😈&👿 ▬ ŘEČ DUŠE.

Největší potíž s vyjádřením opravdové lásky, té, která je „řečí duše“, je to, že nastaví vždy zrcadlo tomu, co zůstává skryto někde hluboko pod slupkou naší civilizační fasády, které říkáme image.

A když se nad tím jen lehce zamyslíme, tak si uvědomíme, že mnohdy zničíme jádro naší osobnosti tak, že zbyde jenom ta povrchová slupka. Vlastně zkameníme do tzv. oficiálního vzezření. Do dress codu naší role.

To, co se nám při zrcadlení naší duše nabízí negativně k spatření, nemusí být hned příšery z análů psychiatrických ústavů nebo holywoodských filmů. 

Daleko největší hrůza, kterou budeme prožívat, zadíváme-li se do kaleidoskopu své duše, bude poznání, že „všechno je jinak“:

Zjistíme, že my sami jsme jiní, než jsme si dosud mysleli nebo si sebe představovali. Zjistíme že namísto, aby naše image mluvila o nás, je jenom prchavým PR, který o nás vlastně moc nevypovídá.

A poslední rána. Zjistíme, že i ostatní lidé jsou také jiní, než jak bychom je my sami rádi viděli, a vůbec celý svět je nekonečně jiný – hlubší, paradoxnější a bohatší svými významy, než jak jsme si navykli na něj nahlížet.

Pokusíte-li se vymanit se z tíživého sevření falešných dobových trendů, je celkem nezbytné, avyste si vyzkoušeli i některé méně obvyklé cesty. Třeba tu duchovní. Ale napadlo by vás, že duše je spojena skrze vaše oblečení se světem více než je možná někdy milo i zdrávo? A co, byste dali za to, když byste věděli, jak svým postojem a pohledem či oblečením, učesem či nalíčením vyjádřit svou lásku? Přemýšlejte o tom.

Váš Michal Zdeněk Zachar (www.pei.cz, www.imagemaker.cz)

LÁSKA, SVOBODA a MY? 💜

Největším lidským omylem je, že se většina lidí domnívá, že opravdová láska je vzácná. Není, je jí všude dost. Jediný, kdo o ní nic neví, je ten, komu jsme nechali velení svého osudu. Kormidlem totiž otáčí naše ego, naše nesdílené potřeby a nevyslovená přání.

A my sami sebe díky tomuto mínění ohýbáme či spíše pokřivujeme, abychom získali lásku od ostatních, nebo abychom v nich něco "jako lásku" vzbudily. Nutíme se do úsměvu, když jsme smutní, nutíme se do toho být štědří, když se cítíme prázdní a staráme se všemožně o všechny kolem, když právě nyní potřebujeme, aby se někdo jiný postaral o nás. Jako kdyby snad platila ta falešná naděje, že když zapřeme sami sebe ještě jednou, že to snad tentokrát možná "bude" fungovat? Nikdy to nefungovalo.

Své srdce nevyléčíte tím, že přinesete jakékoliv množství obětí. Jediná cesta, jak se zbavit závislosti na iluzích falešné lásky, je stát se přirozeným. Jedinou osobou, která vás vždy a za všech podmínek může jako jediná hluboce milovat, jste totiž vy sami. Naše vlastní přirozenost je zdrojem lásky, kterou hledáme venku. Jenomže nás nikdy nenapadlo, že by mohla být uvnitř.

Je k tomu třeba se o sebe naučit pečovat a dbát o svoje potřeby. Ano, naplňující a milující vztahy jsou dosažitelné. To platí stejně jako to, že zítra zase vyjde slunce. Je úžasné, když můžete milovat a rozdávat s otevřenou náručí, protože to vy sami chcete. Ne proto, abyste podpořili sebeobraz své oběti. To není láska, ale pýcha. Být nesobecky šťastný z toho, že mohu konat dobro, pozorovat jak se lidem daří, a dívat se, jak se na světě dějí i dobré věci.

Být součástí něčího života je totiž privilegium. A k němu je třeba přistupovat každý den znovu a znovu s nebývalou pokorou a skromností. Zjistíte to, že milujete, velmi snadno. Bude to v den, kdy nebudete mít proč na svou lásku upozorňovat. Ani na sociálních sítích s přihlouple rozzářenými selfíčky, ani v důležitých srdíčkách nebo jiných emotikonech v smskách. Ona sama vás upozorní na svou přítomnost. Tím, jak se v přítomnosti vás obou, vám oběma silně rozbuší srdce. Ne kreditní karta.

Láska není komodita. Nemůžete ji získat sebevětší obětí, zasloužit si ji (bacha na princezny) a nebo čekat, kdy nám jí někdo věnuje. Ono, vy ji ani nemůžete dát někomu jinému, jelikož ve svém vyšším levelu není součástí ega. Láska není žeton z pokeru v casinu nebo taška dobrot, co někomu jen tak dáte. Pokud má láska, kterou "hledáte", tyto parametry, pak to není skutečná láska.

Když jsou totiž dva lidé (nejde o pohlaví) vůči sobě přirozeně pokorní, láska mezi nimi nevznikne, jen se jim "zjeví". oni si povšimnout pouta, co začne fungovat mezi nimi. A nezáleží na čase. Nejde o to, abyste byly celoživotními přáteli nebo se znali sotva pět vteřin. Láska totiž není primárně pocit, přestože v její přítomnosti mnohé, přemnohé pocity vznikají. Láska je něco, co nelze získat nebo ztratit, protože je vždy přítomná, ale v našem životě jen do té míry, do jaké jste vůči ni otevření. Do jaké míry jste otevření vůči sobě.

Nemůžeme donutit nikoho, aby nás miloval. Nemůžeme donutit ani sami sebe, abychom se milovali. Jediné, co můžeme je ROZPOZNAT PŘÍTOMNOST LÁSKY V NÁS SAMÝCH. A teprve, když ji nalezneme v sobě, můžeme ji najít i v ostatních.

Přirozenost je proud lásky, kterému stojí v cestě naše návyky a falešné představy naší osobnosti. V naší moci je uvědomit si tyto bloky. Aby se právě tato přirozenost mohla postarat o to uzdravit naši duši. Není to náročné. Nevyžaduje to hluboké studium. Přirozenost není závislá na stavu naší osobnosti. Je plná radosti, a nemůže ji nic zklamat ani frustrovat. Lásku v akci nejde zastavit.

A když si to dovolíte a otevřete své srdce sami sobě, může to zabolet, pravda. Traumat máme všichni dost. Ale máme i nejvíce lásky k jejich vyléčení. Posláním života není přinášet "někomu užitek" nebo někomu "dávat lásku", ale být vůči jejímu působení otevřený. Zažít pocit splynutí se vším, není nic extaktického, je to celkem obyčejný stav bytí. A poznáte jej tak, že v přítomnosti druhého člověka, toho, který vás opravdu miluje, nikdy nepřijdete, vy ani vaše osobnost, nikterak zkrátka. Vždy se vedle něj budete cítit tak, že nepřijdete o pocit vlastní identity. Naopak, ten ještě zesílí. Rozpoznat tuhle povahu lásky sebou přináší krom jiného i ohromný pocit svobody. Pak vás přítomnost toho druhého osvobozuje, nikoliv svazuje. To je láska.

Jakmile totiž láska není zboží B2B a vnímáme ji jako součást přirozenosti života, jako něco, co nemůžeme ztratit, pocítíme "lehkost bytí" v reálu, jak říkával pan Kundera. A naše zoufalá touha po pozornosti skončí, když si uvědomíme, že máme nejenom svou hodnotu a lásku na úrovni duše, ale že my jsme ta hodnota a láska. Z masa a kostí. Obyčejně lidská. A právě proto je tak nesnadné, si ji pro pýchu svého ega, vůbec povšimnout, že?

MZZ

UČITEL ♥

"Sen začíná s učitelem, který v nás věří, který nás postrkuje a posouvá a uvádí nás na vyšší úroveň, někdy nás pohání ostrou holí, které se říká "pravda". říká Dan Rather z knihy Naučit se odstupu. Pro většinu lidí vychovaných "západním" způsobem myšlení je to synonymum pro "nezájem". Lingvisticky je však slovo odstup definováno = "zájem o věc z objektivního hlediska". Takže, když mluvíme o odstupu, mluvíme o tom, že můžeme vidět věci a lidi bez připoutání se k nim. Mluvíme o tom, jak se uvolnit a udržit si v tomto světě i svůj nadhled a smysl pro humor. Když budeme sledovat co způsobuje, že ztrácíme smysl pro humor, můžeme poznat své připoutání. Kde si udržujeme smysl pro humor, tam máme odstup a můžeme reagovat pružně. Když máme odstup, dokážeme klidně pozorovat své reakce na různé situace a nebudeme vtahováni do emočních postojů. Nezaměňujme to prosím s chladem a nezájmem - jde o pravý opak. Když se necháme do něčeho vtáhnout a udržíme si svůj smysl pro humor, projevujeme tím svou schopnost projevovat hluboký zájem z objektivního hlediska. MZZ

EN BON FOY ♥

Žijeme ve společnosti, která je po všech stránkách extrémně konzumní. A to se týká i rychlosti s jakou konzumujeme i své vlastní partnerské vztahy. Dokonce jsem slyšel názor, že je to tím, že se nám vývoj zrychluje a že to je prostě „karma“, máme aspoň možnost si vyřešit si své osobní problémy z minulých životů. No je úžasné, co náš mozek vyplodí za filozofické hovadiny, když si chce mé tělo zašukat bez odpovědnosti vůči vztahu s partnerem. Samozřejmě někdy to možné i je, ale většina z nás sex jen konzumuje. Použij a odhoď. Lidé nemají zájem pracovat na vztahu. To je moc práce, moc vlastního úsilí. Když pomine zamilovanost a nastanou první vážné problémy je přeci jednodušší to skončit a začít zase jinde s někým jiným, ne? A toto je dneska tzv. obecný trend. A tím se dopouštíme vůči sobě a všem ostatním zla. Znehodnocujeme si svou vnitřní ideu, ideu toho, co jsme schopni dát životu a pro život. A co je největší problém v životě konzumní společnosti? Jedinec s pocitem radosti, kterou nachází ve službě někomu druhému. Třeba partnerovi. Konzumní přístup zakazuje být vůči druhým loajální, nakazuje nám užívat věc, jen pokud přináší uspokojení. Loajalita ke komoditě, tedy péče o ní, starost, práce s ní, opravy atp., aby co nejdéle vydržela a byla funkční by znamenal konec konzumní společnosti. Společnosti by zbankrotovaly. Nemůžete přeci uzdravit klienta, to byste ztratil zdroj příjmů…jenomže pokud se konzumní přístup obrátí do sféry lidských vztahů, zbankrotují právě ty mezilidské vztahy a láska. MZZ

POLARITA ♥

Univerzální harmonie vždy vyžaduje čelení polaritám. Živelná radost a zábava bývá střídána stresem a pochmurností. Kdo hledá harmonii a pohodu, vždy dospívá k poznání, že harmonie nelze dosáhnout jinak než cílenou integrací polarit. V uvedeném příkladu tedy subjekt postižený pochmurností do oné vloží prvek radosti z vlastní vůle – a tím je dosaženo vyvážení. Tento postoj znamená přijetí obou prvků: "Přijímám svoji depresi a přijímám svoji radost a z vlastní vůle oba prvky integruji." Tím, že temná polarita nebyla tzv. projektována, neboli promítnuta jinam, do okolností, do prostředí, do kolegů - tím, že nebyla odvržena, bylo dosaženo okamžité spravedlnosti. Kdyby odvržena byla, musel by dotyčný splácet dluh (tzv. karmu) v budoucnu, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Přijetím temné strany bytí se subjekt rovněž vyhne vytvoření tzv. démona prahu, který je projekcí souboru vyloučených a nechtěných prvků či kvalit. Tím se rovněž vyhne celoživotnímu boji se sebou samým. Stejný vzor platí pro entity, jež se procesu spásy účastní. Světlý původce temné entity by v těle subjektu uskutečňujícího proces tzv. spásy, měl automaticky tuto temnou entitu integrovat a vyvážit. Nebo by ji měl vyvážit ještě dříve, než se dostaví do těla subjektu. Neboť jen tento postup lze označit jako spravedlivý. MZZ

NÁLEPKY ♥

"Buddha, kdysi uchopil květinu a ukázal ji svým žákům. Každého z nich požádal, aby o ní něco řekl. Ten první řekl celou přednášku o významu rostliny pro svět. Druhý o ní přednesl báseň. Třetí podobenství. A každý se snažil přesvědčit toho druhého v hloubce a učenosti. Mahákašjáp se jen usmál a neřekl nic. Jen on tu květinu uviděl." Někdy si říkám, kdybych mohl poznat ptáka, strom, květinu, motýla nebo lidskou tvář. Nemám však čas! Svou energii musím věnovat luštění nálepek, které na sobě máme my i ti druzí. Říká se, že život je jako flaška opojného vína. Ale my jsme tak hloupí, že si sice přečteme vinětu, ale málokdo z nás to víno skutečně ochutnáme. Asi i proto mám chuť v lidech hluboce a s pochopením číst a ne jen luštit nálepky z jejich oblečení, natož pak z jejich názorů. Jo a nechtějte vědět, jak je to oblečení ukecané. Vykecá úplně všechno. I vaši oblíbenou polohu. Ale taky i to, zda chcete milovat jen jako nebo opravdu. Stačí se dívat. Se zájmem o toho druhého. Ne se zájmem o sebe. Od sebe. S láskou. MZZ

POZNÁVÁNÍ ♥

Když se oba vzájemně poznáváte, je to jako když sopka vybuchne s ještě větší vášní. Uvolněná energie je obrovským vírem, který vás pohltí. Poznání duše je bytí okamžiku. Náhlý pocit známosti, poznání touto osobu v hloubce daleko nad rámec toho, co jste dosud znaly, co vaše vědomá mysl mohla vědět. V hloubce dotyků, která byla obvykle vyhrazena pro nejintimnější dotyky jen rodinných příslušníků. Vlastně ještě hlouběji než to. Intuitivně jste věděli, co na to, co právě prožíváte, chcete říct a taky jak budete reagovat. Pocit bezpečí a důvěry, co jste znali najednou úplně zmizí a najednou je tu zase nazpět, daleko větší než kdy předtím. Poznání své duše může být i jemné a pomalé. Svítání podvědomí je totiž jako závoj, který se jen mírně zvedl. Ne každý je připraven k tomu vidět svou duši. Tam je pak důležitá trpělivost, ta musí být nezbytná pro toho, kdo ji vidí jako první. Můžete být probuzen k přítomnosti vaší duše svým partnerem a jeho starostí o váš vzhled, sen, vzpomínku či pocit. Můžete být probuzeni i dotykem dlaní a polibkem rtů, to aby se vaše duše otřásla zpět k životu. A tak se to může se stát i vám, že Vaše dítě, rodiče, sourozenci, nebo ti z opravdových přátel se vás jen dotknou. Nebo to může být váš milovaný. To je jedno, kdo to je. Můžete to být i vy sami. To jen láska boží milosti dosahující napříč staletími tě chce nyní políbit na rty, aby se vaše duše otřásla svým spojením nazpět k životu. MZZ