IMAGEMAKER

Abychom se mohli nadechnout, potřebujeme prostor. Nejen ten kolem těla, ale i ten uvnitř. Jenže svět, který jsme si zaplnili až po okraj, dýchat neumí. A tak pomalu dusí i nás. Dýchá ještě prostor? Když se kolem sebe rozhlédneme, máloco zůstává nedotčeno lidskou činností. Země je čím dál plnější množstvím staveb, a vnitřní prostory našich domovů jsou zaplněné až po poslední centimetr. Všechno sice něco říká, ale všechno zároveň něco chce. Prostor. A přitom právě ten, co zůstává tichým, nenápadným, volným místem, bývá tím nejdůležitějším. To je totiž to jediné místo, v němž se může odehrát skutečný pohyb. Prostor, který nevyplňuje shluk věcí. V našich domovech, pracovních směnách i digitálních světech jsme si zvykli maximalizovat, efektivizovat, využívat každé volné místo. Jenže tím nám zároveň mizí ona nepostřehnutelná trocha prostoru, která dává našemu životu rytmus. Když je všechno zaplněné, nezůstává už kam vejít, ani odkud vyjít. A to platí nejen pro věci, ale i pro myšlenky. Zvykl...

Někdy nás nejvíc ovlivní to, co se nestalo. Tichá gesta, která nezraňují. Láska, která nebrala. A vděčnost za hranice, které nebyly překročeny. Ani to není málo. Někdy si říkáme podivné věty. Třeba: „ Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě v životě udělal/a. I za to, co jsi neudělal/a .“ Na první poslech to zní jako laciný citát z instagramového příběhu, který má být zároveň vděčný, sarkastický i moudrý. Ve skutečnosti ale tahle věta v sobě skrývá cosi velmi lidského. A velmi křehkého. Protože děkovat za to, co někdo neudělal, není samozřejmost. Ani banalita. Je to věta, která vyžaduje odstup, odvahu a taky kus dospělosti. Ne té okázalé, která se honosí na míru šitým diářem a velkou hypotékou. Ale té vnitřní, která se nebojí vidět jemné vrstvy vztahu, tedy i ty, kde se nic nestalo. Právě tam, kde nedošlo ke zradě, k manipulaci, ke zneužití moci. Právě tam, kde někdo něco neudělal, i když mohl/a. Mlčení, které neničí Vztahy se až příliš často definují podle toho, co v nich bylo. Společné z...

Pro mnoho žen je mateřská výhybkou na vedlejší kolej. Místo návratu na svou pozici je čeká nižší plat, horší role a mlčení státu, který tuto trať dávno přestal udržovat. Návrat z mateřské by měl být mostem zpátky do profesního života. V české realitě ale spíš připomíná šplhání do vlaku, který už mezitím změnil směr i rychlost. Třetina žen přijde o původní místo, více než polovina o část platu. A to nemluvím o ztrátě důstojnosti, odbornosti a perspektivy. V tomto článku se chci podívat na to, proč český systém návratu do práce selhává, co dělají jiné země lépe. A také proč politici před volbami slibují, že do tohoto vlaku nastoupí, ale hned po volbách nikam nejedou. Fakta tvrdě na stůl Podle dat iniciativy Mumdoo zažívá až 70 % žen po návratu z rodičovské dovolené znevýhodnění. Nejde však o okrajový problém, ale o systémový vzorec. Třetina žen se už nikdy nevrátí na svou původní pracovní pozici. Více než polovina z nich přijímá návrat do práce, ale za nižší mzdu. Jejich kariérní růst se...