospělosti pak takovýto jedinec zavrhne partnera od sebe tím, že okamžitě zruší nějakou dramatickou akcí současný vztah (většinou zahne, aby si dokázal svou nezávislost) a nebo se potichu vytratí načež z bezpečné vzdálenosti hází "špínu". Dělá to proto, že na své dětské úrovni je stále dítětem, které si uvědomuje, že výprask nebo jiná forma fyzického týrání je pro něj pořád lepší nežli chladné odmítání, jenž se pro něj rovná emocionální smrti. A takto rodiče nevědomě před-připraví cestu pro to, aby se jejich děti stali buď vykonavateli nebo oběťmi sexuálního násilí. A fakt, že má člověk sklon jednat v dospělosti právě podle toho, jak se to naučil v mládí pomáhá pochopit zdánlivou iracionalitu v chování a partnerském zvláště, u těchto lidí. Ne tolerovat, či s ní souhlasit, ale pochopit.

Pokud jsme ponižováni či biti či jinak zahanbováni za projevy své vlastní dětské sexuality, budeme dělat totéž všem, když dospějeme. Tomuto se dá vyhnout pouze tím, že si člověk uvědomí, co všechno prožil, a pochopí, jaké destruktivní síly měli vliv na jeho život a na to čemu říkáváme já neboli osobnost. A takové poznání však vyzývá, aby si onen dotyčný PŘIZNAL svou ZLOST. Tyto lidi poznáte podle toho, že jsou to idealisté, touží po pravdě, spravedlnosti a mravním řádu. Po čistotě. Bývají často nadány pro učitelské a řídící role, je jim však zatěžko akceptovat cizí či vlastní nedokonalost. Vnitřně jsou prokurátory sobě samým a současně si sedí na lavici obžalovaných. Chtějí být perfektní a totéž očekávají od ostatních. A proto jim nic není dost dobré. Jsou neuspokojitelné, a to i v sexu, i když to si nepřiznají. A protože jsou citlivé na strach a jeho intenzitu, potlačují svoje potřeby – namísto nich se snaží prosadit svou IDEÁLNÍ představu o světě.

Emoční fixace (na vzrušení a vášeň) ke zlosti narůstá a upevňuje se jejich mentální přesvědčení, že mnoho věcí kolem nás není v úplném pořádku. Žije tedy v přesvědčení: „Jen tehdy, když se budu snažit být dokonalý a ostatním ukáži jejich chyby, aby se mohli zlepšit, dostanu lásku a budu mít hodnotu.“. Jsou z nich často skvělí cvičitelé, návrháři, modelky, produkční, vizážisté, stylisté. Jejich mentálním návykem je tedy hledání dokonalosti. Obranný mechanizmus, který to vše skrývá, je kontrola jednání. Např. energie břicha je u nich natolik silná, někdy až agresivní a už vůbec jim nezapadá do koncepce dokonalosti. Je tedy trvale potlačována a odmítána, což vytváří stálé napětí uvnitř. Nesnáší povolené břišní svaly, jenž jsou v jejich představě příliš velkým uvolněním. Sexuálním taktéž. Milují pevné břišní svaly, které jim však vytváří blok mezi jejich srdcem a pohlavím. Proto, většinou jsou to ženy, nedokáží nikdy svoje vzrušení v sexu prožít ve svém srdci. A proto jsou to závislé a nenapravitelné romantičky, i když to nepřiznávají. Jeden z ventilů této obrovské nahromaděné energie je namísto soustavného sexu soustavná práce. Tvořivá práce.

Sebe i druhé rádi staví do světla, ve kterém je potřeba oddělit zrno od plev. Málokdo odvede dobrou práci a tak je snadnější udělat si to sám. Onanují, a rádi by tuto metodu i silněji rozvíjeli, ale nepřiznají to, a partnerovi už vůbec ne. Stále přítomné vnitřní napětí je vede do silnějšího pnutí a někde je hranice té zlosti, kde přichází okamžik: „A DOST!“ Už zde je cítit slast zlosti. Při silném fyzickém vybití (např. dostanou ránu) přichází slastné, ale falešné uvolnění vlastní energie. Je totiž uvolněna někým zvenčí, a na tomto člověku se pak stávají závislými. Načež si svou závislost uvědomí, ale protože se kontrolují, takže žádnou závislost nemají (nemohou si ji přiznat), odchází následně za někým jiným, silnějším, kde se nechají ponížit, udělají ze sebe “maso” a kolotoč se opakuje. Do té doby než dojde k jejich přiznání a sebe-ztotožnění se s výše popsaným nebo jejich takové devastaci, že zanevřou na celý svět a stáhnou se z něj (smrt nebo klášter). Další zdroj zlosti je zlost na sebe a vlastní nedokonalost. Způsob, jak tuto energii vybít je přemíra práce a sportu. V nevyrovnané podobě osobnosti, nikdy ne v sexu.

„A DOST!“ pro sebe, znamená schopnost pozorování této energie do té míry, že po bodu obratu přichází přetvoření této energie zlosti v mírumilovnost (místo facky může být, světe div se, i pohlazení). Hledání dokonalosti ovládá jejich život. Mentální, emocionální i sexuální. Jsou frustrovaní, neboť život a lidé nejsou takovými, jakými by podle nich měli být. Mají sklon k zapírání a trestání sebe samých a dokáží své pocity a potřeby tvrdě potlačit (což je pak jejich věčný zdroj nespokojenosti a vzteku) a tím nahrávají k manipulaci případným násilníkům v jakékoliv ze zmíněných oblastí. Ideální maso pro sekty.

Cesta jejich změny, vede skrze jejich slzy. Slzy proto, že přiznat si to, že jsem svině nejprve sám, je o dost horší nežli to jako obvinění vypustit do partnera. Přes změnu ústředního přesvědčení „takový, jaký jsem, nejsem dost dobrý“ až třeba do polohy „nyní jsem udělal to nejlepší, co jsem uměl“, a „vše je v pořádku takové, jaké to je“. Jde o přijetí. Většinou jsou to oni, kdo demagogicky zdůrazňují, že život je takový, jaký je a berme lidi takové, jací jsou. V následném kroku jim sdělí, že jsou to sráči, kteří, aby vůbec byly hodni jejich pozornosti, musí udělat to, to a to. Falešní vůdci a guruové. Uvolnit vnitřní napětí a trvalé nutkání ke zlepšování druhých je pro ně samotné jediná cesta, jak se dostat z tohoto kruhu smrti ven. Přijmout srdcem to, že já sám, věci a lidi jsou nyní a teď, už dost dobří. A já to nemusím nijak komentovat. Vnitřní přijetí neznamená automaticky se vším souhlas. Nemusím souhlasit se vším, co druhý chce. Ale můžu se mu klidně omluvit za své předchozí excesy. Tak mezi námi například poznáte, že onen dotyčný skutečně dospěl. Pokud je v zajetí svého ega, nikdy se neomluví ani nezačne sám další dialog. Byť ho předtím většinou brutálně zazdil. To byla přeci vaše vina :D, on nemá za co, se omlouvat. Stav klidu a vnitřního přijetí v srdci, které závisí na něm, nikoliv na vnějším klidu světa kolem, mu pak samozřejmě nebrání v tom, aby jeho vývoj a růst přirozeně pokračoval a on dospěl. Jinak si totiž se vším hraje jen jako dítě. V dospívajícím se ještě často něco mele. Ale není tam již tolik odporu, tlaku, nespokojenosti a křečovitosti. Objevuje se v něm skutečné (nikoliv vynucené) uvolnění, radost z úspěchu jiných (ne závist jako předtím), a dost vlastního ocenění pro sebe i okolí. Narůstá tím míra sebepřijetí i přijetí ostatních. Energie může volně proudit k expanzi. Hele, orgasmus. Mimochodem, pokud orgasmus necítíte v srdci, jde jen o vyvrcholení. Což si mnoho lidí plete. Vnitřní klid se projevuje také v uvolněné hravosti, spontánnosti a otevření se prostoru zábavy. A život ( i ten sexuální) se jim také otevřel trochu jinak.

Pamatujme si jedno. Nenávist si nosíme ve vnější vrstvě svalů. Nikoliv v srdci. To bychom na počátku nemohli vzniknout jako boží obraz. Bůh a ani příroda nás nestvořili z nenávisti. Ani jeden ji v sobě nemá. To je čistě lidská specifika. Pocházející ze zneužití. A my všichni jsme na tom dnes dost podobně jako ti, co byly zneužiti. Byly totiž rozpolceni. V srdci milující, ve svalové vrstvě nenávidíc. Jejich vnější krása byla projevem sexuální přitažlivosti, ale zároveň si svým životem neumožnili přístup ke své sexualitě. A tak jim život sexuálně nadužíval jinými a s jinými a v jiných. Bez nich, sloužili jen jako trampolíny. Byli bez lásky. Na toto jsou léčidlem často jen ty slzy. Slzy lidí jsou různé. Ale všechny pocházejí z naší krve. Opatrujme ji. S láskou. Nejen v srdci. V pohledu, v dotyku, v slovech, v chuti milovat. Celým srdcem. Protože jinak jednou dojdete do stejného bodu jako já. A když se ve vašem životě napne všechno až tak, že už nic není k napnutí, vše se totiž zastaví a přestane vám tlouct i vaše srdce, uvědomíte si padajíc do tmy, že to tak nemuselo být. Že napětí, nenávist a zlost není tím, co vám dává pohyb, ale smrt. Světlo nikdy nebylo v tunelu. Tam za ním nechoďte. Je v uvolnění sebe sama k tomu, přiznat si to, čím jsem. Dnes sadista. Zítra uvidím. A tomu se říká dospělost, láska nebo osvícení? Nevím, protože teď už je to jedno. Důležité je totiž to, co máte skutečně v krvi. To ta vás vede k vašemu srdci.

MZZ


WITCHER-WIZARD-WANBLI: NERVOZITA BOHATSTVÍ

WITCHER-WIZARD-WANBLI: NERVOZITA BOHATSTVÍ: Možná si někdy přejeme dávat lásku partnerovi snad až příliš velkolepým způsobem. Často nás k tomu svede doba. No, doba. Co třebas naše v...

Evoluce zlomeniny duše

Většina z nás nemá příliš velkou představu a o problémech a hloubce či závažnosti problém, které sužují lidi naší společnosti. Nemáme ani potuchy o tom,jak lidé prožívají své deprese, úzkosti, stavy nejistoty a jak moc při tom trpí nedostatkem lásky a radosti v životě. Jejich společným jmenovatelem je při tom jedno prosté slovo. Stres. Nejprve definujme, analyzujme.

Stres (angl. stress = napětí, namáhání, tlak) je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následné obranné reakce, které mají za cíl zachování rovnováhy a zabránit poškození nebo smrti organismu. Následující dělení zavedl roku 1975 Hans Selye:
▬ Eustres – pozitivní zátěž, která v přiměřené míře stimuluje jedince k vyšším anebo lepším výkonům.
▬ Distres – nadměrná zátěž, která může jedince poškodit a vyvolat onemocnění či dokonce smrt.

Pokud tedy působení stresu trvá příliš dlouho nebo přesáhne určitou mez (distres), může vést k rozhodnutím, jejichž důsledkem je úzkostné (únik) nebo depresivní (ústup) chování. Z výše popsaného však vyplývá, že stresová reakce vede k aktivaci mechanismů, které umožňují krátkodobě podávat vysoké výkony v případě nebezpečí. Jenže, co v případě, když je nebezpečí jen naší vnitřní představou a nikoliv bojem o přežití, jak tomu bývá v přírodě? Stejná reakce se tak spouští i v případě, kdy je organismus vystaven psychickým tlakům, které nejsou skutečnou hrozbou pro naši fyzickou existenci. Ideálním zrcadlem, který vám do života přináší nejvíce stresů je váš partner, rodiče i děti. To, co bylo před 100 lety motorem rozvoje lidí se nyní pomalu, ale jistě stává jeho největší brzdou. Právě ve spojení s nadměrným stresem.

Způsob našeho života často vede k tomu, že náš organismus nemůže na stres reagovat bojem nebo útěkem. Pokud tedy není schopen psychický tlak z různých důvodů zvládnout, přechází do stadia distresu, kdy původně užitečné obranné mechanismy začnou tělu škodit. Dlouhodobé psychické problémy právě tímto mechanismem vyvolávají různé zdravotní obtíže. Příznaky, které nám ukazují nadměrné působení stresu jsou zejména tyto: bolí vás celé tělo // zhoršuje se spánek, neupadáte do hlubokého spánku, ale reagujete na jakýkoliv podnět, co se kde šustne, díky tomu se nevyspíte, i když jako spíte // noční můry ve snech // mění se rychle váha a to v obou směrech // nedokážete přestat myslet na práci či jiné problémy // nemůžete klidně sedět // máte malou trpělivost v jednání s jinými, ihned vybuchujete v návalech zlosti naprosto neodůvodněně // máte velké výkyvy nálad // vypadávají vám více vlasy // ztrácíte zájem o svůj intimní život a na jakékoliv jeho projevy reagujete opět přehnaně. 

A především proto, že si pomalu, ale jistě ty příznaky začínáme uvědomovat, proto tolik hledáme kolem sebe lidi, kteří mají dostatek své energie. K zastavení se. Takových lidí, v jejichž přítomnosti se vy cítíte jinak. Pociťujete stav rovnováhy, zmizí napětí, uvolní se svaly jinak sevřené a vnímáte příjemné pocity. Jste najednou sami sebou. Máte pocit větší energie v těle při němž najednou lépe chápou sami sebe. To je však dočasný jev. Nemívají dlouhého trvání. Možná pomohou posunout změnu ve vás. Ale neuzdraví vás. Při tom, jak se setkáváte, dostáváte energii a ta jde spolu s vámi za obnovou do stále hlubších fyzických, emočních  i psychických úrovní. A zde se střetáváte stále více se všemi stále děsivějšími vzpomínkami a prožitky z dětství. A tudíž i s pocity, které jste v sobě dlouho potlačovali. Mnoho z nás se mylně, velmi mylně domnívá, že odříznutím se od minulosti se zbavíme i těchto devastujících účinků. Aspoň to nám zkouší nalhat naše mysl. Nikdy se to ještě nikomu nepovedlo. Minulosti se nemůžeme zbavit. Můžeme se z ní jen učit. 

Chápu proč se vracíme k svému malému vnitřnímu dítěti. Neznalo stres. Mělo ze všeho radost a pocit svobody. A proto o svou svobodu dnes tak ultimát-ně bojujeme, Bohužel se všemi kolem a ne s tím jediným, které nám naši radost brání prožívat. S naším vnitřním nastavením. Bojujeme o vnější svobodu v domnění, že díky ní přijde ta vnitřní. Myslíme si, že dospělí už jsou svobodní, když právě nás tolik omezují. Chceme tedy, co nejrychleji dospět. Začneme proto ve svém životě velmi brzo pít alkohol (jako dospělí), kouřit (jako dospělí), souložit (jako dospělí), a stáváme se tak ještě dříve závislými na svém nevědomí (jako dospělí). A nakonec utečeme z domova hodně daleko, kde to vše předešlé ještě zopakujeme. Pořadí nechávám na vás. Výsledek? Stanete se ještě více závislými. Když se teď rozhlédnete kolem sebe, co tam je? Váš milovaný člověk, harmonická rodina, společenstvo a nebo strach z toho, co bude? V naší společnosti je svoboda vyjádřením našeho osobního práva a respektu prosazovat své štěstí a radost. Nicméně vnější svoboda nestačí. Člověk potřebuje i tu vnitřní, tedy možnost dát najevo otevřeně své pocity. Mnohdy jsem nechápal větu klientů, když říkali, jsme tu s tebou rádi, protože si nemusíme na nic hrát. Naše chování a vyjadřování ovládá totiž tzv. "superego", které vlastní náš vnitřní seznam příkazů a zákazů a pokud porušíme jím stanovená pravidla, dokáže nás zpravidla potrestat. De facto je to náš praprapředek rodič "diktátor". No jenomže funguje pod úrovní našeho vědomí a my si proto neuvědomujeme, že ony limity, kvůli kterým se tolik vztekáme, když prožíváme své pocity a činnosti (včetně sexu), nejsou výsledkem naší svobodné vůle. Chceme ony limity zrušit, protože podvědomě cítíme, že nejsou námi. Protože jen svobodný člověk je schopen respektovat práva a svobodu druhých. 

No nakonec si řekneme, že všechny lidské společnosti regulují své chování. třebas dress-codem. Tak, aby společnost měla obdobné pocity a ty aby navozovaly možnost harmoničtějších vztahu mezi lidmi. A ty regulace se především u těch prvobytně pospolných týkali činností, nikoliv pocitů. Teprve s nástupem tzv. civilizací založených na moci, nikoliv na spolužití, se taky uvolnil obrovský stres, protože ona vládnoucí špičky rozšířili koncepty viny nejenom na činnosti, ale především i do pocitů. 

A tím vznikl největší stresor v dějinách. Omezení sebe sama na to, co je "dobře" a co "špatně". Žádný jiný tvor v našem světě neposuzuje své dojmy, myšlenky či skutky. my ano. A díky tomu se od útlého mládí dostáváme do boje o svou integritu, která je ohrožena. Ale náš vzdor a boj o moc nemůžeme bojem nikdy vyhrát. Tak totiž na své cestě životem dosáhneme jen zlomení vlastní duše. A to právě násilím moci a je jedno zda fyzické, emoční či psychické. Její neúčinnější zbraň stres nás zabijí. A my, potom jdeme a lámeme duše jiných. To, proto, že sami neumíme se stresem vyjít. Neumíme jej přijmout. A tak hledáme dostatek energie, která by nám jej pomohla zvládnout. Příroda funguje jako dobíječ jen občas, jelikož si stejně sami spálíme své obvody a nic nám potom už nebude platná. Nebudeme s ní mít spojení. Jediné, co nám pak zbývá k energetické obživě, byť ne příliš počestné, je srdce jiného člověka. Proto nemůžeme u toho jednoho srdce vydržet. Naše nevědomím ovládané superego nás žene dál. Od srdce k srdci. A ještě tomu říkáváme láska. MZZ

Bones - kosti

Na podzim máme častěji než jindy v roce pocit, že neseme na bedrech tíhu všech minulých životů. A jelikož je hranice mezi věkem dávno minulým a současností v těchto dnech velmi tenká, je třeba si ji uvědomit. Stačí se na chvíli zastavit a dýchat. Jen dýchat. Vnímat svůj dech a nechat ho pomalu naplnit své tělo. Ano v takových chvílích totiž naplníte tělo dechem, který nic neváží a přivedete ho k životu do těla, které najednou ztěžkne a kterého si zase nevážíme my. A ta tíha jakoby odnikud spočívá v tom, že oživíte věci plynoucí z duše, kterou si stále nosíme sebou zapsanou v našich kostech.

Nikdo nám nikdy neosvětlil roli zastavení se a nadechnutí se a uvědomění si svého těla. Neexistuje žádná zkratka k jeho pochopení. Ani jedna. Existuje jen vlastní poctivost v touze napadnout, rozebrat a prozkoumat každou svou myšlenku a za ní táhnoucí se pochody, abychom je pochopili v tom jak reagují v našem těle. Protože vše co se nás dotýká se nás díky tělu dotýká i hmotně. I jen myšlenka způsobuje změny v kostech a DNA. A když nevíme, jak působí, pak chápu proč existuje taková neochota ji přijmout za svou. Jsem nasraní protože si v tom samém okamžiku uvědomíme, že naše už dávno je a i když se nám nelíbí, ji integrujeme v sobě. Tělo v sobě totiž zapíše vše, čeho se naše myšlenky, emoci a i samo tělo, dotýkají. A ty věci, které předáváme dál svým dětem, se zapisují taktéž. Hlavně do našich kostí, protože tam se tvoří krev. A děti jsou krví naší krve. Zapisuje se tam vše, co se nás hmotně dotkne. A proto v nich předáváme více bolesti, starostí, traumat a smutků nežli lásky, radosti a pokory.

A právě většina pochodů, které nás rozdělují, od sebe sama, vyšla z minulosti. A my tak jsme v podstatě slátaninou a složeninou všech bolestí svého rodu. Nepřežila v nás radost nebo soucit nebo láska. Tyto jsou totiž trvalou částí toho vyššího v nás. A neexistují v nás, jenom se v nás projevují. A to se do kostí nezapisuje. A my se k nim po celý svůj život pokoušíme dostat. K lásce ne ke kostem. To je v podstatě naše cesta do ráje. Ale veškerý smutek, lítost a bolest všech před námi je v nás už zapsaná. A my víme, že natrvalo. Zapsaná až do morku kostí. A morek je odpovědný za výrobu krve, víme? Za produkci krevních destiček, červených a bílých krvinek. Máme ho asi 2,6 kg a vyplňuje všechny dlouhé kosti. Někdy se ptám, proč je asi naše doba tolik prosycena záněty kostí a krve, jejich nemocemi, rakovinou kostní dřeně, leukémií. Když to se zrovna jedná o nekontrolovatelné bujení buněk. Neboli spekulace o tom proč jsou naše kosti čím dál více v prdeli a my s nimi vychází z toho, že už toho mnoho neunesou. Že infomace v nich zapsané jsou tak hutné a silné a je jich tolik, že je už nezvládneme unést. Zvláště, když se do nich zapsal nejen geneticky, ale i energeticky celý náš rod. Od prvního člověka počínaje...

Protože tam v kostech se kdysi každý člen mé rodové linie pokoušel utlumit svoje traumata a bolesti tím, že je nevědomky vyprojektoval do hlavy svým dětem a tak šli ony zase dále. A možná proto jsme na konci své cesty. Jako lidstvo. Už totiž nemůžeme jít. Už se musíme zastavit, chceme-li žít dál. A musíme ze zad (z nevědomí) shodit ty staré kosti výčitek a bolestí, které si tam táhneme. Vyčistit svou krev. To není prohlášení pro národní socialisty nebo fašisty, i když i tam je možná někde impuls jejich vzniku.

Jinak totiž jako takovéto bezduché nelidské bytosti živíme svými kostmi jen své kerbery, trojhlavé psy řecké mytologie, kteří požírajíc naše myšlenky, emoce a těla ničí nás samotné. Zatímco tma tam všude ve světě kolem sílí, my máme občas pocit, že díky světlu nalezenému v opět venkovním světě budeme ti lepší.a že bez kostí (bez těla) budeme ti vyšší. Opak je pravdou. Světlo zvenčí sice možná osvítí tmu uvnitř, ale nikdy nezažehne náš vlastní vnitřní oheň svého světla. Asi proto se tolik lísáme ke svým guruům, aby jsme se od nich zapálily. No výsledek je spíše takoví, že je to jako ebonitová tyč s liščím ocasem. Výsledkem jsou jen rány. My totiž nevíme, že od jisté doby, od dvacátého roku života se morek mění z červeného na žlutý. Stává se tukovým. A tuk jak víme je zásobárnou energie a dobře hoří. A to je doba, kdy by se měl člověk začít orientovat duchovně, esoterně. Měl by se učit používat a využívat pro svůj oheň svou energii.

Nestávejme se pod tíhou neodžitých a do našich kostí vyprojektovaných traumat svých otců i svých matek stejnými fašisty. Stejnými ve smyslu toho, jak sami sebe nenápadně nenávidíme a nemáme se rádi za něco, co po většinou není pravda. A zjistit, co je a co není pravdou, za kterou stojí za to zvednout své kosti a vydat se zase dál životem je možné vždy, když se umíme zastavit. Když umíme říct ne, všem naučeným frázím života, které nás jen štvou planinami posetými kostmi. Kostmi z našich přání, iluzí a snů, kterých jsme se na základě tzv. dobrých rad svých rodin sami zbavili. Ano i přání, sny a touhy musejí mít svou kostru, chceme-li, aby obstála v reálném životě. Jak vně, tak uvnitř, jak uvnitř, tak vně.

Přebírám si dnes hromádky svých kostí. některé lámu a drtím na prach a věřím, že se v prach i obrátí. Aby na jejich základě mohla vyrůst kdesi v budoucnu nějaká další osoba, která si tady po celodenním pochodu usedne do zelené trávy, třebas na malé pasece zalité sluncem a bude pozorovat jeho západ. A pak si jen přitáhne tulácký batoh snů pod hlavu, rozhodí deku svých přání přes sebe a nechá dýmat oheň své touhy, aby dal trochu světla i svým kerberům, kteří s ním kolem něj usínajíc v kruhu, trpělivě čekají a hlídají ho. A hlídají ho proto, že v něm hlídají i svoje kosti. Mňam. 🍖 MZZ

HUDBA: https://youtu.be/xWyu9ZNPrgI

O pravdu


Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok, Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného. Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní a nic jsem neříkal. Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Podal jsem ji mlčky kapesník a šel pro krizové kapky, pro jistotu. Udělal jsem čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a mlčky. Což nebývá mnohdy; tedy ti, kdo mne znají vědí, jak sem ukecanej; snadné :).

Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl po místnosti. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného. Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. že to nemělo žádný smysl ta otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. Když se trochu situace ustálila vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu, stylistiky, kde jsem učil. Říkala, že tu dotyčnou zná z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se sní nějaký čas potom potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat. Řekla mi, zvědavci, že to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda.

Na mé nechápavé zakroucení hlavou mi řekla, že myslí to, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim neuvěřitelně zjednodušila komunikace, že od ní přestala čekat zázraky a ony se začaly dít. Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí 35), protože musela celý život lhát. A na moje pozvednuté obočí, které se ptalo, odpověděla, že jí právě tahle žena řekla, na otázku, jak se jí podařilo se tak uvolnit do života, dostala odpověď, "potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát". Jan Antonín Baťa říkával: "pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu".

Pár let dělám do image lidí. A vnímám, že ano, to je skoro přesně popsaný problém celé naší společnosti. Na povrchu je něco jiného než uvnitř. V oblečení i v názorech. Odhodily jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší "ochrany", prý... Vždyť, když si lžete, přijdete úplně o vše. O vše falešné, co bylo vy vašem životě. A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežili lhát. A to jsem ji to řekl. Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo a ještě chvíli jsme si povídali. Když se zvedla, odcházela úplně jinak než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla. Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale každý může být pravdou. Řekla mi, mezi dveřmi, že čekala pěkného sprosťáka. prvotní varování od kámošky zabralo. V bezpečné vzdálenosti odcházejíc. Ale, že děkuje, že si uvědomila, jak sprostá byla ona tím, co si myslela a v co uvěřila aniž by si dala tu práci si to ověřit. Usmál sem se nebo ušklíbl, ani nevím a povídám, že sprostý být umím taky a pěkně, a že jí chápu. Protože, když někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste citoval z oxfordského výkladového slovníku. Mám ji, ale kvůli tomu lhát? Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. :), v policejních svodkách se neobjevuje, takže to nebyl trestný čin.

Jednat znamená mít pravdu. Protože pak máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. Projevenou námi. To, že naše věty jsou pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu a všem je ve světě našeho života jeho centrem pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. V srdci nezatíženém pohádkovými představami o věčném boji princů a princezen o to, kdo bude první vyvolený a zvítězí v zápase o ruku jediné dcery království; o tom, co je špatně či dobře nebo snad o tom, kdo je horší či lepší... v srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej s těmi, které miluje třebas upečenou svatomartinskou husou.

Chybí nám schopnost milovat. My totiž rádi milujeme jen ty, co nám lžou. 

MZZ





MASTERCLASS - Večerní, plesové a Silvestrovské líčení pomocí techniky aquarellu

Je veden make-up artist Iana Willkofer s bohatými mezinárodními zkušenostmi – pracovala jako makeup artist na Feeric Fashion Week v Rumunsku a New York Fashion Week v USA, z posledních dnů jsi ji pamatujete co by čerstvou výherkyni: • World Makeup Wars 2016 a to konkrétně soutěží Battle of Faces - 1 místo • Makeup Warrior - 1 místo • Makeup Fighter - 2 místo 


Termín: 2.12. až 3.12.2016 - 9.00 - 17.00

- Pro koho je seminář určen: Techniky malby, dříve dostupné jen v bodypaintingu a facepaintingu, se nyní stále častěji používají v soutěžním, ale i v běžném líčení a to obzvlášť tehdy, když chceme dosáhnout dlouhotrvajícího make-upu. Pomocí techniky akvarelu nám líčení očí vydrží i 24h ve stejné kvalitě. Vhodné pro všechny vizážisty, face & body paintery, kosmetičky či kadeřníky, kteří ve své praxi chtějí postupovat výše. 

- Obsah kurzu: 
• hygiena při práci 
• péče o pleť 
• příprava pleti před líčením 
• základy výběru barev použitelných pro tuto techniku
• vhodná barevnost pro 3 typy líčení: 
• glamour glitter smokey eyes
• otevřený cut crease
• zavřený cut crease 
• lepení umělých řas a třpytek 
• modelace a korekce rtů 
• vliv umělého osvětlení 
• praktický nácvik 
• seznámení se značkami profesionální kosmetiky a akvarelu 

- Doba trvání kurzu: 2 dny (pátek a sobota)

- Místo: učebna PEI ACADEMY, Filmové ateliéry Barrandov; Kříženeckého nám. 1079/5b, 152 53, Praha 5

- Možnosti účasti: 
- Základní - 1 den: účast pouze na teoretické části masterclassu + ukázka 3 typů líčení + diplom za účast // Cena: 2700,- Kč 
- Kompletní - 2 dny: účast na teoretické části masterclassu + ukázka 3 typů líčení + praktický nácvik na modelkách všech 3 typů líčení pod osobním dohledem lektorky + diplom o absolvování líčení technikou akvarelu // Cena: 5500,- Kč

- Je omezen počet míst na 5 - 6 osob, takže platí, kdo se dříve přihlásí, ten má přednost.

- PŘIHLÁŠKY ONLINE ZDE: http://www.pei-academy.cz/p/treninky.html