NEMUSÍTE ♥


O kráse a módě keltských žen

Gwinver se protáhla na lůžku a tušila, že je nejvyšší čas vstát. Čeká ji dnes ráno důležité jednání o dodávce vlněných látek s poselstvem z východního Hvozdu, kterým ji pověřil její otec, jeden z nejmocnějších mužů na celém oppidu. Chtěla být okouzlující, a to, jak zjistila při pohledu do svého bronzového zrcátka, bude vyžadovat důkladnou přípravu. Otevřela svou truhličku se šperky, hřebínky a barevnými pigmenty, a začala se chystat. Při zaplétání složitých copů si pak už jen představovala, jaký dojem asi na posly udělá ve svých temně modrých, borytem barvených a zdobně lemovaných šatech, kontrastujících se září bronzových šperků a rudou vzorovanou čelenkou. „Tenhle den bude úspěšný“, pomyslela si Gwinver a hrdě vykročila z domu směrem k bráně oppida.



Nepřipomíná vám to něco? Péče o vzhled je v dnešní době samozřejmým a každodenním rituálem v životě většiny žen. Zamysleli jste se ale někdy nad tím, jak dlouho už patří touha po kráse k naší povaze? My vám tuhle úvahu ulehčíme, dá se totiž v podstatě říci, že od té doby, kdy jsme se stali lidmi. Teď si ale zkuste představit, jak o sebe mohly pečovat ženy v pravěku a středověku, když neměly k dispozici tisíce pěstících přípravků, módních časopisů a obchodů plných oblečení. O tom, že výše popsané ráno keltské ženy Gwinver, není naše fikce, ale zcela jistě rutina mnoha dobře situovaných žen doby železné na různých místech Evropy, se můžeme nechat přesvědčit archeologií.
Zadíváme-li se archeologickým okem nazpět do minulosti, stopy po zkrášlování vidíme již v době kamenné. Ať už to jsou jednoduché šperky z přírodních materiálů, jako jsou lastury, ulity, mramor, kosti či hlína, nebo stopy okrových barviv v hrobech, je zřejmé, že lidé svůj vzhled různými způsoby vylepšovali již od pradávna. Povídání o módních trendech napříč pravěkem je však příliš velké sousto na jeden článek, proto se zaměříme na péči o vzhled u keltských žen, tedy převážně na mladší dobu železnou. Popravdě, ono i tak to je téma na samostatnou knihu, a tak se pokusíme vám alespoň stručně ukázat, jaké možnosti zkrášlování se tehdy ženám nabízely a těm z vás, kteří (nebo spíše které) zatouží po další archeologické inspiraci, doporučíme další čtení.

Odkud známe ženy doby železné?

Ač se to někomu může zdát morbidní, o ženách doby železné nás nejlépe informuje jejich smrt. Přesněji řečeno, jejich hroby, které archeologové nacházejí. Ať už to jsou přímo kosti, ze kterých antropologové dokáží vyčíst informace o věku, úrazech, nemocech či fyzických anomáliích, nebo právě šperky, které se těm majetnějším ženám do hrobů přikládaly. Samozřejmě informace o tom, jak ženy žily a jakým činnostem se věnovaly, nacházíme i v pozůstatcích jejich tehdejších domovů. Co se týče módy, tak jsou to však právě hroby, které nám poskytují celistvé ukázky tehdejších „trendových“ kombinací. Nesmíme však zapomenout na to, že u nás se pod zemí dochovávají převážně neorganické materiály, jako je bronz, železo či sklo. O archeologickém nálezu celých šatů si v našich českých podmínkách můžeme zatím nechat jen zdát.



Něco málo nám ale o keltském zkrášlování vypráví i prameny písemné, které v desetiletích kolem přelomu letopočtu stvořili antičtí autoři. Třeba takový Strabón o keltském kmeni Belgů, žijícím na severu Evropy, napsal, že na krku nosí náhrdelník a na pažích náramky, a že šaty lidí z vyšších vrstev jsou nabarveny a zdobeny zlatem. Diodóros Sicilský zase uvádí, že Keltové stále pečují o své vlasy vápennou vodou. Ta je nejen zesvětlovala, ale působila také jako jakési tužidlo. Zmínek, popisujících pestré vlněné pláště, košile či dlouhé upravené vlasy bychom mohli jmenovat z této doby více, tu nejvýmluvnější nám však zanechal římský dějepisec Ammianus Marcellinus: „Všechen lid přikládá velký význam eleganci a čistotě. Nenajde se u nich muž, a o to méně žena, kteří by chodili nemytí a v hadrech“.



Ale vraťme se ještě na chvíli zpět k hrobům. V jednom z nich, v hrobě ze 4. st. př. Kr. z Pitkovic na okraji Prahy, byla na věčnost uložena jedna taková keltská parádnice. Její rodina s ní pohřbila celkem 15 bronzových šperků – nákrčník, dva náramky, dva nánožníky, šest spon, tři bronzové prsteny a jeden železný. To nebyl malý majetek, a představte si, jak se žena za života musela s tolika šperky ve společnosti blýskat. Při archeologickém výzkumu už jsme však našli jen otisk její tehdejší podoby, a tak ho alespoň můžete srovnat s naší hypotetickou obrázkovou rekonstrukcí:

Jaké vzory mohly nosit ženy doby železné?


Šperky, se kterými byla naše žena v Pitkovicích pohřbena, jsme našli. Jak ale víme, co měla na sobě, když se celý oděv rozložil? Máme totiž nedaleko našich hranic jednu naprosto výjimečnou archeologickou lokalitu, kde se dochovaly dokonce celé kusy látek. A to díky tak prosté věci, jakou je sůl. Mluvíme o rakouských solných dolech v Hallstattu, kde probíhala těžba již od doby bronzové. A kde se těží, tam jsou lidé, a kde jsou lidé, jsou i látky. A tak díky konzervačním účinkům soli známe z hallstattských archeologických výzkumů středoevropské látky nejen z doby bronzové, ale i ze starší doby železné, tedy jen o několik desetiletí až století starší, než naše keltské ženy. Látky to byly skutečně nadčasové! Pěkně hřejivé, převážně z ovčí vlny, někdy ze lnu. Do tenka upředené nitky se spojovaly v náročnějších, tzv. keprových vazbách, aby vytvářely rybí kost, pruhy, kostky či kohoutí stopu. Prostě vzory, které ženy po celém světě milují i dnes. V mladší době železné se pak móda trochu zjednodušuje a produkce látek podle různých dalších útržků z jiných míst začíná být poměrně masovou záležitostí. Pěknou látku chtěl mít očividně každý.



Barvy svých oděvů však lidé v době železné nenechávali pouze na přírodních barvách textilních surovin, ale trochu jim pomáhali. Právě z analýz hallstattských látek víme, že v době železné se v prostoru střední Evropy látky barvily v lázních z různých barvířských rostlin, například na žluto rezedou, srpicí, či heřmánkovcem, na červeno mořenou a na modro borytem. Přírodní barvení je taková zábavná alchymie, kterou si koneckonců můžete vyzkoušet i vy. Stačí si teď na jaře natrhat třeba čerstvé kopřivy nebo lístky z břízy, povařit je v hrnci s vlnou (či bavlnou, která zde však v pravěku dostupná nebyla) a uvidíte sami, jak pestré možnosti měly tehdejší ženy. A to ani nemluvíme o možnostech výšivek, které podle překrásného útržku vyšívané látky z mladší doby železné z Nových Zámků tehdejší ženy nepochybně skvěle ovládaly.



Jaké střihy mohly nosit?


S doklady střihů je to ještě o něco problematičtější, protože vzhled celého oděvu z útržků látek, které jsme si popsali před chvílí, povětšinou nepoznáme. Naštěstí jsou v Evropě taková místa, kde se kvůli vlhké půdě dochovalo několik kusů oděvů z doby železné v celé své kráse. Jsou to především lokality na severu Evropy, v Německu a Dánsku, odkud známe podobu tehdejších oděvů. Těmi nejznámějšími ženskými šaty je tzv. peplos z bažiny u dánského Huldremose, z 2. - 1. st. př. Kr. Jedná se v podstatě o úplně jednoduchý dlouhý tubus látky, který se navlékl na tělo, na ramenou sepnul sponami (které právě nacházíme v těch našich hrobech) a v pase převázal koženým či tkaným páskem, podobně, jako to v té době dělaly ženy antické. Ač je to snad nejjednodušší střih, do kterého se může žena zahalit, věřte, že vypadá skutečně elegantně a vykouzlí krásně ženské tvary!



Zde se ale můžeme inspirovat také v pramenech ikonografických, tedy obrázkových. Již od starší doby železné známe vyobrazení žen s různě naznačenými oděvy. Třeba na velkých bronzových nádobách ze starší doby železné, tzv. situlách, spatřujeme ženy v dlouhých „áčkových“ sukních s ozdobnými lemovkami. O pár století později, po přelomu letopočtu, se v římských provinciích Noricum a Panonie, obývaných Kelty, rozšířil zvyk budování náhrobních reliéfů, a to v poměrně realistickém ztvárnění. Na náhrobcích místních žen si můžeme všimnout, že dospělé vdané ženy nosily všemožné pokrývky hlavy, od složitých turbanů a závojů až po zvláštně tvarované čepce. A na vyobrazeních nechybí ani šaty typu peplos, jaké už známe z Huldremose. Ale těch ozdob, co na sobě tyto ženy mají! Stejně, jako naše keltská žena ze středočeských Pitkovic, i všude jinde po Evropě prostě majetné Keltky chtěly oslňovat.



Jaké doplňky používaly k péči o tělo?

A teď si vzpomeňte, co patří mezi vaše nejčastěji používané toaletní potřeby. Zrcátko? Pinzeta? Kosmetická taštička? Hřeben? Tak to není nic nového, to je klasická toaletní výbava už více jak dva tisíce let. Opět nás o tom informují archeologické nálezy, a tentokrát i z našeho území. Podívejme se například na jedno z největších a nejmocnějších keltských oppid, Stradonice, na vrchu tyčícím se nad Berounkou. Tam se nalezlo množství bronzových a kostěných hřebínků s různou geometrickou výzdobou, bronzové pinzety, různá škrabátka či lžičky na čištění uší, nebo také zlomek bronzového zrcadla. Taková zrcadla známe i z jiných evropských lokalit, i ve větších kusech, takže víme, že keltské ženy na sebe pohlížely do skutečných uměleckých kousků. A vůbec k tomu nepotřebovaly skleněné tabulky, jako jsou v dnešních zrcadlech. On totiž bronz, když se dobře vyleští, nahradí svým zlatavým leskem všechna skleněná zrcadla.



To vše si bohaté ženy, které si mohly takovou výbavu dovolit, ale také jistě někam ukládaly. Ze Stradonic máme mnoho různých kroužků a součástí kování, z nichž některé byly původně umístěny na dřevěných truhlách. Z hrobu mladé dívky z 1. st. z keltského pohřebiště v německém Wederathu však dokonce známe úplně celou toaletní truhličku, jejíž součástí byly i další bronzové toaletní potřeby, včetně kostěného hřebínku a drobných bronzových lžiček a špachtliček.

Mohly ženy doby železné používat kosmetiku?


No jistě, že mohly. Kosmetika, to nejsou jen barevné lahvičky plné umělých chemických látek, jak je známe dnes z pultů drogerií. Dá se vyrobit také pěkně doma z toho, co nám nabízí okolní příroda. A jak jsme si už naznačili, i keltské ženy měly toaletní výbavičku na používání kosmetiky. A to nejen zmíněné bronzové lžičky a špachtle, ale také třecí destičky či keramické flakonky, tzv. balsamaria. Jedno takové se dokonce našlo na dalším českém oppidu, na jihočeském Třísově. Bylo mezi tamější keltskou elitu dovezeno až z antických oblastí, kde v té době bylo líčení, drahé masti i vonné oleje velmi v kurzu. Asi podobně, jako my dnes šílíme po francouzské kosmetice, tehdejší ženy střední Evropy zase toužili po římské módě. To, co v balsamariu z Třísova ale bylo původně dovezeno, se bohužel nedochovalo. Ovšem můžeme předpokládat, že i keltské ženy chtěly vonět a pečovat o sebe, takže se skutečně mohlo jednat o nějaký starověký kosmetický přípravek. Koneckonců, vyrobit si pěstící krém pomocí kombinace sádla s léčivými bylinkami nebylo nic obtížného a jistě se takové kombinace užívaly již dávno předtím.



Dokonce i barevné kosmetické pigmenty již v době železné byly známé. Ať už to byly různé červené a žluté oxidy železa, které není vůbec těžké získat jak v přírodě, tak korodováním železných výrobků, tak různé směsi uhlíků. Archeologicky však máme doložen velmi zajímavý pigment, který je pro svou příjemně růžovou barvu vhodný například jako tvářenka či rtěnka. Jedná se o pigment, vyrobený z kořene rostliny mořeny barvířské. Stopy po tomto pigmentu byly totiž díky moderní metodě spektrometrie zjištěny v již zmíněném hrobě mladé dívky z pohřebiště Wederath, a to ve skleněném flakonku, ke kterému patrně náležela jedna z bronzových špachtliček. O takových rostlinných pigmentech, vyrobených nasycením sypké křídy rostlinným nálevem psal již okolo přelomu letopočtu římský architekt Vitruvius, byla to poměrně běžná a technologicky dostupná záležitost.

Tip: Vyrobte si vlastní přírodní kosmetický pigment podle doby železné!

Zkuste si takový růžový pigment, kterým se krášlily ženy v době železné, vyrobit taky. Splňuje totiž veškeré požadavky na zcela přírodní kosmetiku, včetně těch etických. Potřebujete k tomu vlastně jen dvě suroviny: kořen mořeny barvířské (koupíte na mnoha českých e-shopech) a uhličitan vápenatý. Ten se vyskytuje v přírodě v různých nerostech jako je vápenec, křída či mramor, Možná jste to nevěděli, ale právě uhličitan vápenatý je běžnou složkou současných minerálních pudrů (má totiž skvělé absorpční schopnosti), peelingů, či zubních past. I ten je běžně dostupný a velmi levný, pro první pokus vám však ale postačí i úplně obyčejná školní křída.

A jak na to?

  • Připravte si kořen mořeny barvířské 
  • Rostlinu zalijte studenou vodou a půl hodiny zahřívejte na 60-70° C 
  • Připravte si substrát v podobě uhličitanu vápenatého (křídy) 
  • Substrát zalijte zchladlým přeceděným nálevem z mořeny a promíchejte 
  • Nálev nechtě několik dní louhovat při pokojové teplotě 
  • Nálev slijte, substrát propláchněte, vysušte a podrťte na jemný pigment. 
  • Je hotovo! Nanášejte třeba jako tvářenku nebo míchejte s oblíbeným balzámem. 



Pokud se chcete krásou a módou doby železné inspirovat více, jistě vás nadchnou tyto publikace:
  • Poklady keltských žen. Doteky naší minulosti: 6. století př. Kr. - 1. století po Kr. (katalog k  výstavě). Národní muzeum Praha.
  • Urbanová, K. – Půlpán, J. 2016: Oblékání pravěku. Litomyšl (k zakoupení)
  • Grömer, K. 2016: The Art of Prehistoric Textile Making. The development of craft traditions and
  • clothing in Central Europe. Vienna. (online)
  • Colours of Hallstatt: Textiles Connecting Science and Art (online)

Mistrovství ČR v make-upu: Další hlavní partner soutěže MMČR 2017

Mistrovství ČR v make-upu: Další hlavní partner soutěže MMČR 2017: K založení mé značky mě vedla veliká vášeň k navrhování a designu. Mým cílem je, aby mé oblečení bylo dlouhotrvající jak v kvalitě, tak i...

BUĎ VZTAHEM ♥

Milovat druhou osobu znamená přijímat ji takovou, jaká je, včetně toho, že není taková, jakou bychom ji chtěli mít, a pomáhat jí stávat se tím, čím chce a má být, ne tím, co z ní chceme udělat. Bavit se jejími odlišnostmi a nechat se jimi inspirovat a obohacovat o nové zážitky a poznatky, o nové cíle a nové vize. Bez konfrontací s odlišnostmi by byl svět příšerně nudný a dřív nebopozději by zahynul na úbytě. Množství lásky přichází vždy od nás k nám. A být s ostatními je stejně krásné jako být sám, když jsi blažený a tvůj život je tvá meditace. Je to tak jednoduché. Ty nejsi závislý na druhých a nečiníš druhé závislými na sobě. Pak je váš vztah vždycky přátelství. Nikdy se z něj nestane připoutanost, vždy je to o spřízněnosti. Jsi-li ve vztahu, nedělej z něj pouto. Ke sňatku nás mnohdy vede strach, ale jen láska nás vede ke spřízněnosti. Protože spřízněnost znamená, že jsem se pro někoho rozhodl v . Buď ve vztahu tak, aby jsi jím sám byl. Vztahem. Vztah není o tom, že jím jsme jen dokud jde všechno krásně. Ale tak to bohužel má většina lidí. Jakmile začne partner třeba chrápat vyčteme mu to a odejdeme. Nezajímá nás důvod. Zajímá nás jenom naše pohodlí. Ne jeho život. Ale právě život přináší i nepohodu, a i to je chvíle, kdy se lidé mohou milovat. Nebo spíše, když ani k milování nejsou, měli bysme je právě proto milovat nejvíce. Ale to tady asi házím teď perly na zeď, co? Až když uvidíš, že přišla chvíle, kdy se vaše společná cesta opravdu rozchází, rozluč se s partnerem s velkou vděčností za všechno, co pro tebe ten druhý znamenal, za všechny chvíle strávené pohromadě. Jednoduše se rozlučte. Z očí do očí. S láskou. Co, neumíte to? Nikdo vám neřekl, že je to základní lidská slušnost? Aha. No, jo když neřekl... protože utéci od lásky chce hodně zloby a agrese vůči sobě samému. Pokud se nemůžete podívat druhému do očí a říci odcházím a děkuji ti, pak se už nikdy nedívejte do zrcadla. Protože to, co byste tam viděli, by vás už nenechalo v klidu. MZZ

LÁSKA NENÍ BŘEMENO ♥

Pravé přátelství nebo lásku nelze vytvořit nebo získat svou vůlí nebo snad záměrem. Je vždy aktem POZNÁNÍ. To když Bůh pozná, že se milujete, dává vám vaši lásku darem. Když najdete člověka, kterého milujete, máte pocit, že ho znáte odjakživa. Jakoby před miliony let ležela vaše i jeho hlína, z které jste uhněteni hned vedle sebe. Jak šel čas, hlína z které jsme všichni vzešli byla rozdělena. Každý z nás přijal rozdílnou formu a začal ji rozvíjet. Ve svou individualitu. Tato metafora jen pomáhá osvětlit, jak se ve chvíli, kdy vzniká spojení, dvě duše náhle poznají. A ať už se potkáte na večírku, na ulici, na přednášce nebo vás někdo prostě seznámí, třebas facebook, vždy přijde záblesk poznání a rozhoří se najednou oheň vzájemnosti. Ve vašem vědomí se něco probudí: pocit, že toho druhého už dávno znáte. Láska otevírá dveře a vy vstupujete. A jestliže se navzájem naleznete a poznáte, je to díky tomu, že se už dávno dobře znáte. A to, co je mezi vámi odpradávna bude chránit vás i váš vztah. Když to budete vědomě chtít. Když se dva lidé zamilují, tak opouštějí svou samotu, aby mohli spolu sdílet svou sounáležitost. A když svůj vztah dovedou až k hieros gamos, měli by vyjádřit vděčnost osudu, který jim dopřál, aby se setkali, vzájemně poznali a pochopili, že se v srdci toho druhého mohou cítit vždy doma. Láska není nikdy břemeno. Je mezi vámi a tím pádem i s vámi totiž víc než jen to, že jste spolu. Láska není vždy jen cestou do ráje, ale je i peklem, které se stejně tak odehrává v naší přítomnosti. Jde v ní jen a jen o to, co v ní chcete vytvořit. Ale vytvářet vztah a lásku, to už se dneska nenosí. Znamená to totiž práci. A práce je namáhavá a často i bolestivá. vydržíte pracovat na lásce celý život? MZZ

Protože jen blbci chtěj chodit po přímkách

My dospělí lidé se topíme ve svých stínohrách zrychlených mraků smutku, bolesti a beznaděje, s kterými se musíme každý den potkávat. Máme řadu povinností a běžných věcí, bez kterých se náš den neobejde. A tak svou radost prožíváme spíše výjimečně. Závidíme dětem to, jak bezstarostně si hrají. My řízeni naším egem se patláme ve svých životech nepříliš spontánně. Tento rozdíl mezi vědomým jednáním ovládaným egem a jednáním řízeným silou vyzařující z našeho těla je rozdíl mezi obyčejným a neobyčejným. Mezi světským a posvátným. Mezi potěšením a radostí.

Všechny výjimečné zážitky vyvolávají v člověku pocit, že s ním "něco" pohnulo. Jako když otočíte vodovodním kohoutkem. kdy jste naposledy měli úplně obyčejnou radost z toho, že z něj ta voda skutečně teče? Týká se to tedy nejen hluboce duchovních věcí, kdy vnímáme projev boží přítomnosti či milosti. Jistě protože to, co s námi pohnulo musí být větší než je síla našeho vědomého já. A je jen škoda, že si neuvědomujeme, že posvátné se odehrává v každé chvíli našeho života, když na nás zapůsobí jiný člověk s jinou silou. To, když na naše srdce zapůsobí jiný člověk. Protože právě upřímná lidská láska jednoho k druhému či k tvorovi či zemi, vesmíru, k čemukoliv je projevem boží milosti. Stejně tak, když naše ruka povolí či zavře vodovodní kohoutek.

A láska v nás vyvolává touhu po kontaktu, po blízkosti druhého člověka, po sexualitě, po intimitě, po energetickém splynutí dvou organismů. Dotkli jste se taky tak někdy vodovodního kohoutku? A to, co překonává hranice všech organismu plně až úplně, je potom vášeň. Vášeň, která nás nespaluje, ale pohání, protože pokud se dva lidé milují s stejným pocitem, jakým se chtějí přiblížit Bohu, jaký je v tom potom rozdíl? To vášeň je intenzivní prožitek, který nás nutí překonat hranice já, svého ega natolik, že vystoupíme ze svého obalu a jsme tu náhle zcela zranitelní a odevzdaní. Nepředstavujme si však vášeň jen jako sérii prudkých kopulačních pohybů. V naší společnosti nebývá vášeň příliš častá. Protože sex a sexualita jí přesunuly ze světa partnerské posvátnosti do světa potěšení z výkonu. Sex už sám přestal být vášnivým a stal se jen ventilem uvolnění. A ani ne společného. Ale každého zvlášť. To potom namísto soulože vlastně jen onanujete na těle toho druhého.

To je rozdíl, kterým se vzdalujeme možnosti stát se člověkem. Protože žádný prožitek světa se nedá srovnávat s blažeností  okamžiku, kdy vás hluboce milující člověk vezme za ruku a dotkne se vás s láskou. Oka mžik, kdy vás zaplaví vědomí sounáležitosti svírající konkrétní tělo, ale přesahující poločas rozpadu atomu uhlíku, z kterých jsme stvořeni. Tuhle cestu k Bohu a spiritualitě však skoro žádní lidé dnes už neznají. Tedy všichni si myslí, že ji jdou. Jakou jinou přece? Realita je však brutálně odlišná. Je totiž vidět. Mnoho z nás se chce odevzdávat spiritualitě, Bohu a volí k tomu různé stezky. Meditace, prozpěvování manter, modlitby, kontemplace. To vše jsou činnosti, umožnující nám spojit se se svým vnitřním já. Nicméně tlak a tempo života na Východě i Západě je dnes již natolik stejné, že duchovní život pomalu mizí. A důsledkem toho je naše ztráta sounáležitosti = kontaktu s přírodou, s tělem a taky s duchovní stránkou života. A proto, když se vás tu ptám, zda-li se umíte dotknout se stejnou láskou vodovodního kohoutku, jsem za blázna. Není-liž tak?

Je opravdu nutné odejít do ústraní, abychom se mohli věnovat duchovnu a prožívat spojení s Bohem, vesmíre, Taem, Ježíšem či co ja vím s čím, co pro vás představuje tu vyšší sílu, která nás převyšuje? Pro většinu lidí, kteří se věnují běžným činnostem a musí se starat o rodinu a vychovávat děti, to je v podstatě nemožné. Můžete sice utéci na chvíli někam do ústraní, jistě ještě taková místa na zemi jsou.  Ale je je jich tak málo, že vás vlastně jen odvádí na čas, který vám zbývá, od toho prazákladního. A v tom je ten rozdíl. Rozdíl mezi životem a životem. Jediná cesta k sobě a k Bohu uvnitř nás vede do hmoty. Do toho vložit své vědomí a pochopení smyslu života do mytí nádobí, okopávání salátů, nošení nákupu. Do úplně obyčejných činností, které věnuje-li se jim naše já s úctou k všemu živému, vesmíru, Bohu, je tato činnost naplňující i ten nejběžnější životní zážitek na něco, co se dá nazvat duchovním jednáním. Duchovno, spiritualita není určitý předepsaný rituál postojů, posunků, či cviků. Není to žádné vnější vedení. A to proto, že toto se děje většinou pod napětím. Pod očekáváním, v řízení představ mysli. Duchovno je život vyjádřený spontánními pohyby těla při činnostech, které neovládá ego. ideální činnost, kde se dá naučit nejlépe meditovat je mytí nádobí. Uvolnění a pohyby, které nemusíte řídit, které se dříve děli jen mechanicky svým uvědoměním světíte na posvátné. Pohyb srdce, střev či plic, to jsou všechno pulzující vlny a vibrace, které naplňují celé tělo. Pokud my stejně tako dokážeme naplnit i mytí nádobí a vlastně cokoliv, co uděláme, je dle mého názoru základním projevem života v duchu.

Duše není projevem mysticizmu, který je odříznut od života. není to žádný koncept. Duše člověka se v něm projevuje živostí jeho těla, jasným pohledem, silou hlasu a lehkou vznešeností jeho pohybů. Dobrý stav duše se v těle projevuje jako schopnost naší hmoty vnímat širokou škálu pocitů. A i když je naše vibrace a energie silná a hluboká, je srdce v pohodě a bije poklidně a plynule. Ale jak se v tomhle století rychlosti můžeme odevzdat jeden druhému, duchovním způsobem, když každý z nás běží životem tak rychle, že se nedokážeme už ani zastavit? Když jediným způsobem zastavení bývá až smrt? Smyslem života a ani žádného výcviku, osobního rozvoje či terapie není naučit člověka, aby se uměl prosadit. Ale aby, když se chce prosadit, uměl myslet nejen na sebe. Spontánnost se nedá prosadit, vzniká nenuceně. Vaší přítomností v těle. V svobodném prostoru, který jste otevřeli možnostem prožívat v něm radost. čas od čas k tomu dochází samovolně. Když je impulz energie natolik silný, že nám dopřeje prožít si radost nebo zlost a na chvíli nás přiměje se otevřít a vyjádřit své pocity.

Odevzdání se pocitům znamená je umět je žít v těle. Odevzdat se Bohu je stejné jako cítit život v těle, jeho pocitech i jeho sexualitě. A když proudí vzrušení dolů k zemi vyvolává sexuální pocity, když proudí nahoru k nebi, vyvolává duchovní pocity. ˇA člověk, jakýkoliv nemůže být víc sexuální než duchovní a ani víc duchovní než sexuální. Sexualita není jen pohlavní akt a duchovno není jen meditace či chození do kostela či příslušnost k nějakému duchovnímu řádu či náboženství. V případě sexu jde o vzrušení ze vztahu s druhou osobou. V případě duchovna ze spojení s přírodou, vesmírem, životem. Oba dva procesy se pohybují po spirálách. Jak ten lidský, tak ten kosmický. Nemají náhodou stejný základ? A uvědomit si aspoň toto, to už je rozdíl. Rozdíl v chápání člověka i světa, který nás obklopuje. Protože vesmír je spirálovitý, chaotický, různorodý. Protože jen blbci chtěj chodit po přímkách.

věnováno všem mým učitelům - MZZ


„Mezi životem, jaký je, a životem, jaký by měl být, je tak velký rozdíl, že ten, kdo nedává pozor, co se děje, a řeší pouze to, co se stát mělo, dělá mnohem více pro svoji zkázu než pro přežití.“
– Niccolo Machiavelli