Kurzy a semináře PEI ACADEMY: Bridal Mystery - Aquarell Technique Masterclass

Kurzy a semináře PEI ACADEMY: Bridal Mystery - Aquarell Technique Masterclass: Která z žen netouží po perfektním svatebním dnu? Jediný den na světě, kdy se pozornost celého světa obrací pouze na vás? Vše musí být výj...




PSYCHOPAT - test

Staří Hebrejci dávají lidem do oblasti ramen sídlo dvou energetických sfér, tzv. sefirot. Jedna z nich je umístěna oblasti pravého ramene a představuje pojmy spravedlnost, váhy, soud jedním slovem MOC (Gevurah). Asi i proto se odjakživa jako symbol moci používal meč. A jeho protikladem, levým ramenem byla boží milost neboli LÁSKA (Chesed). Ta byla vždy štítem proti všemu. Proti moci psychopatů je láska bezmocná. Každým štítem může jednou proniknout meč. A tohle je právě tato situace. To by se měl uvědomit každý, kdo se buď do psychopata zamiluje a nebo s psychopatem pracuje.

Abyste nebyly bezmocní i vy je tu test PCL-R, který se běžně využívá pro diagnostikování psychopatie. Autorem testu PCL-R je Dr.Robert D. Hare, renomovaný badatel v oboru kriminální psychologie. Pozn. Toto je verze testu z Hare Psychopathy Checklist - From Wikipedia, the free encyclopedia - This page was last modified on 18 March 2011 at 10:23


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 UPOZORNĚNÍ: Pokud se pokusíte tento test sami vyhodnotit a vyjde vám u někoho 25 bodů a více, neznamená to ještě, že je dotyčný deprivant/psychopat. Je to však pravděpodobné. Diagnozu může stanovit jen psycholog nebo psychiatr vyškolený v příslušném kurzu. Není trestné být psychopat. Psychopati jsou plně příčetní, za své činy nesou vinu v plném rozsahu - pokud však něco provedou. Oni si to dovolí pokaždé, když ucítí příležitost a slabou (neinformovanou) kořist. Psychopat vždy bezpečně pozná, kdo je jeho kořist a kde jsou její slabiny. To, že vám u někoho vyjde tak vysoké skóre, že to s největší pravděpodobností psychopatie bude, ještě neznamená, že daný jedinec bude a má být nějak potrestán, zavřen do blázince nebo do vězení. Test vám pouze napoví, zda a NAKOLIK JE NEBEZPEČNÉ s takovým člověkem mít jakékoliv dohody, spolupráci, partnerství, pořizování dětí etc. etc. Pokud se totiž zapletete se skutečným psychopatem/deprivantem, nikdy se nezbavíte tendence psychopata zasahovat vám do života. I když utečete, můžete se dočkat nekonečných nepříjemností včetně různých anonymních udání, obvinění, trestních oznámení, dokonce jsou běžnou praxí new age dneška i temná magie a prokletí. Dá se očekávat, že čím více bodů v testu někdo nasbírá, tím těžší to s ním budete mít. Sám jsem několik let udržoval vztah s někým, kdo nasbíral 30 bodů. Vím, o čem se tu píše.

1. Diagnozu stanoví pouze psycholog nebo psychiatr vyškolený v příslušném kurzu.

2. Není trestné být psychopatem.

3. Lze říct, že psychopatem je ten, KDO SE JAKO PSYCHOPAT CHOVÁ - psychopatie je chování. Je to parazitní životní strategie. Podle jejich činů je poznáte. Jen podle jejich činů jim také náleží trest. Ne proto, co jsou, ale VÝHRADNĚ za to, JAK SE CHOVAJÍ.

4. Za své činy nesou 100% odpovědnost. Jsou plně příčetní. Netrpí bludy. Nejsou schizofrenní. Jsou-li souzeni, soudy jim přiznávají vinu v plném rozsahu.

5. Nemění se.


Psychopatie je, bohužel, parazitní životní strategie: "sport" těch, kteří považují agresivitu za sílu a slušnost za slabost. Buďte schopni psychopatii rozeznat, když se s ní setkáte. Nikdy toto chování netolerujte. Nikdy u nikoho toto chování nekryjte ani neomlouvejte. Nikdy nedávejte druhou šanci. Odejděte !!!

Nejnebezpečnější psychopati (nekriminální psychopati, ti kteří jsou nejlépe mezi lidmi schováni) mohou být někdy hmotně i sexuálně zcela asketičtí. Jsou vzory všech ctností. Tedy právě tady mohou být schováni i oni sami před sebou. Viz. další text o tom, čemu takový člověk vlastně věří.

Selhaly dosud veškeré snahy naučit je cítit s ostatními. Zato se přišlo na to, že psychopati s oblibou odkoukávají psychoterapeutické postupy a metody, aby je později mohli aplikovat ke zkáze svých obětí. Pravda je taková, že věda neumí zařídit, aby by se v psychopatovi probudilo SVĚDOMÍ. Aby začal zodpovědně spolupracovat s ostatními a respektoval a ctil jejich práva a city. Psychopat svědomí nemá, nebude mít. Bude litovat pouze sám sebe - pokud mu triky neprochází. Tedy není to jen o sobecké sebelítosti, je to o sebelítosti pro zlý důvod. Psychopat říká: "Lituji, že mi zločin nevyšel." Chcete ho snad utěšovat? Ideální materiál pro pomoc psychopatovi? MODLETE se za něj. Jinak nic. Více zde: http://elyna.wz.cz/jak_pomoci.htm


T E S T

▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Faktor 1: Agresivní narcismus


1. Nápadné kouzlo, výmluvnost a povrchní šarm - Psychopati si často takzvaně "nasazují masku", která je příjemná a oblíbená. Psychopat například ochotně dělá dobré skutky, aby si získal náklonnost své oběti. Odhalíte je snadno. Práce jim smrdí. Nesmí to zase být moc namáhavá práce, to se zase pokoušejí šidít, což jim v mnoha případech lhaní a výmluv prochází a vy se pokoušíte jejich práci udělat sami, kvůli velkému soucitu s nimi. Oni sami jej nikdy neměli a nemají. Většinou proto, že jako děti či mladiství zažili přísné rodičovské tresty či sexuální zneužití, kdy jim nikdo nepřišel na pomoc, kdy s nimi soucit nikdo neměl. A proto jej zavrhnou ze svého života, nicméně jej všude vehementně propagují. A jako jediný formát přežití, přijmou usilovat o co největší moc.

2. Grandiózní sebehodnocení - Vědomé prožívání vlastní sociální pozice i postup měření toho, jak jedinec chápe sama sebe. Sebepřeceňování je velmi často nepřímo úměrné inteligenci. Psychopat je často člověk s vysokoškolským vzděláním. A přesto nebo právě proto se bojí racia, protože dobře tuší, že tam by mohl být odhalen. Nabádá ostatní, aby věřili svému srdci a svým pocitům, a zároveň si získává sympatie svých objektů zájmu a tím si pojišťuje, že mu bude věřeno proto, že ho „lidé mají rádi“. Na tomto sebeobrazu mu velmi záleží. Na potvrzení svých dobráckých úmyslů často přichází s citacemi či příběhy o kladných hrdinech, přičemž všem posluchačům musí být zcela jasné, že on je minimálně stejně dokonalý, jako onen kladný hrdina. V případě, že s příběhem přijde někdo jiný, nezapomene přijít se svojí trochou do mlýna, přidat nějakou tu pochvalou a upozornit tak na sebe. Účel je tentýž. Nikdo nesmí zůstat na pochybách o jeho ušlechtilých motivacích. 

3. Patologické lhaní - Mluvíme-li o patologickém lháři neboli mýtomanovi, jde o člověka, který lže, aniž by z toho měl nějaký hmatatelný užitek. Dokonce lže i ve chvílích, kdy by pro něj jednoznačně bylo jednodušší a výhodnější říct pravdu. Je závislý na smyšleném světě a nepravdivých informacích. Prožívá naprostou frustraci, když je nucen mluvit pravdu a popisovat skutečnou realitu. Jen si představte, jak musí vypadat mozek patologického lháře po několika letech jeho dobrodružného života. Kolik detailních informací navíc musí zachytit. V jakém neustálém stresu musí být, když si s někým povídá, aby se nedostal do slepé uličky. Možná řeknete: Tak ať začne mluvit pravdu. Ale patologickému lháři stojí tyhle stresové situace za to. Zvykne si a užívá si, že má svůj svět a dokáže postavit a rozbít světy ostatním. Díky neustálému stresu a tlaku na mozek musí buď používat alkohol, drogy a nebo meditační cvičení, aby účinky svých lží dokázal aspoň přijatelně otupit, tedy mohl se vymlouvat na to, že si je nepamatuje. Základní příznak většiny mýtomanů je totiž schopnost odhadnout, co ten druhý chce slyšet, a říct to nejen v pravý čas, ale také to říct se správnou mimikou a tónem hlasu. Takže jak chcete vlastně patologickému lháři pomoci? Patologický lhář, který trpí touto diagnózou více než dva roky, následně nedokáže rozeznat příběhy a historky, které se skutečně staly, od těch, které si vymyslel. 

4. Manipulativní a podvádějící - Manipulativní jednání je projevem člověka, který si není jistý sám sebou, který necítí pevnou půdu pod nohama, má problém být pružný a pokorný. A chce se za každou cenu dosáhnout svého, je zaslepený v postoji k určité situaci, zcela se uzavře všem argumentům, které vyjadřují odlišný názor od jeho. Vnímá odlišné názory a postoje jako ohrožení, jako útok na sebe… protože se cítí nedostatečně, začne manipulovat …. manipulace může někdy zdánlivě vypadat jako projev lásky, jindy může jít o zřetelnou agresi, vyhrožování… cílem je dosáhnout prostě svého svého.

Manipulátor nechce podávat jasné a srozumitelné myšlenky, protože pro manipulaci je výhodnější používat jakousi „mlhu“, pomocí které lze kdykoliv kohokoliv tlačit do pozice „ty moje myšlenky nechápeš“. S tím bývá často spojeno jakési „skromné povznesení se nad věc“, kterým manipulátor dává skrytě najevo, že má převahu, že jeho myšlenky zůstávají u některých lidí nepochopené, dává najevo, že to přece není jeho vina.


Manipulátor nemůže a nechce odpovídat na přímé otázky přímými odpověďmi, protože to mu ubírá prostor pro manipulaci a byl by nucen říct konkrétní věci, které by mohly projevit rozporuplnost jeho sdělení. Manipulátor totiž používá sdělení účelově a není pro něj důležité, co říká,ale jakého výsledku dosáhne, tudíž tvrdí to, co se mu právě hodí, ale nikdo nesmí poznat, že jsou v tom rozpory, proto na přímé otázky neodpovídá.

V diskusi s manipulátorem zjistíte, že manipulátor od některých témat zběhne a přesměruje vaší pozornost nenápadně na téma zcela jiné. Otázky nechá nezodpovězené a pokud se k nim chcete vracet, označí je jako nedůležité a vyzve k diskusi na jim nově nastolené téma, „které je přece mnohem důležitější“.

Manipulátor vám podsune nějakou myšlenku, která se vás osobně týká, a když pátráte po tom, proč vám ji sděluje, začne vám vysvětlovat, že pouze reaguje na vaše postoje, že to, co vám říká, není z jeho hlavy, ale jen reakce na to, co jste sdělili. Typickým sdělením manipulátora je to, že on jen odráží vaše pocity a sdělení, a to, co na něm vidíte negativního, je vlastně váš problém (ona myšlenka zrcadlení také pochází ze starého Řecka, v mnoha směrech je pravdivá a užitečná, ale manipulátor ji využívá účelově a vždy ve svůj prospěch).

Manipulátor používá vyšší autority jako je „Bůh“, „veřejné mínění“, „všeobecně známá pravda“ apod., aby dal přesvědčivost svým myšlenkám. Svoje myšlenky prezentuje jako objektivní fakta a diví se, nebo se blahosklonně usmívá tomu, že to prostě jen nechápete. 

5. Nepřítomnost výčitek svědomí nebo pocitů viny - Když opravdu zapátráte, zjistíte, že za většinou našich neúspěchů, nespokojeností, nezdarů, finančních omezení, vztahových i zdravotních problémů, stojí pocit viny. Takový jedinec si pak uvědomí, že je ve svém životě stále něčím a někým omezován a je obklopen z valné části negativními lidmi. Psychopaty. Lidmi, kteří ho obviňují, ať udělá cokoliv, vylívají si na něm zlost, limitují ho svým strachem anebo v něm strach spouští. Přesto je naše touha zavděčit se i tomu největšímu škodiči velice silná. My s nimi totiž máme to, co oni s námi ani mít nemohou. Slitování. Psychopat může používat i různé metody zaměřené na destrukci osobnosti manipulované osoby. Například cílové osobě či osobám nenápadně mění důvěrně známé prostředí tak, aby se v něm neorientovala a cítila nesvá. Když potřebuje, upozorňuje na své zásluhy a zároveň snižuje sebevědomí oběti. Neváhá věnovat dar velké ceny nebo půjčit peníze apod., protože si tím svou oběť morálně zavazuje. V manželství se manipulátor běžně dopouští citového vydírání. Snaží se vzbudit silné emoce (strach, pocit viny). Dokáže zcela rozvrátit rodinu. Psychopati jsou bez svědomí. Trvale a nenapravitelně. Neomlouvají se a nikdy nenapravují škody. Pokud něco naprosto pokazili, nejprve se (uraženě) stáhnou a následně se pokusí z celé situace vylhat. Že za to mohly okolnosti a kdokoliv jiný, jen ne oni. Tam, kde by zdravého člověka fackovala hanba, tam je psychopat povznesen, stále lehce nad věcí. Bezostyšně konstruuje minulost dle vlastní fantazie. A ve svůj prospěch. 

6. Povrchnost, mělkost (oploštěný afekt) - Povrchní lidé se zabývají sami sebou, ostatní je nezajímají (jsou sobci), nemají hlubší zájmy, uspokojují je např. peníze místo toho co by za ně mohli zažít. Povrchní lidé nejdou do hloubky problému, rádi mluví a neradi poslouchají druhé (naslouchají druhým). neustále sice vytvářejí dojem, že jim jde o podstatu věci, ale to dělají právě proto, aby si nikdo nevšiml jejich povrchnosti. Když mají vést cokoliv jsou ve stresu jelikož mají potřebu před ostatními utajit, že vlastně vůbec netuší jak a proč dále. Jejich chování, vztah k lidem jako k věcem (pozor, takto to oni nikdy nenazvou) a dělením lidí na silné a slabochy vede k tomu, že jejich vztahy nemají dlouhého trvání nebo naopak si vydržují vedle sebe řadu “kamarádů”, kteří plní jejich přání. Rytíři bílých koní. Lidi jsou pro ně užiteční, pokud něco potřebují, pokud ne, pak jsou bezcenní. 

7. Necitlivý/nedostatek empatie - Pro schopnost empatie je užitečné umět odložit svoje vlastní názory, hodnoty a předsudky. Jde o to být schopný pochopit jak a proč člověk jednal tak, jak jednal, jaké z toho má pocity a jaký má na kteroukoliv věc názor, kdy jedná proti svému přesvědčení a kdy se naopak to, jak se chová navenek, plně ztotožňuje s tím, co cítí uvnitř. To tady zcela určitě nehrozí. 

8. Neschopen přijímat odpovědnost za vlastní činy - Psychopati se nedokážou vcítit do pocitů normálních lidí. Psychopat nikdy nepřizná, že udělal chybu, nikdy neuzná, že neměl pravdu nebo že se zmýlil. Vždy své chování maskuje pod nějaké jiné motivy, které se zdají být dobré a ušlechtilé. Využívá vaší sympatie k tomu, aby vám zabránil racionálně rozebrat jeho chování.


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Faktor 2: Společensky deviovaný (devastující) životní styl


9. Potřeba vzrušení a/nebo sklon k nudě - Jeho život probíhá jako válka a pohyb ode zdi ke zdi. Buď deprese nebo maniakální a extrémně výkonná fáze.Buď se šílené nudí a nutí druhé k akci nebo naopak k tomu, aby ostatní fanaticky následovali jeho “cestu”. 

10. Parazitický životní styl - Narcismus - pro narcistickou osobnost (psychopat je narcistní) je vždy reálná jen ta skutečnost, která odpovídá jejím přáním, jejímu myšlení a jejím pocitům. Věří čemukoliv, o čem prohlásí, že to pravda je. Je schopen popírat i zcela zjevnou skutečnost. I tváří v tvář faktům je schopen tvrdit, že neexistují. Psychopati často na ostatních parazitují a žijí na úkor jiných lidí. A to těch, kterým vnutí svůj obraz světa. 

11. Špatná sebekontrola - Ne, nejsou šílení, jde o to, že vždy jde o poruchu vztahu k druhým lidem a z ní vznikající pokřivené vnímání reality. Narcistický člověk dojít snadno k přesvědčení o své neomylnosti a dokonalosti. A dokonalost či aspoň pokusy o ní je nutí k maximálnímu pracovnímu tempu, mají na sebe, ale jelikož neumí prožít sami v sobě svou vinu, projektují do druhých a obviňují všechny za to, že dělají svět nedokonalým místem. Každý, kdo narušuje tento jejich obraz dokonalého bytí v jakékoliv oblasti (např. odkrýváním jejich motivů) je nepřítel, proti němuž obrací svou agresi. 

12. Nedostatek realistických, dlouhodobých cílů - Psychopati mívají nerealistické dlouhodobé cíle. Buď nemají vůbec žádné, nebo jsou nedosažitelné a vycházejí z toho, že psychopat sám sebe vidí jako mnohem schopnějšího, chytřejšího a mocnějšího, než ve skutečnosti je. A jelikož je sám rád v roli oběti, které se díky tomu může vymlouvat na všechny možné i nemožné excesy, jenž mu přišli do cesty a on je překonal, je zde vidět i další detail, často jsou psychopaté pyšní i na to, že nic nedokončili. To proto, že při tom mají možnost pomluvit a agresivně verbálně napadnout všechny kolem. 

13. Impulsivita - V okamžiku agrese ztrácejí jakákoliv pravidla etiky a etikety. jsou schopni pro silné pocity vzrušení, jenž v nich agrese vyvolává, ji vyvolávat a to neustále i ve svém okolí, aby se tzv. “něco dělo”. nemusí být vždy sami aktivní agresoři, i když i to je časté, ale jsou spouštěčem sociálních rozepří. baví se klidně nad rodinnou rvačkou, kterou vyvolali. Nenápadně a tak, aby nemohli být odpovědni za její rozpoutání. Okamžitě po jejím skončení se zpravidla přihlásí za její odpovědnost, což přítomní zavrhnou a tím z nich sejmou případný pocit viny. Já nic, já muzikant. Vede je to často k tomu, že jsou z nich výborní energetičtí upíři. Impulzivita je u nich neustálá potřeba podnětů zvenku. Ponecháte-li je o samotě, doslova "lezou po zdi". To pak mají časté migrény. Nudí se. Jako by žili v neustálém nedostatku zajímavých podnětů a měli snížený práh bolesti. Například podněty, které u ostatních lidí vyvolávají poplachovou, obrannou a únikovou reakci, u psychopatů vyvolávají spíše orientačně-pátrací reakci a zájem. Jako by jim bylo jedno, co cítí, ale hlavně, aby to bylo hodně silné. Důležité je pro ně slovo intenzita.

14. Nezodpovědnost - Je zajímavé, jak často u nich vedou tzv. nicknemaes neboli přezdívky. za ně se toho totiž dá mnoho schovat. Používají je jako svou značku. Jelikož nejsou schopni přijmout odpovědnost nejsou schopni ani vystupovat pod svým vlastním jménem. Naprostá neschopnost zříci se okamžitého potěšení ve prospěch vzdálenějších cílů. Psychopat neplní závazky, sliby, dané slovo opakovaně. Psychopat domů dorazí třeba až následující den. jde se v opilosti vyspat s několika cizími lidmi namísto toho,a by se pokusil jít s partnerem domů. Není na něj spoleh. Je vždy nad věcí. Neomluví se. Nemá potřebu své selhání nějak odčinit. Obviní kohokoliv. Přenese odpovědnost za to, co se stalo, na někoho jiného. Řekne komukoliv, že je to jeho chyba. Jelikož neumí přijmout a prožívat pocit viny.

15. Kriminalita v dětství či v průběhu dospívání - Velmi špatně se prokazuje. Občas v záchvatu sebestřednosti prozradí své předchozí excesy, ale jen když mají pocit, že jim naslouchá spřízněná duše, před kterou se mohou blýsknout. 

16. Problémové chování v dětství či v průběhu dospívání - Často začínají sexuální život kolem 13 roku života, tedy kdy ještě nemají jakékoliv představy o jejím úspěšném zařazení do své osobnosti. jejich prožívání i této oblasti je mělké a nejsou schopni jít do hloubky. Proto často podléhají nebo tvoří násilí - nebezpečné praktiky včetně bondáže až se objevuje i krev, sadomasochismus. 

17. Zrušení podmínečného propuštění - Těžko ověřitelné. Ale hledejte máte-li podezření.


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Zvláštnosti, jenž nekorelují ani s jedním faktorem


18. Promiskuitní sexuální chování - Sexualita je pro něj pouze nástrojem moci. Vždy se nejprve pokouší udělat vše podle vašich představa, aby zjistil vaše preference. Pak se je i proti svému přesvědčení, pokouší několikrát po sobě hojně aplikovat, aby si vás citově zavázal a následně se začne zabývat tím, že do sexuality přináší to svoje a jakmile není sexualita řízena jím a jeho potřebami, pak není ochoten k sexuálnímu kontaktu vůbec. Je schopen bez výčitek partnera podvést a to i opakovaně, jelikož nemá výčitky a jde mu o jeho uspokojení. To si většinou nepřizná a maskuje svůj zájem o sexualitu často jinými praktikami, které odkazují na tzv. pozitivní a duchovní rozměr: např. tantra. Psychopat vykazuje i v sexuálním chování nepřítomnost výčitek svědomí a také zcela povrchní cítění a citové prožívání. Nerespektuje city lidí kolem sebe (nerespektuje ani jejich práva). Jeho sexuální bezcitnost vede ke krutostem - velmi se vyžívá, když může svého partnera opustit tím, že jej podvede s někým, koho jednoduše svede a opustí. Následně se pak nechá hýčkat dalším úplně jiným objektem, který mu poskytne pozornost. Počet sexuálních partnerů je celkem vysoký. Všímejte si, když mluví o svých vztazích, co byly. Dívejte se na to, jak potkává bývalé známe a k čemu se u nich hlásí (spali jsme spolu jen dvakrát, to ani nebyl vztah, atp.). Pochopíte, že lže a vymýšlí si, protože byste ze skutečných počtů jeho partnerů brzy pochopili, že mu vlastně ani na jednom z nich příliš nezáleželo. Stářím mu sexualita dojde jako manipulující efekt a tak se vůči stáří a stárnutí často staví velmi nepříznivě. 

19. Mnoho krátkodobých manželských vztahů - Pokud má v historii několik velmi krátkých manželství, pravděpodobnost, že jde o psychopatickou osobnost vzrůstá. 

20. Kriminální všestrannost (Univerzální kriminální chování) - Hledejte historii kriminální minulosti v mládí. Mnoho psychopatů vykazuje patologické chování v časném mládí. Pokud tam kriminální minulost je, prozkoumejte, jak moc je různorodá. Psychopatům mnoho věcí projde, ale občas je přece jen někdo přistihne. Schopnost flexibility při páchání zločinu je dobrým indikátorem. 

21. Druhotně získané dovednosti sociopatického/sociologického podmiňování* - Nově přibyl bod č.21 "Acquired behavioural sociopathy/sociological conditioning". Tento bod znamená, že daná osoba se spoléhá na sociologické dovednosti a triky, aby klamala. Jinými slovy: Zneužívá vědu i terapii k dosažení svého cíle.

V Y H O D N O C E N Í

▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 Tyto položky zjišťují citové, interpersonální a behaviorální rysy. Každá z položek je hodnocena od nuly do dvou. Celková suma bodů pak stanoví rozsah psychopatie dané osoby: 
Otázek je tedy celkem 21. 
Pokud je znak nepřítomen, skóre za položku je 0. 
Pokud je znak pravděpodobně přítomen, skóre 1. 
Pokud je znak zcela jistě přítomen, skóre 2 
Výsledek celkem 30 bodů (v USA) nebo celkem 25 bodů (ve Velké Británii) znamená s vysokou pravděpodobností odhaleného psychopata.

Malé shrnutí na závěr:

1. Psychopat necítí vinu. 
2. Psychopat neslyší na morální apely. 
3. Psychopat se nemění. 

Z toho plyne: 

1. S psychopatem nevyjednávejte o jeho vině. 
2. Odkažte psychopata do mezí zákona. 
3. Nesnažte se ho změnit. Nemůžete-li odolat touze změnit psychopata, modlete se za něj. 

Neočekávejte spolupráci ze strany psychopata - toto jsou doslova pakty s ďáblem, které se vymstí vám (nikoliv jemu). Pokud sám psychopat spolupráci nabízí, dělá to pragmaticky proto, aby vás dříve či později využil. Očekávejte tyranii, neočekávejte slitování.


▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 “Přibližně čtvrtina lidí s antisociální poruchou osobnosti jsou psychopati v úzkém anglosaském slova smyslu. Existuji dva druhy psychopatů Úspěšní a neúspěšní. Ti neúspěšní sedí v kriminálech, ti úspěšní sedí v čele správních rad.” - MUDr. František Koukolík, DrSc.

Z D R O J E

▬ 👅 ▬ 👅 ▬ 👅 

POZNÁNÍ

Teoreticky, toho všeho co je kolem nás a co má nějaké vědomosti, bychom měli být nějakým způsobem schopni dosáhnout. To se týká i esoterických vědomostí, které mají jiní lidé, nebo které se prostě nacházejí volně uprostřed přírody, čekající až na ně někdo dosáhne. Pomyšlení na to, že vědomosti by mohly být nějak schovávány, učiněné nepřístupnými většině lidí, jak se to v jistých kruzích traduje, mě zpočátku odpuzovalo. Bouřil se takto ve mně vrozený smysl pro demokracii, připadalo by mi to nespravedlivé pokud by tomu skutečně tak bylo a někteří lidé tyto vědomosti měli a jiným je odepírali. Postupně jsem ale přišel na to, že ve skutečnosti se tomu má poněkud jinak. Z části mě toto poznání inspirovalo k napsání rozhlasové hry The Struggle of the Magicians (Zápas kouzelníků), z níž vyjímám následující dialog. O tom, zda jsou vědomosti přístupné či nikoliv debatují zde G. I. Gurdžijev s P. D. Uspenským. Že k nějakému podobnému rozhovoru skutečně došlo (a nejspíš vícekrát), musí být celkem jasné tomu, kdo četl aspoň některou z Uspenského knih.

Gurdžijev: Za prvé: nikdo žádné vědomosti neskrývá. Za druhé: ne všechny vědomosti se hodí k tomu, aby se dostaly do volného oběhu; některé ukryté být musí. Přesto všechno jsou vědomosti snadněji dosažitelné než byste si myslel, ovšem jen pro ty, kteří je s vážností hledají a kteří jsou schopni je ABSORBOVAT (proto se staré esoterní systémy soustřeďují na kapacitu přenosu energie v těle a jeho rozšiřování). 

Uspenskij: Vy si tedy nemyslíte, že cesta k nabytí vědomostí by měla být otevřena všem a bez výjimek, že každý člověk by měl mít právo na to aby se mu dostalo vzdělání? 

Gurdžijev: Pokud se týče základního vzdělání, s tím naprosto souhlasím. Musíte ale pochopit, že opravdové poznání nemůže patřit všem, dokonce ani ne mnohým lidem. Pouze některým, jichž nikdy nemůže být mnoho. Tohle je jedním z fundamentálních zákonů, zákonů hmoty, jimž podléhá všechno na tomto světě, včetně poznání.

Uspenskij: Poznání přece ale nemůže mít nic společného s materiálností!

Gurdžijev: V tom se právě velice mýlíte. Ve světě hmoty je všechno omezené. V kterémkoliv okamžiku se na poušti nachází sice obrovské, určitě naprosto nespočítatelné, přesto ale docela určité množství zrníček písku. V jezeře je také určité množství vody, potenciálně by se ta voda dala měřit na vědra, i když to nikdo dělat nebude. Tak se to má se vším. Tak se to má také s poznáním. I to má svoje limity.

Uspenskij: Chcete tím snad říci, že lidstvo má, dejme tomu v průběhu jednoho století, k dispozici pouze určité množství vědomostí, kterých může během toho času dosáhnout?

Gurdžijev: Přesně tak. Poznání se nám dostává podobně jako se nám dostává jídla. Nebo ještě lépe, tak jak užíváme nějaký drahý lék. To jak ten lék zapůsobí, závisí na dóze. Pokud je ta dóza dostatečně veliká nebo když můžeme těch dávek mít víc, může to prospět jednomu člověku nebo i menší skupině lidí. Kdyby ovšem ten lék chtěla spousta lidí a množství léku který máme k dispozici zůstávalo stejné, na každého člověka by se dostalo tak málo, že by to bylo zanedbatelné. Nic by to na jejich životech nezměnilo. Poznání by se rozprchlo všude, prostě by se vytratilo.

Uspenskij: Jsou v tom ale nějaké výhody, když se jen menší skupině lidí dostane větší části toho poznání, které je k dispozici?

Gurdžijev: Jistěže je. Představte si, že máte určité množství zlata a že chcete pozlatit nějaký předmět. Nejprve si musíte spočítat jak veliký povrch to vaše zlato pokryje, jinak by to mohlo vyjít takové všelijaké strakaté, dobře by to nevypadalo, mohlo by se vám klidně stát, že byste to zlato zbytečně vyplýtval. Když se rozdělují vědomosti, také je nemůžete dát všem, protože by to dopadlo stejně jako byste jim nedal nic.

Uspenskij: Komu ale potom ty vědomosti dáte?

Gurdžijev: No přece těm, kteří si o ně řeknou. Většina lidí stejně o vědomosti nijak nestojí a o ten svůj příděl by se stejně nehlásili. Tak tomu prostě je a proto také je tu kolem nás spousta vědomostí, které si může najít a přivlastnit ten, kdo o ně opravdu stojí a bude si jich vážit.

Uspenskij: Patří jim ale potom skutečně? Nemá potom takový člověk povinnost nabídnout je opět těm, kteří je třeba z nedbalosti, pominuli?

Gurdžijev: To si myslíte, že tohle se neděje? Nikdo nic neskrývá, dokonce naopak. Ti, kteří ty vědomosti nějak posbírali se obvykle snaží seč mohou, aby je předali dál. Jenže, ono to není tak snadné. Předávat vědomosti, stejně tak jako je přebírat, za tím vším stojí spousta námahy, ať už na straně těch, kteří vědomosti předávají , tak i těch, kteří je chtějí od nich získávat.

Uspenskij: To chápu. Vědomosti se nedají lidem vnucovat, to by bylo stejné jako kdybychom je odsuzovali k nuceným pracím a ještě k tomu na doživotí. Lze je předávat jen těm, kteří si jich přejí nabýt, kteří je aktivně vyhledávají.

Gurdžijev: A hlavně těm, kteří jsou PŘIPRAVENI k tomu je získat.

Uspenskij: Jak byste potom definoval takovou „připravenost“?

Gurdžijev: Už staří filozofové klasických škol moudrosti vždy vyzdvihovali jedno hlavní pravidlo: „Poznej sebe sama!“

DOSPĚLÉ VÁNOCE

Vzpomínám si na jednu pasáž ze starého anglického humoristického románu: “Babička Shelbyová byla během vánočních svátků předmětem neuvěřitelné rodinné pohody. Jelikož to, že neustále prdí, smrká s hlasitostí nádražního zvonce oznamujícího příjezd a odjezd vlaků, do všeho strká nos a ironicky komentuje neustále jakoukoliv vaši činnost, štvalo celou rodinu; dokázala se však tato obzvláště v období vánočních svátků propracovat k neuvěřitelně vynalézavé strategii, s kterou babičku Shelbyovou pacifikovala.

Někdy si říkám, když vidím lidi, kteří jsou příbuzní, ale za celý rok si ruku nepodají, že by takovou babičku asi potřebovali. A někdy si zase uvědomuji, že méně společenského formalismu obzvláště kolem vánočních svátků by taky neuškodilo. Je zajímavé, že jsme schopni o svých nemilovaných příbuzných denně pronášet soudy, které hraničí s nactiutrháním a přesto si s nimi o vánočních setkáních padáme do náruče a pochvalně si vykřikujeme nad salátem s kaprem. Jak tohle asi vnímají naše děti, které se na nás při tom dívají? Říkají si asi, proč strávíme vánoce se strýčkem, když o něm maminka včera říkala tatínkovi: “doufám, že se ten blbec zase moc nevožere...”. Stojí nám to pěstování rádoby vánoční pohody za to?

Proč může žena muže považovat za trotla?

Nevím, jak to přijde, ale někdy v životě se muž zastaví a řekne NEVÍM. V tu chvíli většina žen zpozorní a začne si ho podezíravě prohlížet. Něco není v pořádku. Protože muž, který neví, není v pořádku. Z hlediska většiny žen.

Muži jsou jednodušší než ženy. Věří v to, že se má držet dané slovo, milovat a nezrazovat jeden druhého i v normálním životě a ne jen v romantických seriálech. Nemohou se prostě přátelit s lidmi, kteří jim říkají svině, a to ani na facebooku. A jsou jednodušší nežli ženy v tom, jak směřují ke svému cíli. Jdou totiž přímo. Vychází to z jejich mozkové funkce hledat nejrychlejší cestu mezi dvěma body. Ženy prehistoricky vzato zase více vnímají vlnovky a mezi dvěma body jsou na rozdíl od mužů schopni najít i dvě cesty, kruh :). Vzato čistě matematicky je ideální soužití mezi muži a ženami v tom, když ženy řeknou své plány a nechají muže jeden z nich vybrat. Ono totiž většinou najdou intuitivně ten správný. Žena se většinou zahltí množstvím možností a selže. V rozhodování o směru.

V současné společnosti je mnoho žen většinou vychováváno jako muži. Žijí v mužském světě, mají právo si myslet, že je muži vykořisťují a že decimují jejich ženskost jen na rozdílnost pohlaví v posteli a v oblečení na ples. I když ani to už dnes není to, co to bývalo. :) Obojí. :) Většina žen odkojená školskou docházkou a mužským přehlížením, které začíná tupením otcem, pak ostřením prvním sexuálním stykem, většinou silně násilně vynuceným, to dotupí jako matky, když svým potomkům předávají namísto lásky, soucitu a jemnosti, spíše pravdu, individualitu a svobodu. což ty poslední tři jmenované jsou silně závislé právě na tom, jak se ony dotyčné samostatně rozhodují.

Neznám ženu, která by na rovinu řekla, že se neumí rozhodnout. Většina jich chytře číhá zpoza rohu, když by se totiž ukázalo, že partnerovo rozhodnutí bylo špatné, pak mohou vzít dráhu a ještě mu vesele z bezpečné vzdálenosti vynadají za "jeho" špatné rozhodnutí. Ale ten hlavní šprýgl přijde tehdy, když postavíte ženu v oblasti rozhodnutí vedle sebe do rovnocenné pozice. Většina žen je sice vychovávána, v tom, aby byla samostatná, byla svým způsobem něco jako chlapi, byla tedy stejně rozhodná a silná, ale v okamžiku největšího rozhodnutí se o tom, jaký zvolit další směr, zvolí vždy špatně. Nerozhodnou se sami a nechají za sebe rozhodnout partnera Proč?

Inu, všichni hodnotíme. A ženy mají hlubší paměť nežli muži. Dokáží si pamatovat ne snad více věcí, ale jejich paměť je konstrukčně řešena jakožto systémová, chcete-li kontextová, česky všeobsahující. Příklad, když řeknete okno, muž se zeptá max kde je a jak je velké, nadprůměr zda-li není dvojité. Žena si k tomu dodá ještě zvuky, vůně, emoce, které zažívá, když ho otvírá, prostě všechno. To je celkem velký balík informací. No a protože chlap je dle vyjádření žen často balík, mají pravdu, protože on si vzpomene, leda na jedno okno a to v něm ani neví, kde se to tenkrát tak moc ztřískal. Paradox, protože je chlap blbější, umí se rychleji a efektivnější rozhodovat, protože se nezatěžuje takovým množstvím informací jako má k dispozici mozek ženy. A to jsem ještě vynechal odstavec na tři strany normopisu A4, kde by se popisovalo, jaké emoční stavy jsou s oknem procítěny ve všech útrobách ženiny mysli a někdy, světe div se i těla.

Nesmějte se, když jsem se onehdy při kurzu, který děláme o sexualitě, zeptal jedné účastnice, kde konkretně prožila svou poslední sexuální zkušenost, kterou se tam tak veřejně chlubila, zahrnula mne množstvím historek od vše vybuchujícího vesmíru až po šimrání Boha na uzdičce jeho předkožky; ale kde konkretně se to odehrálo v jejím těle - aspoň na decimetr čtverčný to určit, to mi jaksi ani neukázala. Když jsem se zeptal, jak je to možné v 36 letech, kdy si jako tantrička doslova dle svého vyjádření "prošukala" celý svět, nic nepamatuje ve svém těle, byla tak paralyzovaná, že jsme museli nasadit krizové kapky a pak ještě vodku. Neunesla totiž to, že se nikdy nerozhodla skutečně tělesně přijmout svou sexuální zkušenost a to přímo ve svém těle. Jo, jak říkal starý Lao´c, a to je nějaká doba: "jestliže svou znalost a zkušenost neumíš ukotvit v svém těle, k čemu ti potom je? K pýše tvého rozumu?"

Takže pánové, prostě jde o toto. Přijdete jednou na křižovatku. Máte spolu nějakou cestu za sebou nebo před sebou a to je vlastně jedno, pamatujte si, že vždycky musíte vypadat, že vy víte, kam máte jít. Jakmile se zeptáte na cestu ženy, okamžitě vás opustí v domnění, že jste troska a vyvrhel lidstva, který neumí najít ani v noci cestu na záchod. Mimochodem a víte, co je ten paradox? Jo jistě milé dámy,  část těch mužů je tam omylem, protože oni skutečně nevědí. Pak nemá cenu s nimi stát na křižovatce dva roky a čekat, kam se pohnou. Ideální je, když to neví ani žena, ale chce, abyste ji vy někam posunuli :). Ideální sranda pro trojskou válku. Z vás udělá debila a ještě najde plno obdivovatelů, kteří se do vás pustí v rámci jejího svatého tažení za čistotu krve :(. Chraň nás Panna Mária.

No jde o toto, přijdete do místa, kde žena potřebuje poradit. Ona tedy poradit nechce, ona už dávno ví, kam chce jít, to by jinak dvě hodiny po tom, co se s vámi rozejde, nebyla tak spokojená a v klidu s někým jiným a jinde. Odmysleme si i tyto semetriky, které chtějí jen využít dopravy na další křižovatku a další směr si samozřejmě vybírají sami již za účasti někoho dalšího, stejně hloupého, jako jste byly před půl rokem vy. To nechme taky stranou. To je celkem vzato jejich volba a vypovídá o nich. Nikdy nechtěli skutečně být s někým. Vždy chtěli být jen sami se sebou. Jo myslím, že se tomu říká být sám sebou. Právě proto, že je to stupidita, jelikož to už od doby svého zrodu jste. Vy všichni.

Prostě se soustřeďme :). Jsme na křižovatce. Otázka je kam. Jít. No a muž jako jeden z dvojce zvážní, a protože mu záleží na tom, co jeho partner/rka chce, tak se zeptá. Zeptá se konkrétně, co si představuje, jaké má úmysly a je ochoten svou cestu třebas i podřídit partnerovým návrhům. Tak tam chvíli čekají. Nic se neděje. Stále čekají. A stále se nic neděje. Po chvíli mlčení, řekne žena neuvěřitelně ironickým tónem: "nóooo?". Muž mlčí, jelikož se jí zeptal na její názor a chce jí dát prostor. No a v tuto chvíli jste se pánové stali trotlem, který neví, jak dál. Gratuluji. Tedy trotlem pro ni.

Ve většině ženských mozků v té chvíli proběhne již zmiňovaný střet mnoha informací a pak se objeví jen vztek s jasnou větou: "co to po mně kurva vlastně chce"? Většina žen sáhne do mozku, do svého nejmilejšího orgánu, protože kdyby se rozhodovali tyto dámy srdcem, tak už by byly dávno za křižovatkou, a v něm si uvaří neuvěřitelný smyšlenkový guláš ze všech předchozích zkušeností z chlapy. Mimochodem, opravdu legrační je, že jsou v úplné jiné situaci než kdykoliv před tím, kdy byly, ale stejně se rozhodují na základě získaných životních zkušeností, které jim před tím byly jaksi k prdu, když to dopadlo z jejich pohledu, vždycky blbě. Jinak by totiž zůstali s tím posledním trotlem a nebyly by tady a teď v této situaci znovu. Výsledek? Ani jeden muž jejich života, otcem počínaje jim nikdy nedal možnost postavit se mu na roveň, tak proč by s tím zrovna tenhle teď asi začínal? Jakoby slyšeli zpívat svou matku, většinou také zarputilou obhájkyni ženských práv proti mužskému despotismu. No a hymna zkušeností valících se z mozku udělá to, co udělá. Spustí nedůvěřivost, zlost, vztek na ztracený čas biologických hodin a jedno s druhým vám to nahází na hlavu. A jde si.

Vy jste nyní sami, protože po tomto se milá rychle adaptuje na další cestu a najde si rychle dalšího budulínka, dej mi hrášku, povozím tě na ocasku a jede se dál. Vy si jen uvědomujete, že jste dal oné bytosti zvláštní dar. Prostou možnost sdílet v tu chvíli vše spolu. Komunikovat, tvořit, i hádat se, ale jemně a pro něco. Jedna z mála možností vašeho života, která by mu dala směr, po kterém jste vy všichni vždy toužili. Skutečně toužili?

No a vy pánové. Máte možnost dělat ze sebe blbce a vždy určit směr, který však bude jen náhodným tápáním v realitě. Uděláte-li to však s dostatečnou mužností a přesvědčivostí (tzv. machismus), pak za vámi, i když ji vlastně budete celý život lhát, půjde jako ovečka a bude chroupat trávu a dělat beéé. Ono ji sice časem dojde, že jste blbec a že vůbec nevíte, kam a za čím směřujete, ale to už bývá pozdě. A nebo ze sebe nebudete dělat blbce. Pak, ale na křižovatkách budete většinou sami. Většina žen - dívek si totiž romanticky najde rytíře, co je zachrání = určí jim směr a ony se raději budou celý život potlačovat, aby pak mohli dcerám nenápadně po straně vyprávět, jak to je ve skutečnosti s těmi muži tsts...

Žen ♥ žen, takových, které by si v tu chvíli uvědomili, že stojí na křižovatce proto, že jim jejich partner dal svou důvěru a veškerý svůj respekt vůči jejich osobě, těch mnoho není. Velikost muže spočívá v tom, říct nevím, když nevím a zbytečně si nevymýšlet. Mluvit a žít pravdu, což je nakonec ten správný směr chůze k Bohu. A velikost ženy spočívá v tom, to pochopit, přijmout a říct v té nejtěžší chvíli mužova života: "víš, vlastně není důležité, kam jdeme; důležitější je, že tam jdeme spolu". Protože i smrt je jen další křižovatka, kterou musíme projít. Ale jít k ní spolu, tomu už se dá říkat láska.A žijete-li jí někdo, pak vám Bůh oběma žehnej.

MZZ

Nejneuvěřitelnější článek o Buddhovi, který kdy budete číst

Dnes jsem četl zajímavý text, který mi ukázal, jak moc se uchylujeme do svých představ, aby na nás nedoléhala tíživá realita, kterou neumíme prožívat. Píše se v něm o trápení. O tom, jak nás trápení činí zajímavými. Je zajímavé, jak často podléháme jednostranným pohledům, které opomíjejí i možnost přesně opačnou. Ono být jednostranný je pro nás totiž výhodné. Nemáme proč se zabývat dalšími názory. V podstatě, ten, kdo inklinuje k jednostrannosti až příliš často dává do popředí sám sebe. Své ego, kterého se následně chce zbavit. Třeba za pomoci myšlenek budhismu. Otázkou je jak ony myšlenky vznikaly a co bylo u jejich zrodu a koho tedy tito lidé mohou také následovat, či spíše co, dnes následují.

V textu je mnoho citací na to, že existujeme a uvědomujeme si sami sebe, jen když je tu nějaké trápení. Domnívám se, že existujeme, i když tu trápení je nebo není. Když jsme byly malé děti, které neměli vůbec ponětí o tom, co je to pojem „trápení“ a bolelo nás bříško, existovali jsme. A naše, i když bolavá existence nebyla lží. Když jsme se napili heřmánkového čaje a větříky se uklidnily, existovaly jsme dále. I když bylo vše v pořádku, existovaly jsme. A většinou existujeme dodnes.
Když náš tlačí bota, zujeme ji a opravíme. A když prý nás netlačí, pak neexistujeme. Je zajímavé, že pokud by naše maličkost neexistovala, jak je možné, že na jedné noze botu máme, na druhé podle tohoto výkladu ne a přesto dojdeme domu v bahně a dešti a obě nohy jsou čisté? Když nás nebolí hlava či tělo, nemyslíme na něj. Ano s tím se dá souhlasit, protože reagujeme převážně na bolest. Ale reakce na své tělo jde na vrub svobodné volbě každého z nás, je na každém z nás, jak své tělo vnímáme. Někdo jej může vnímat i bez bolesti, další jen v bolesti, to je naše volba. Naše trápení, pokud je bolest chronického charakteru však může co nejvíce posilovat naše obranné reakce, které se dají shrnout pod jeden výraz - ego. Je to celý souhrn reakcí, které jsou psychické, emotivní i fyzické, a z kterých se skládá naše vnější charakteristika chování, naše osobnost. Ale pokud existence znamená utrpení, pak proč by nám Bůh dal tělo a nechal nás tu trpět? Vždyť by to znamenalo pravý opak než to, co o Bohu tvrdí všechna náboženství. Jak je laskavý a plný úcty k životu. Znamenalo by to, že jsme v podstatě stejní jako ti, kteří toto Bohu podsouvají. Osobně si myslím, že toto říkají o víře a Bohu i lidech ti lidi, kteří měli v životě trápení, třebas fyzicky násilné od jiných lidí, které jim vzalo jejich víru v Boha. To proto, že se v jejich případě tehdy žádný zázrak nestal a Bůh je dle jejich mínění byť neveřejného, nechal na „holičkách“. 

Co když je celý budhismus postaven na osobním selhání jedince, který se jednoho večera vypařil od své ženy Jasódhary a vrátil se za 17 let? Opustit ženu, která právě porodila syna a vydat se na svatou pouť mi skoro normálně zavání tím, že se onen dotyčný prostě jednoduše „posral“ (pardon za emotivní vyjádření, nikoliv soud) ze své otcovské role, no a aby mu to u ostatních lidí prošlo, udělal ze sebe svatého? Protože ona se totiž společnost na takové muže, dívá dost skrze prsty. Tehdy měla rodina jiné postavení. On byl ke všemu panovník, který měl jistě jít všem ostatním příkladem. Copak tohle bylo za příklad? Že pokud se vám chce, můžete se vymluvit na cokoliv, co vám nikdo nemůže dokázat, protože se to odehrává jen ve vaší hlavě, a odejít od problému? Jaký vzkaz dal své době? Že svazek dvou lidí se může kdykoliv zrušit, když má jeden pocit, že mu nevyhovuje? A co hnutí, které pak vzniklo jako jeho odkaz, co mluví jako o jedné ze svých hlavních os, o lásce a o soucitu? Kde byl jeho soucit a jeho láska oněch 17 let, když ho jeho žena a syn potřebovaly? 

Buddha je jedním z největších a nejvlivnějších myslitelů lidstva. Jako aristokratický mladík (nedřel na poli, tak mohl přemýšlet) se probral k otázce problematičnosti lidského života a odešel od své rodiny do „bezdomoví“, jak to tehdy nebylo nic zvláštního, ani nic zvlášť obtížného (příjemné celoroční klima, relativně malé zalidnění, bohatá příroda plná potravy). Utrpení převažuje v životě nad blahem. Nemoc, stáří, úmrtí blízkých a vlastní smrt – to přinejmenším prožije každý. Pro přemýšlivější pak nadto vše je ještě obava z posmrtného osudu i úzkost z toho, zda je jeho život ještě vůbec smysluplný. O strachu a úzkosti nikde nemluví, přesto jsou implicitně obsaženy již v nejprvnějším článku tzv. „dvanáctičlenného řetězu odvislého vznikání“: v nevědomosti. Neboť každá nevědomost je plna strachu před věcmi, před nimiž se poznání už nebojí. A aby došel každý člověk k takovému poznání, to je cíl Buddhovy snahy. Z nevědomosti mimo jiné vyplývá podle něho žízeň (či touha) po životě, po znovuzrození, jak se to vždy v Indii chápe. A pak ovšem již vše jde svým chodem, jenž je řízen karmickou zákonitostí. Že nevědomost nebo žízeň jsou kořeny všech potíží, ale říkali už upanišadoví filosofové před ním, takže nic nového pod sluncem. Otázka, jak reagovat na buddhismus, je filosoficky otevřená. Jde o to, co dnes můžeme začít pociťovat zase jednou neobyčejně apelativně: zda je to se životem tak špatné, že musíme aspoň teoreticky uznat, že lepší je – a naším cílem má být – ne-žití, vyhasnutí. Odpověď nezávisí na blahobytu ani na ztrátě blahobytu, která lidstvo možná čeká; odpověď závisí jen a jen od toho, zda život vůbec jako takový má nějaký smysl. Rozhlédneme-li se kolem sebe na všechno to připravování se stále nějaké nové války, na nedávné i současné koncentráky, na všeobecnou občanskou nesvobodu, na masové ohlupování vládnoucími vrstvami, na perspektivu devastace životního prostředí až na samu hranici možnosti přežití, na velkovýrobu zvířat na zabíjení, na práci, která dosud nepřestala být zotročující – můžeme snadno získat dojem, že život je tak blbý, že nemá a nemůže mít smysl ontologický )vývojový), že jeho smysl skončil. Vyvanutí.... 

Ještě důležitější z hlediska filosofie však je, že vznik reality jako takové se zdá být sám nesmyslný. Pak by celá realita byla jen z blbosti povstalou mučírnou, udržovanou skutečně jen nevědomostí, strachem, žízní a ulpíváním. Kde není boha, který by garantoval smysluplnost světa, je lidskému pomyšlení i lidem samotným jaksi úzko. Ale i bůh v náboženství je chabou zárukou. Musíme se ptát, proč existuje, proč vznikl on sám – má-li to vůbec smysl a k čemu je smysl jeho existence? Pozitivní odpověď je velmi problematická. A i kdyby – proč stvořil svět, když ho stvořit nemusel? Proč stvořil lidi, kteří trpí a mají jedinou pozitivní perspektivu, že umřou a dostanou se zase zpět k bohu (pokud uvažujeme v běžné teistické koncepci – a to vůbec nemluvím o té sadistické fantazii řekněme Kalvína, že předem už jsou určeni mnozí pro peklo, ať by dělali co by dělali :)). I marxistický optimismus hodně zklamal. Velký kolektivní entuziasmus, který provázel vznik socialistických revolucí, vyprchal a byl nahrazen konzumentským pragmatismem 90-tých let, který dosud trvá. Citlivější lidé přestali cítit záruku smyslu života v budování této společnosti, jak ji ještě cítili třeba naši otcové a dědové. I představitelé této společnosti se v praxi a v soukromém životě chovají už jen jako pragmatici a ne jako entuziasti. Tedy ti, kdo by ji chtěli inspirovat a tvořit. K osvobození (k „vyhasnutí“, k nirváně) musí a může dospět jen každý sám cestou cvičení se v uklidňování životních projevů ruku v ruce se systematickou kontemplací nad pomíjivostí všeho, neexistencí boha a duše a definitivním uklidněním v nirváně. Živé a hluboké soucítění se všemi bytostmi, tak charakteristické pro druhou stránku Buddhova poselství, hínajána jaksi mlčky opomíjela. To právě jí vytýkali přívrženci mahájány a odtud i onen vlastně pejorativní název hínajána – „malé vozidlo“ – jen pro „jednotlivce“. Hínajánisté nikdy tento název nepřijali. Nicméně je faktem značně vyhrocený individualismus prvního období vývoje buddhistické filosofie a celé buddhistické obce. Je zajímavé, že už doba Buddhova a bezprostředně následující přináší o tom spoustu dokladů – snad byl individualismus pociťován a prožíván tehdy jako osvobození z vázanosti převážně ještě občinové a nadto kastovní zemědělské společnosti, jíž dosud unikali vlastně jen asketové. Upřímná osvobodivá radost z odchodu do bezdomoví nepochybně ovlivnila začátky buddhistické filosofie jako takové a celému prvnímu období vtiskla individualistický rys. 

Přistupujeme nyní k vlastní filosofii. Filosofie není jen nějaké bádání nad nesmrtelností chrousta, při kterém si pan filosof masíruje svoje ego, jak je chytrej. Není to žádná intelektuální gymnastika na rozhejbání závitů. Není to prostě onanie. Filosof řeší otázky, které se ho bytostně dotýkají, otázky doslova života a smrti. Proč zde něco je. Proč se celý ten cirkus vlastně hýbe. A proč zde vlastně zůstávat? Klíčovou filosofickou tezí Buddhovou bylo odmítnutí existence duše. Moudrý člověk v Indii, Číně, ale i v Evropě mohl a může žít bez potřeby individuální postmortality, jakmile přestane uvažovat a cítit antropocentricky. Tedy když je schopen integrovat sám sebe (a to včetně svého ega), ne se odmítat, ne odmítat své jednotlivé součásti. Má jistotu, že sám fakt života znamená, že „nemůže vypadnout z bytí“, jak říká správně právě evropský filosof – a přitom cítí závazně vnitřní potřebu po tom, aby jako člověk pracoval k tomu, aby byl hlubší a hodnotnější. Úvahy o tom, že Buddha si nemohl přece představovat, že není nesmrtelnosti, opomíjejí skutečnost, že právě člověku hluboce myslícímu a cítícímu, který nadto prošel školou upanišadové moudrosti a pochopil její klady i zápory, je možno poznat a udržet si hluboký vnitřní klid a dokonce jas, který neplyne z iluzívních představ, ale z bezpředsudečného pohledu vývojové skutečnosti tváří v tvář. Nepochybně je zákon karmy u buddhistů a v Indii vůbec metaphysicum par excellence a nic nepomůže, že můžeme o něm elegantně mluvit jako o zákonu skutkové následnosti, který se tváří být jen logickým a přímo vědeckým domyšlením zákona o zachování energie. Ve skutečnosti je to nevyjádřitelná záhada. Ale Indové s ní odedávna pracují, jako my zdárně pracujeme s nevyjádřitelnými záhadami počínaje vůlí Páně a konče samopohybem materialistického universa. Ve všech těchto třech případech nemáme žádné ponětí ani o zdroji a začátku procesu, ani vlastně, přiznejme si to klidně, o správném a pravdivém jeho chodu (zákonitosti jeho chodu) a jen postuláty si tvoříme ohledně jeho důvodu, významu a smyslu.
Cesta k osvobození je pojímána zcela střízlivě. Osvobození je záležitost striktně individuální. Nikdo nám v tom podstatně nepomáhá a pomáhat nemůže. Jen sami, odkázáni pouze na vlastní usilování, bez pomoci, kromě znalosti Buddhova učení (a hínajánové filosofie!), postupujeme vpřed a dosahujeme cíle. Mahájánisti mluví proto o hínajánistech, když nechtějí hovořit pejorativně, jako o škole pratjéka-buddhů, tj. lidí, kteří se stanou Probuzenými (buddhy) samostatně svým vlastním úsilím, ale také jenom sami pro sebe, bez užitku pro ostatní. Pro hínajánového buddhistu také skutečně dosažením (eventuálním dosažením) buddhovství vše končí. Nemá žádné další vazby k tomuto světu, o němž ví, že je založen na nevědomosti, kterou musí prohlédnout a potlačit každý sám, nikdo to nemůže udělat za druhého, ba ani mu v praxi nějak pomoci. Není ke komu se obrátit o pomoc (kromě k hínajánovému filosofovi) ani na tomto světě, a tím méně nad tímto světem, kde sice existují panteony bohů, ale ti jsou na tom stejně jako my a žádnou moc pomoci nemají. Buddha není žádnou transcendentní veličinou, byl prostým člověkem, bódhisattva je jen člověk, postupující vytrvale na cestě k poznání a stará se jen o sebe sama, protože principiálně není možnost pomoci nikomu druhému. V praxi se člověk usilující o osvobození stáhne do samoty, ať už jako poustevník, jak bylo oblíbené v Buddhově době, ať už jako člen mnišské obce, a věnuje se „potlačování“ životního procesu. Není přitom asketou – to buddhismus odmítá – ale nahlížením bezpodstatnosti životních procesů dospívá ke stále většímu oproštění. Odpadá tedy samozřejmě většina, ne-li všechno z toho, co vytváří život náboženský: nejen jakýkoli kult, ale i prostá modlitba, upření citu (ať už lásky nebo pokory nebo palčivého volání svědomí) k čemukoli i komukoli, stejně tak se systematicky odmítá víra i naděje v náboženském slova smyslu a zůstává jen klidné a čím dál tím zklidněnější upnutí pozornosti k cíli, jímž je vyhasnutí všech životních procesů. Stav nirvány je stavem bez vědomí a bez procesů, stavem, který se velmi podobá entropii. Je to stav velice podobný smrti. Je víc než pozoruhodné, že taková nauka o osvobození byla – a je – uvědoměle a pozitivně přijímána milióny lidí. Nirvána je holé nic. Je konec se všemi procesy. Po vyhasnutí přestává existovat cokoli, nirvána je pustá – není v ní nic. Nic neexistuje kromě malého detailu, a to přítomného okamžiku, v přítomném okamžiku musí existovat aspoň „něco“, aby existoval. Avšak to, co vnímáme, je vlastně už právě minulé – pro své okamžikové trvání – tedy jen jakýsi dosud trvající odlesk nebo stopa, jako my dnes víme, že vidouce hvězdy, vidíme jejich stav před tolika a tolika lety např.. Takže tudy se jít taky nedalo, v přítomnosti se budhismus neuchytil. Musel směřovat do představ, tedy k budoucnosti, k tomu, co se nazývá nic :). 

Buddha řekl to nejlepší, co se dá říct (a to, co neřekl, není třeba zkoumat, protože jeho mlčení je tím nejrozumnějším stanoviskem). Ale dějiny filosofie jdou prostě jinudy. Původní Buddhovo učení nepřinášelo obyčejnému člověku vyhlídky nějak moc odlišné od materialismu. Bylo to učení ateistické, popíralo existenci nesmrtelné duše a jeho cílem bylo dosažení stavu prakticky identického s věčnou smrtí. Byla-li tato vyhlídka Indům tak radostná (a nepochybně byla, neboť i jiné staroindické myšlenkové proudy hlásaly jako cíl lidského snažení zrušení individuálního života, což není zase tak nepochopitelné, protože domyslíme-li teorii inkarnací do podoby věčně opakovaného stárnutí, slábnutí a umírání, není to vskutku nic příjemného), pak přece materialisté poskytovali tutéž vyhlídku za daleko lehčích podmínek. „Nirvána“ nečekala podle nich člověka teprve po vysilujícím úsilí táhnoucím se přes sta a tisíce inkarnací, ale hned po individuální smrti. Přistoupil tu druhý a daleko mocnější faktor – a to byla lidová potřeba religiozity. Vzniklo tak náboženství a jeho rituály a dogmata.

A tak budhismus poráží systém pro něj zcela neupotřebitelné jógy, kde má větší cenu určitá intuitivní kontemplace, která nevylučuje pojmové chápání skutečnosti, ale osvěžuje ho. To, co v dějinách filosofického poznávání skutečně funguje, není žádná jógová koncentrace – a na druhé straně kupodivu ani žádná logika –, ale „intuitivní hloubání“, jakési „metafyzické“ naladění mysli, případně celé osobnosti a citlivé reflektování života ve všech jeho projevech, ve všech jeho zákonitostech i nahodilostech – a to právě jóga chce naopak potlačit autosugestivním tréninkem. Takže pryč s ní. Proto je dnes jóga známe především jako systém cviků posilujících tělo a relaxujících mysl, ale není známa jako systém individuální práce s vírou a celistvým rozvojem osobnosti, kterým původně byla. A nutno podotknout, že byla jedním z nejlepších systémů osobního rozvoje, zaměřeného paradoxně, na co největší sepětí s životem v realitě, než to, co z ní zbylo dnes. Dnes mnoha lidem bohužel spíše realitu oddaluje, když se z cvičení jógy stává závod o relaxující. Z buddhismu skutečně vzniká náboženství, protože lidové vrstvy snadno zapomenou na to, že „kosmický“ a „ontologický“ Buddha není bůh (i když filosofové se snaží na to nezapomenout – ale co je pár filosofů proti moři lidí toužících po pomoci, lásce, vykoupení, ráji!). 

Ve snu je stejná realita jako v bdění. Až se probudíme z nevědomosti, pak nám bude naše dosavadní dnešní vnímání světa připadat taky jen jako sen. Nadto i v normálním snu působí sněná skutečnost jako pravá skutečnost: argument – poluce při erotickém snu. Indická filosofie byla silně zasažena upanišadovou mystickou filosofií zejména v tom, že každé indické filosofické učení od buddhismu až po njájovou logiku, od džinismu až po ritualistickou mímánsu, vidělo jako nutný článek, ba většinou jako vyvrcholení a cíl, otázku cesty k osvobození z pout tohoto světa charakterizovaného koloběhem inkarnací. Buddhistická filosofie v Indii doběhla do konce. Byla páteří indického filosofického myšlení. Nikdy nikoho nesváděla k dogmatismu – to je velká čest pro ni! Největší rozkvět indické kultury je nedílně spojen s dobou rozkvětu buddhismu. V období vzniku ADVAITA-VÉDÁNTA se už absolutno nepotřebuje manifestovat a básník a filosof 12. století Šríharsa říká, že ani popisovat, protože se dosvědčuje samo. Nejvyšší filosofií je zde filosofie mlčení. A tak tedy ti, co dnes neběhají jako pasáčci a pasenky s Kršnou na bazalkových polích, kde sexují a vyrábí máslo, jsou už jen advaisti a ti mlčí. Když jsme štastní jsme to my, naše já, které se tomu štěstí, aspoň na onu chvíli oddává. Když milujeme, jsme to my, kdy naše sjednocené já miluje. Já miluje bližního svého, protože jsem-li já jsem já, jak se říká v bibli, pak jde o sjednocení obou částí naší osoby v člověka. V něm se manifestuje já energetické a já hmotné. Já které je metaphysické a já, které je čistou energií. To vlastně křestané se svým slibem ráje, opravdu na tom nejsou tak špatně, jako v budhismu, než si promelete statisíc reinkarnací, ale oni mají to hned za rohem, hups a ráj. :) Nic ve zlém :). 

Víte, dělám si z toho srandu, protože k ničemu jinému než ke srandě to vlastně ani není. Jak jinak by měl člověk brát víru, která odosobní člověka, zakáže mu vnímat jeho tělem, jeho myslí a namísto toho mu naservíruje mnoho přesně připravených linek, o nichž ten, kdo je psal ví, že na ně právě tento typ mysli bude slyšet? A víte proč jsou lidé, kteří píší o utrpení? Protože chtějí abyste s nimi šli trpět taky. Abyste šli cestou, při nichž se všeho vzdáte a jdete do vyvanutí. Protože oni vás sebou potřebují. Namísto toho, aby neotravovali a šli si sami nebo s tím, s kým chtějí jít a kdo chce jít s nimi mají najednou potřebu vás oslovit a sdělovat vám „zaručené“ pravdy a jistoty. To většinou proto, že lidi v spirituální krizi jsou v podstatě v prdeli a jsou celkem rádi, když jdete do té prdele s nimi. Je nás víc, nebudeme se bát vlka nic. V podstatě svého energetického já mají pouze obrovský strach ze smrti a jelikož jsi nejsou schopni uvědomit svou cestu tady ve hmotě a netuší, co s nimi a s jejich egem bude po smrti, půjdou za každým, kdo jim dá jakous takous šanci. Takových jedinců je mnoho a spadnout do podobného stavu bytí, že všechno je utrpení a nic není teď už potřeba dělat, protože to dycky dopadne blbě, nahrávají paradoxně tomu, proti čemu celou tu dobu bojují. A oni bojují proti egu, proti své části sebe sama, kterou nepřijali. A vlastně to dělají jen jako Buddha, on taky trpěl a vlastně se celkem dobře trýznil a mučil, když pochopil, jakou udělal blbost. No na rozdíl od jeho následovníku aspoň domů došel a omluvil se. Komu čest, tomu čest. Že si zvolil sám tuhle cestu je jedna věc, ale že při tom posral život nejméně dvěma lidem, co něm záviseli, to nevím, jestli je má představa vůdce, který ví, co dělá. Pro mne je ten, kdo tohle udělá své ženě, celkem jasnej případ. To si musí v srdci přebrat každej sám. Vnímejme lidi podle jejich činů a ne podle toho, co si myslí. Když Mojžíš, řekl: "Dovol mi spatřit tvou slávu", přál si zemřít, aby jeho duše mohla odstranit hradbu svého paláce, který ji odděluje od božského světa, který si tak toužebně přála spatřit. Tedy to, o čem tu celou dobu mluvíme, akoráť teď ne indicky, ale židovsky. Avšak protože Bůh chtěl ještě Mojžíše mezi živými na zemi, nechtěl Bůh, aby vyšel do světla. I řekl mu: "Střez sebe i svou duši, aby nehleděla, a srdce, aby nerozvažovalo, jinak utoneš." 

Ve všech mystických systémech světa je to stále ta stejná zkušenost. Spojení s Bohem či splynutí s ním není tím nejvyšším a konečným cílem mystikovi Cesty. A to přesto, že spojení a splynutí s nejvyšší jednotou je tím nejvyšším a konečným cílem Cesty. Jde především jen o to v "jakém" STAVU dochází k tomuto spojení. Ono totiž pokud se z vás stane nic, pak se taky nic nemůže spojit s ničím. Už není. A k tomu, aby mohlo vyvanout do nirvány, by se právě těsně před vyvanutím muselo stát tím největším egem ze všech. Aby totiž bylo co vanout. Jinak jde o naprosto zbytečnou činnost.
V cestě za cílem nám všem leží "oceán", který svádí mystika k tomu, aby zde ukončil svou duchovní pouť v exaktickém pohroužení se do něj - unio mystiko, splynutí s jednotou. A propast oddělující božské od lidského najednou není nepřekonatelná. Jenže pokud ji překoná nepřipravený jedinec, viz ta story s jablkem v bibli – sežrali i když neměli; utone v jeho vodách a jeho duše jej opustí. Mizí sice nenávratně v oceánu, z kterého vzešel. Aniž by do něj cokoliv přinesl. Aniž by jej o cokoliv obohatil. Můžeme si říci, že je to v pořádku. Že je zachována rovnováha sil. Naše já zemře a my splyneme s Bohem. Na první pohled lákavé a svůdné. Jak jednoduché. Vlastně to stačí, že? Není třeba nic dělat, k ničemu se upínat. Je to totiž mystická smrt pro lenochy. 

Ale zachovat se tak, aby se naše já rozplynulo v odevzdání se Bohu tak, že budeme "stále patřit na Boha"? Kdo z nás to umí? Jo zaplavat si v oceánu, prosím, udělat pár temp, osvěžit se po dlouhé Cestě, nic neříkám. Ale splynout? Utopit se pro pocit, že je to tak správné? Je to skvělá past pro lidské ego. A tak hurá k vyvanutí. Tím se ego posiluje ani nevíte jak. Všimli jste si taky, jak pyšní jsou často lidé, kteří takto vanou? Jsou totiž jedineční, jsou jiní. No a jsme zase v psychologii, či spíše v poruchách osobnosti – bi-polární porucha se tomu říká.

Stát se lze jedním, člověkem sám v sobě. Bi-polárky s tím mají problém, u nich se může stát jednotou jen jeden, neumí pracovat s dvěma, s hmotou a energii současně. Stejně tak s partnery, kteří jsou světe div dva. To je splynutí toho nejvyššího řádu. My všichni hledáme obrovský kosmos a nejvyšší hlubinu poznání, andělské výšky a ďábelské hloubky všude možně mimo sebe. Přitom my sami, i když jsme jen kapkou, jsme i zároveň oceánem bytí. Jsme v jednotě s Bohem. V sobě. V dokonalé harmonii tady a teď. Už navždy. 

A až teprve potom má na naší Cestě smysl si jít zaplavat. Jednota vstoupí do jednoty. Můžeš si vybrat. Chceš být Alfa nebo Omega?...V každém případě budeš kapkou. Jde jen o to vybrat si jakou. Tou, která nechce nic přinést (vzdává se odpovědnosti za svůj život i životy jiných ze strachu) a nebo tou, která chce i přes všechnu hrůzu světa přijít k Bohu a říct mu, díky? S láskou?

MZZ

- s citací z textu Egon Bondy: Indická filosofie

EXIT MUSIC


v setkáních stopy udržuje pláč
ptá se, cos nepochopil, co jsi zač
míváme sny, co dají sílu vstát
když z prachu smyt je součet ztrát?

miluje potají a nezřetelně bdí
láska v okrajích srdce, kde jsme zlí
jsme jako sníh, když taje žárem
v co promění se smích tvým tvarem?

v životě pro život přicházívá tedy
každý je lodivod, jen někdo naposledy
zasáhneš plnou dlaní a srdce puká 
a nebylo to po snídani a nebyla to ruka?

a vločky nikdy neklesají v přímkách
ptáš se když vznikly, zda letí v linkách?
zrození smrt jsou jenom dva body
běžící chrt zašlápl vločku do svobody

to padá na chvíli darovaná radost
a v tíze bílí a vloček černých bylo dost
nevím, proč hraje se tahleta sudba
až dopadne poslední tak končí hudba

„Lidská zloba vždy chválí minulé a s pohrdáním hledí na současné.“
– Publius Cornelius Tacitus