RUKA ♥

Jsme rukou, rukou Boha, která v našem životě uchopuje jeho dary. No a taky i ty štědrovečerní dárky. Ty nám připomínají, jak se vše točí v cyklech. A my máme mnohdy pocit, že je to i o vánocích vše stejné po 150 a že je to mnohdy čím dále více stejné a hledáme z toho únik. Možná je v tom dnes udělat něco, co není tak běžné. Něco, co se vymkne z rutiny vašeho dosavadního života. Sváteční oběd smrskněte na to, co dům dá a jděte s rodinou, přítelem / přítelkyní, partnerem / partnerkou nebo sami, prostě jen tak do života a kochejte se tím, co vám ten okamžik přinese. Když jste sami na hadry v duši i srdci, tak se vám tohle zrovna nepíše dvakrát dobře. Možná vám jen dává pocítit to, jak důležití jste. A až dojdete na to "vaše" místo, poznáte ho podle zabušení srdce, zkuste si třebas i jen v duchu odříkat těhle pár slov, které nám po sobě zanechal sv. František z Assisi: "BOŽE DEJ MI KLIDNOU MYSL, AŤ SE NEPROTIVÍ TOMU, CO NEMOHU ZMĚNIT, AVŠAK AŤ MÁM ODVAHU ZMĚNIT TO, CO ZMĚNIT MOHU A DEJ MI I TU MOUDROST, TO OBOJE OD SEBE ROZEZNAT." S láskou.  MZZ

VANA ♥

Taky někdy ležíte ve vaně trochu déle? Kolébáte se a přemýšlíte o tom svém? Voda mi vždy zrcadlila porozumění. Přijala mne vždy do své náruče bez ptaní a bez prskání, jako to dělá oheň. Bez závoje nazí balancujeme na pomezí toho, co je skryto pod hladinou a co je nad ní. Vana byla pro mne vždy chvílí koncentrace. Možností zaměřit se dovnitř sebe sama. Uvědomit si, jak závislé jsou mé dva světy, rozumu a citu jeden na druhém. A na tom, že v podstatě nejsou rozděleny. A že je na mém rozhodnutí, jak se vlévám do života. Sobě, svému partnerovi a jiným. Jak vlévám do svého nevědomí své vědomí a obráceně, jak nechávám působit inspiraci a intuici skrze své srdce v tomhle životě. Je to taková meditace v malém. O vědomí, že jsme tou nádobou, která si ze života nabere stejně tak, jako si život nabral z nás. Pěkný den. S láskou. Ale pozor, vždy ležte jen 10 minut. Pak se to pozitivní obrátí v to negativní. Voda nejlépe vyplavuje a nosí emoci. Tak jemně. S láskou. MZZ

KAŽDÝ ♥

Každý z nás je ve vztahu k sobě už úplný a dokonalý. A my nemusíme reagovat podvědomě na spouštěče v podobě filmu, knih, situací či lidí s nimiž se ztotožňujeme. Je to jen náš způsob, jak si připomenout to, o co jsme v životě přišly a my stejně jako ti druzí jen odrážíme pro ostatní různé části celku. Ty staré esoterní texty říkají, že lidé sbírají vztahy a zkušenosti s nimi jen pokud jejich duši nenaplní klid a mír. Jako je na louce plné rozkvetlých květin? Celý trik změny v životě, a to jakékoliv spočívá v tom, že někdo jen musí začít. Ano i ty si právě teď a tady jako jedinec vybíráš nový způsob bytí a podle něj chceš žít v přítomnosti nás druhých, abychom jej viděli a aby se tento způsob obtiskl do příslušného vzorce chování - etikety. Obtiskl silou našeho života. Ježíš, Buddha, Jan Křtitel, Gándhí, matka Tereza nebo Martin Luther King = ti všichni jen zasévali mezi zažité názory své nové myšlenky a to svým jedinečným způsobem... A tak nalezneme-li způsob, jak věřit okolnímu vesmíru, který však skrývá dost důvodů k obavám a přijdeme-li na to, jak nalézt odpuštění na planetě, na níž je pevně zakořeněná pomsta, a kde brát soucit ve světě, který se naučil zabíjet vše, čeho se bojí a nebo tomu nerozumí - získáme tím obrovskou moc... Rozhodnout se pak povznést se nad nenávist má původ ve stejném systému, ze kterého se tato nenávist rodí a pak tedy k tomu není třeba žádný vnější zdroj. Ani partner. Jen my sami. Abychom se mohli milovat s láskou. A tak se osoby, které takové rozhodnutí učiní, stávají živými mosty pro lidi, které milují. Skutečnou sílu života s láskou nalézají svým obyčejným životem v souladu se svou pravdou v systému, který není jejich vnitřnímu přesvědčení většinou nijak nakloněn. A tak ze všech našich osobních rozhodnutí učiněných v dobré víře mohou mít prospěch úplně všichni. A proto je dobré si uvědomit, že v životě se nevyhnutelně staneme právě tím, co se rozhodneme prožít. MZZ

VNÍMÁNÍ ♥

To, co považujeme za pravdu, je výsledkem toho, jak vnímáme svět našimi pěti smysly. Proto je pohled do zrcadla tak pravdivý. Na rozdíl od slov. Ta sice přinášejí pocit svobody, ale jen do chvíle nežli se na svoje činy podíváme v zrcadle pravdy sebe sama. Není žádné láska, soucit, laskavost ani svoboda, když jeden nechce slyšet pravdu a druhý je připraven mu lhát. Proto většina vztahů zanikne v okamžiku, když mají dva spolu přejít k lásce. Totiž ve vztahu, která má být trvalý, je nejhorší přechod od lži k pravdě. Myslíte si, že je to hrozné? Že váš vztah nelže? Ok, tak stačí podat partnerovi zrcadlo. Říkat nemusíte nic. Každý člověk má ke své pravdě svá poznání, své důvody, své kořeny, ale to ho neopravňuje vidět v jiné pravdě jiného člověka důvod k nenávisti. Takže v čem si váš vztah většinou nejvíce lže? Většinou v tom, že mu nejde o lásku, ale o její protiklad. O moc. O sílu ovládat vztah i druhé pro svoje vlastní bezpečí. Bezpečí svého ega, svých názorů, svého světa. Láska je odmaskovává. Do pravdy, V pravdě totiž lež neumí žít. V ní může žít pouze láska. Mít objektivní pravdu však nelze. To bude pravda pokřivená vždy subjektivitou vašeho vnímání. Vašimi smysly. Ty sice neumí lhát, ale dají se programovat na to, uvidět to, co jim mysl předestírá jako to, co je dobré a povolené (rodiče, společnost). Pravda je základní norma bytí každého z nás. Ta, jenž nosíme ve svém srdci, nikoliv ve své mysli. Jediná věc, která nás všechny spojuje. Projevem naší osobní pravdy je pak buď láska nebo moc. Co je plodem té které, poznáte vždy jednoduše. Zrozená z moci plodí pravdivou smrt, nenávist a zlobu. Rozchod. Z lásky zrozená pravda tvoří opravdový svět. Podstatné na něm je to, že na tomto základě vytvoří on sám základ toho, čemu se dá říkat život. Život sám, je-li zrozený z lásky, je nejmocnější silou. A tak můžete mít moc i lásku současně. Usilujete-li ve svém životě o pravdu. A nejsnadnějším indikátorem toho, je váš partner. Vidíte v něm jen sami sebe. MZZ

OPRAVDU O PRAVDU?

Přišla za mnou žena. Neznal jsem ji, chce prý výklad karet. Ok, Domluvili jsme si schůzku. Přišla. To by nebylo nic divného. Divné bylo, že výklad sám, když jsem jej udělal, mne překvapil, protože neodpovídal naprosto v ničem tomu, na co se ptala. Což o to, to se stává, ale teď to bylo jiné, úplně jiné. Díval jsem se do karet, na ní, zase do karet a nic jsem neříkal. Po chvíli opravdu dlouhého mlčení jsem si uvědomil, že pláče. Seděla před mnou a brečela jako malá holka. Podal jsem ji mlčky kapesník a šel pro krizové kapky, pro jistotu. Udělal jsem jí čaj, podal jí ho a seděl jsem. Dál naproti ní a tiše a mlčky. Což nebývá mnohdy; tedy ti, kdo mne znají vědí, jak sem ukecanej; snadné :).

Zvedla oči z kapesníku a poprvé se malinko usmála. To, asi už působil med v čaji, co se rozvoněl po místnosti. Stále jsem se na ní jen díval a ona plakala. Pro chlapa, když vidí brečet ženu, to není nic snadného. Pak se zarazila, nabrala dech a povídá, že se ptala na naprostou blbost. A že to nemělo žádný smysl, ta její otázka, že se jen chtěla dostat blízko ke mně. Poslední slova skoro zašeptala. vytřeštil jsem oči a požádal o vysvětlení. Když se trochu situace ustálila, vyprávěla mi, že zažila změnu člověka, její známé, s kterým jsem strávil chvíli času na kurzu stylistiky, kde jsem ji učil. Říkala, že tu dotyčnou zná z dřívějška a že se na ní nemohla vynadívat, když se s ní nějaký čas potom, potkala. Řekla mi, že v životě neviděla takovou změnu v tom, jak se ten člověk začal chovat opravdově. Řekla mi, zvědavci, že to neumí popsat slovy, že z ní byla jen cítit opravdovost. Pravda. že byla tím, čím byla a byla na to pyšná.

Na mé nechápavé zakroucení hlavou mi řekla, že myslí to, že má najednou pocit, že si s ní může promluvit o čemkoliv, že se jim oběma až neuvěřitelně zjednodušila komunikace, že od ní přestala čekat zázraky a ony se vlastně začaly dít. Řekla mi, že je strašně unavená životem (je jí 35), protože musela celý život lhát. Všem kolem a nakonec i sobě. A na moje pozvednuté obočí, které se ptalo proč, odpověděla, že jí právě tahle žena řekla, na stejnou otázku, jak se jí podařilo se tak uvolnit do života. Že dostala odpověď: "potkala jsem člověka, před kterým si nemusím na nic hrát a kterému nemusím lhát". Jan Antonín Baťa říkával: "pravda vyjde na povrch, jako olej na vodu".

Více, jak desítku let, dělám do image lidí. A vnímám, že ano, toto je skoro přesně popsaný problém, celé naší společnosti. Na povrchu nás je něco jiného než uvnitř. V oblečení a i v názorech. Odhodily jsme svoje ega do zákopu názorových válek a dali jim možnost lhát. V zájmu naší "ochrany", prý... . Ego je ve vymýšlení těchto důvodů velmi vynalézavé. Ale není viníkem. To my táhneme své názory, přejaté z rodinného second handu celý život sebou. A lžeme tím, že přebíráme i ty a táhneme sebou i na sobě právě ty s kterými se až tak vnitřně neztotožňujeme.


Vždyť, ale přeci lidi, když si lžete, přijdete úplně o vše. O vše falešné, co bylo vy vašem životě. A tak abychom nezůstali sami sebou, sami se sebou, protože se sami sebe nejvíce bojíme, raději sobě i všem kolem lžeme. Ono mluvit pravdu o svých citech a pocitech, chce větší odvahu nežli lhát. A to jsem ji to řekl. Nakonec našla odvahu se zeptat na něco, co ji trápilo a ještě chvíli jsme si povídali. Když se zvedla, odcházela úplně jinak než když přišla. Bylo to znát v jejím postoji, pohledu, držení těla. Uvědomil jsem si při pohledu na ní, jak je živoucí pravda krásná. A taky to, že sice ne každý může pravdu vidět, ale každý může být pravdou. 

Řekla mi, mezi dveřmi, že čekala pěkného sprosťáka. Prvotní varování od kámošky zabralo. V bezpečné vzdálenosti odcházejíc. Ale, že děkuje, že si uvědomila, jak sprostá byla ona tím, co si myslela a v co uvěřila aniž by si dala tu práci, si to ověřit. Usmál sem se nebo ušklíbl, ani nevím a povídám, že sprostý být umím taky a pěkně, a že jí chápu. Protože, když vy někomu, kdo žije ve lži, vykládáte pravdu, vždy má pocit, že mluvíte sprostě, i když byste citovali spisovně z oxfordského výkladového slovníku. Mám ji, ale kvůli tomu lhát? Poděkovala, usmála se taky a šla. Řekla, že jde jednat. Něco udělat, co prý měla udělat už dávno. :), v policejních svodkách se neobjevuje, takže to nebyl trestný čin.

Jednat znamená mít pravdu. Protože pak máme o světě spolehlivou představu. Aby mohla být věta pravdivá, musí být pravda. Pravdivé věty jsou možné jen díky tomu, že skutečnost není nekonečně mnohoznačná a proměnlivá - skutečnost má svou pravdivost, svou pravdu. Projevenou námi. To, že naše věty jsou tak pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všemu a všem je ve světě našeho života jeho centrem pravda. A pravda sídlí jedině v srdci. V svobodném srdci. V srdci nezatíženém pohádkovými představami o věčném boji princů a princezen o to, kdo bude první vyvolený a zvítězí v zápase o ruku jediné dcery království; o tom, co je špatně či dobře nebo snad o tom, kdo je horší či lepší... .

V srdci, které chce žít normální život bez nutnosti malovat si pocit štěstí na zdi sociálních sítí, ale sdílet jej prostě lidsky s těmi, které miluje třebas upečenou svatomartinskou husou.

Chybí nám schopnost milovat pravdu. My totiž k smrti rádi milujeme jen ty, co nám lžou.

MZZ

DOKONALOSTnebo KVALITA ♥

Jedním z nejhorších druhů lidské závislostí je závislost na dokonalosti. Nic není dobře, nikomu se nejde zavděčit, všechno je špatně, nesplňujete-li náročné normy, které splnit ani nejdou, tak se bere další člověk jako kus na hraní. Ano, závislost na dokonalosti je psychopatická úchylka, kterou její nositelé terorizují své okolí a své vztahy. 

Všechny přírodní národy jasně chápou rozdíl mezi dokonalostí a kvalitou. Když jsem dělal jednou dýmkový obřad na počest návštěvy jednoho indiánského náčelníka z USA, klepaly se mi celou dobu před tím i během obřadu ruce i hlas. Odříkat modlitbu jsem zvládl a pak jsem mu třesoucí se rukou podal kalumet a čekal co bude, on se jen lehce usmál a řekl lakotsko-anglicky: "Yuštan tanka tȟóka. Heart is čanku." Což se dá přeložit jako: "Dokonalost je nepřítel. Srdce je cesta."

Dokonalost totiž netoleruje naše lidské chyby. Zatímco beru li sám sebe jakožto lidskou bytost s určitou kvalitou (sebevědomím), pak ta chyby sobě přiznává a učí se z nich. Ti, kteří jsou závislí na dokonalosti, mají malou toleranci k jakýmkoliv chybám nebo vůbec projevům zranitelnosti jakéhokoliv druhu. Jejich mysl si totiž naši otevřenost srdce a zranitelnost spojuje se slabostí, nikoliv silou. Pro tyhle lidi jste slabým kusem a to, co následuje je pouze opovržení a opuštění, v případě vztahu, co nejrychleji a s co největším rancem zásob. Pro ně samozřejmě, vy stejně brzo umřete, když jste slabej kus, co nemá šanci.

Původní společnosti totiž na rozdíl od těchto psychopatických výtvorů civilizace, kterým se lidi ani snad říkat nedá, chápou zranitelnost jako vyjádření lidské síly. Dobře vědí, že zranitelnost pramení nikoliv z ega, ale z našeho vnitřního já, z naší podstaty.

Kdokoliv propadne iluzi o dokonalosti, například tím, že namísto následování svého srdce a hlavy se stane otrokem nějakého dostupného učení o dokonalosti (což jsou v podstatě všechna náboženství a jejich projevy) a nebo jejich představitelů, kteří s tím spojují i pojem moc, kterou těmto nebožtíkům slibují, tvoří pak úctyhodný zástup živých mrtvých. Ano tihle lidi se stanou chodící figurínou. Popírají totiž svou dospělost. Svou dospělou lidskost a životní energii investují do udržování svého pečlivě kultivovaného obrazu. Třikrát běda, jak se jim do jejich obrazu dokonalosti nabouráte svou poznámkou či otázkou. Namísto, aby ukázali jací opravdu jsou, tráví svůj čas tím, že neustále vylepšují svůj image vnější i vnitřní. Angličané jim říkávají "seminar junkies", to podle toho, že z diplomů o kurzech osobního rozvoje by si mohli vytapetovat barák. Hlavní je jejich fasáda a to jak chtějí být vnímáni. Ale jsou v podstatě líni sami cokoliv dokončit.

Dokonalost je totiž stínovou stránkou KVALITY lidského bytí. Nic proti jeho soustavnému zlepšování. Naopak. Ale jde o to, jakým způsobem použijte svou MOC, svou SÍLU. Pokud ji nasměřujete proti někomu proto, aby vám nepřekážel v plnění vašeho snu o dokonalosti, jste závisláci na svém bohužel jen ego obrazu. Bez srdce a bez duše. A čím více to popíráte, tím více to platí. Takový image se nikdy nepovede. Ani nemůže. Chybí mu z pohledu psychopata dokonalost. Tento člověk se takto ani nikdy nemůže stát vůdcem. I když právě o to tolik stojí. Tato závislost o vás říká, že jste nikdy neměli možnost rozvinout své kvality jako vůdce. Což se intrikami, nezodpovědností, neopatrností v sexu, vulgaritami a lhaním, či krádežemi prostě nedožene. Vůdcovské kvality jsou totiž přesně opačné. Bez nich by totiž své životy do rukou jedince, prvotní národy nikdy nevložily.

A ještě pozor! Krása není dokonalost. Láska je totiž je touha po kráse, nikoliv po dokonalosti. Láska dokáže podporovat vás, když se hrabete z chyb, protože miluje vás, chyby netoleruje, ale dává vám možnost se s nimi poprat. Milovat vady je totiž větší láska než milovat dokonalost. Už proto, že naprostá dokonalost vede k totální prázdnotě. Čili prostor pro fanatické rozpouštěče ega a milující bezpodmíňáky, plující k vyvanutí. Dejte si na ně pozor. Lepší jsou živé chyby nežli mrtvá dokonalost.

MZZ

hudba: https://youtu.be/slbfJtewzvE

Únava

Unavují nás i pocity = přestáváme cítit. A stejně tak i tělo je unavené z fyzické zátěže. Únava znamená v těchto případech vždy jedno = spotřebovali jsme dočasně zásobu své energie. Ovšem jen dočasně. Po spánku, jídle, nebo změně kontextu naší komunikace se naše motory roztočí znovu.

Existují dva druhy únavy. Imaginární a skutečná. Obvykle si myslíme,že jsme unaveni, i když ve skutečnosti nic takového nenastalo. Získáme-li novou motivaci (někdy stačí i letní oblečení žen, že pánové) jsem často „překvapeni" jakou energii v sobě ještě objevíme. Říkáme tomu obvykle rčením „chytá druhý dech". Ke stejnému jevu dochází nejen fyzicky, i v oblasti myšlení a prožívání je to stejné. Můžeme pracovat na tom dostat se ke svému druhému zásobníku energie.

Skutečná únava, odlišná od té prvotní, nastává když jsou vyčerpány nejméně oba zásobníky. A někdy když je vyčerpán i třetí rezervoár. Pak je již nutný odpočinek na všech úrovních jinak se náš stroj zhroutí. Náš stroj je připraven vyrobit každý den vždy aspoň malý nadbytek energie všech tří druhů energií. Využíváme však pouze malou část z toho, co přijímáme. Přesto je naše energie někde ztracená a my odcházíme do postele unaveni, vyčerpáni. Proč?

Když své tělo přirovnáme třípatrovému domu, jehož každé patro je věnováno zvláštní formě práce. V přízemí probíhá náš fyzický život, v prvním patře prožíváme své emoce a v druhém neboli horním patře probíhá náš intelektuální život. Když tedy pracujeme v jednom z pater nemusíme přeci mít rozsvíceno v celém domě, ne? To by bylo plýtvání. Stejně tak bysme neměli plýtvat energií na všech třech úrovních organismu, když používáme jenom jedno. Když přemýšlíme není k tomu nutný pohyb a naopak když pracujeme fyzicky nemusíme se nijak unavovat myšlením.

Hlavní zdroje ztrát energie jsou také tři a odpovídají třem patrům našeho domu. Můžeme je popsat jako ztráta z nevědomé svalové činnosti, ztráta z bloudění myšlenek a ztráta z našich trápení.

Je dobré naučit se vypnout libovolně energii na každém patře, aby náš stroj neběžel, i když nejsme v řídící místnosti. Každá „nevědomá" činnost plýtvá vaší energií. Pouze vědomá činnost se zaměřenou energii energii samu uchovává.

První šetření energií = zaměstnávat se vědomě a volně a nedovolit žádné činnosti uniknout naší pozornosti a tím utéct s vlastní energií pryč. Např. jak právě nyní sedíte u svého PC? Se vší pravděpodobností sedíte s naprosto zbytečnou námahou. Nohy jsou napnuté, krční svaly natažené, ruce nejsou uvolněné. To znamená, že máte rozsvíceno ve všech pokojích v přízemí i když si čtete, tedy zaměstnáváte druhé patro. Náprava spočívá v uvolnění těla, když jej nepoužíváme. Pokaždé, když tělo nepoužíváme nechme jej uvolněné. Ušetříme obrovské množství energie.

Bezúčelné přemýšlení = ztráta energie č. 2.Ci vidíte např při cestách vlakem či v autobuse? V tramvaji či MHD? Pozorujte někdy své spolucestující. Nezabývají se řešením konkrétních případů. Jejich mysl pouze přelétá na příhodami tohoto dne, včerejška nebo minulého roku. Nesnaží se přijít ani k nějakému řešení. Vlastně ani nepřemýšlejí. Ale systém mozku, který se zabývá myšlenkami, asociacemi a obrazy využívá vaši energii. Když si později něco uvědomíte a chcete použít mozek k nějakému účelu, zjistíte, že vaše denní spotřeba energie je vyčerpána. Řešení = když přistihnete svůj mozek, jak bezcílně bloumá, dejte mu pevný rámec pro jeho činnost. Zopakujte si násobilku, mantru, řeč na setkání nebo si projděte denní rozvrh. Neponechávejte mysl, aby se sama unavovala.

Trápení aneb neúmyslné cítění je třetím zdrojem naší únavy a to asi nejčastějším. Více než plýtvání myšlenkami a tělesnou energií. Trápit se kvůli včerejším nebo zítřejším událostem, jenž nejsou přítomné, ale existují pouze v paměti nás okrádá o energii, kterou bysme mohli cítit v přítomném okamžiku. Teď. Řešením je místo toho se soustředit na přítomnou osobu nebo situaci. Ať se včerejšek a zítřek postarají sami o sebe.

Až vyzkoušíte tyto metody, velmi brzy zjistíte, že máte víc energie než teď potřebujete. A na co ji smysluplně zaměříte bude už na vás. Tak mnoho zdaru s únavou.

zdroj: Michal Zachar s použitím materiálů A.R. Orange - Šetření naší energií ze sborníku Čtvrtá cesta, nakl. Malvern 2010