IMAGEMAKER

Každý vztah začíná tělem dřív, než začne slovem. Lidé to jen zapomněli. Oslík ve vánoční reklamě nestojí o moudra ani rady. Stojí o bezpečí. O soucitný pohled. O něčí ruku na čele. Maria mu ho dá – pomalu, jemně, s hlubokým respektem. A tím obnoví něco, co v moderní komunikaci zoufale chybí: neverbální uznání. V image a neverbální práci se učíme, že tělo je první médium pravdy. Každé gesto nese zprávu. Dotyk není banální čin, ale akt lidskosti. A právě ten dotyk – čelo na čelo – je něco, co většina lidí v reálném životě neprožije měsíce či roky. Proto působí tak silně. Pokud má člověk obnovit vlastní sebehodnotu, často nemusí začít slovy, ale tělem. Tělo dokáže říct: vidím tě, jsem s tebou, nejsi nástroj. PRAKTICKÉ CVIČENÍ: „Neverbální gesto uznání“ Použitelné v partnerských vztazích, při práci s klienty i dětmi. Postavte se nebo posaďte naproti druhému. Neříkejte nic. Jen zvedněte ruku a velmi jemně se dotkněte jeho ramene nebo paže. Držte kontakt dvě vteřiny – déle není...

Vizuální dojem lídra se obvykle řeší v rovině oblečení, barev a stylu. To všechno má smysl, ale bio-leadership připomíná ještě jednu, často přehlíženou vrstvu: tělo samotné je první a nejdůležitější „ logo “ člověka, který stojí v čele. Ne v tom smyslu, že musí být dokonalé. Spíš v tom, že jeho držení, dech a drobné pohyby okamžitě ukazují, v jakém klimatu se tým právě nachází. Představ si dva šéfy ve stejné košili. Jeden má ramena stažená dopředu, hlavu lehce vtaženou do krku, koutky úst napjaté do povinného úsměvu. Druhý stojí pevně na zemi, dech mu volně plyne, pohled je klidný a otevřený. Ten první může říkat, že „všechno zvládneme“, a stejně bude působit, jako by se systém každou chvíli zhroutil. Ten druhý nemusí říct skoro nic a prostor se přesto zklidní. Rozdíl není v outfitu, ale v nervovém systému, který ten outfit nese. Image-making v tomhle pojetí není o naučené masce. Naopak, pracuje s tím, aby tělo, hlas a slova byly co nejvíc v souladu. Styl oblečení je důležitý, ale bez ...

Tělo nikdy nelže. To je první a nejjednodušší lekce neverbální komunikace. Když se ale podíváme blíž, zjistíme, že tělo nelže ani tehdy, když mluví jazykem ega. Jen vyjadřuje přesně to, co se uvnitř děje – konflikt mezi tím, čím chceme být, a tím, kým skutečně jsme. Ego je režisér, který nás nutí hrát role. Dává nám pokyny, jak se tvářit, jak stát, jak dýchat. A my mu často věříme. Díváme se do zrcadla a snažíme se vypadat správně. Jenže „správně“ není totéž co autenticky. Tělo cítí, když předstíráme. Nadechne se jinak, pohled ztuhne, paže se sevřou. Je to jako jemný alarm, který říká: „Nejsi doma.“ Kdo se věnuje práci s tělem nebo image, ví, že právě tyto mikro-signály jsou klíčem k pravdivé přitažlivosti. Nepůsobíme dobře, když se snažíme. Působíme dobře, když jsme přítomní. Tělo, které je v rovnováze, nepotřebuje nic dokazovat. Stačí mu být. Cvičení: Rezonance postoje Postav se před zrcadlo, uvolni ramena a dýchej pomalu. Vnímej, jak se tělo samo usazuje. Nepřemýšlej, co je...

Když se řekne image, většina lidí si představí vzhled. Styl oblečení, držení těla, make-up, možná i tón hlasu. Ale málokdo si uvědomí, že existuje i něco jako čichová image . A že právě ta často rozhodne dřív, než stačíme pozdravit. Vůně se dojem nevytváří, ona ho zakóduje. Čichová informace vstupuje do limbického systému bez vědomé kontroly. To znamená, že člověka buď přijmeme, nebo odmítneme, ještě než stihneme vyhodnotit, co říká a jak se tváří. A přesto většina z nás vůni zcela ignoruje. Používáme univerzální kosmetiku, silné parfémy, které se hodí spíš na večerní recepci než do ranní tramvaje, nebo si vůni nevybíráme vůbec, a tím se vzdáváme jedné z nejúčinnějších neverbálních zbraní. 👃 Vůně jako součást vaší značky Vizuální styl je důležitý. Ale voníte taky nějak? A ladí to s tím, jak působíte? Každý člověk má svůj přirozený pach, a čím víc se sám se sebou sladí, tím příjemnější je jeho tělesná vůně pro okolí. Nejde o to, aby byl „cítit po růžích“, ale aby voněl autenticky...

Digitální svět nás naučil dívat se na sebe jako na avatara. Jako na něco, co lze vylepšit filtrem, přibarvit, zostřit a během vteřiny přepnout. Jenže stejný princip, rychlá změna nálady, rychlá změna identity, která se potichu přelévá do našeho fyzického světa. A tam dělá daleko větší škody. Lidé si často myslí, že jejich styl oblékání je „náhoda“. Že si prostě „něco vezmou“. Jenže vzhled není nahodilý. Je to nejstarší forma komunikace , která začíná ještě dřív, než promluvíme. Ať chceme, nebo nechceme, tělo říká pravdu, i když my mlčíme. Styl jako offline avatar Když se člověk cítí ztracený, začne nosit tlumené barvy . Když se bojí být vidět, schová se do černé. Když je roztříštěný, jeho outfit je roztříštěný také: jiný styl, jiný střih, jiný tón — jako feed, který nedává smysl. A naopak: Když je někdo usazený, čitelný, přítomný, jeho vzhled působí jako celek. Barvy ladí s energií dne, střihy s tělem, držení těla s náladou. Není to dokonalost — je to soulad. Tělo a outfit sp...