Dotyk, který vrací důstojnost: Co nás oslík a Maria učí o lidském těle?

🕮 Publikováno

Každý vztah začíná tělem dřív, než začne slovem. Lidé to jen zapomněli. Oslík ve vánoční reklamě nestojí o moudra ani rady. Stojí o bezpečí. O soucitný pohled. O něčí ruku na čele. Maria mu ho dá – pomalu, jemně, s hlubokým respektem. A tím obnoví něco, co v moderní komunikaci zoufale chybí: neverbální uznání.

V image a neverbální práci se učíme, že tělo je první médium pravdy. Každé gesto nese zprávu. Dotyk není banální čin, ale akt lidskosti.
A právě ten dotyk – čelo na čelo – je něco, co většina lidí v reálném životě neprožije měsíce či roky. Proto působí tak silně.

Pokud má člověk obnovit vlastní sebehodnotu, často nemusí začít slovy, ale tělem. Tělo dokáže říct: vidím tě, jsem s tebou, nejsi nástroj.

PRAKTICKÉ CVIČENÍ: „Neverbální gesto uznání“

Použitelné v partnerských vztazích, při práci s klienty i dětmi.

  1. Postavte se nebo posaďte naproti druhému.

  2. Neříkejte nic. Jen zvedněte ruku a velmi jemně se dotkněte jeho ramene nebo paže.

  3. Držte kontakt dvě vteřiny – déle není potřeba.

  4. Dovolte tělu, aby se přirozeně uvolnilo.

Tělem říkáte: „Jsi tu. Vnímám tě.“ A to někdy stačí víc než jakákoli věta.

👉 Navazuje na článek: Když žijeme jako oslíci. O světle, které nosí ti nejunavenější

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Učení? Kámoš, ne žrádlo

🕮 Publikováno
Obrázek
Proč je každodenní učení silnější než si myslíme Učení obvykle nastává tehdy, když uděláte chybu a pak změníte své chování, abyste ji neopakovali. Učení je jedním z těch slov, která si při jejich vyslovení ostatní spojují s čímsi strukturovaným, oficiálním a až znepokojivě systematickým. Jsou to povětšinou místa našeho dětství. Školní lavice, tabule a křída, přezdívky učitelů a bohužel často ještě stále přítomný zápas s biflováním . S trochou nadsázky bychom mohli říct, že pro některé skončí učení ve chvíli, kdy si naposledy nasadí promoční střapce. Co když je to ale přesně naopak? Co když se to nejpodstatnější začínáme učit až ve chvíli, kdy opustíme učebny? Inu, každý den vstřebáváme nové informace. Učíme se neustále a většinu z toho si ani neuvědomujeme. Mozek není pasivní schránka, kterou jednou provždy naplníme. Je to procesor. Neustále propojuje, odpojuje, opravuje a hledá cesty, jak reagovat efektivněji. Neučíme se proto, že bychom se chtěli zlepšit. Učíme se, protože je to způs...
Čtěte více »

Barvy trochu jinak: Červená

🕮 Publikováno
Obrázek
Červená barva je energie. Má nejdelší vlnovou délku a působí na naše tělo jako muleta na býka. Pojďme se bavit o barvách, jen trochu jinak. Barvy jsou nositelé informací Většina lidí si barvy spojuje s pocity. Červená? To je láska, krev, pro ty ortodoxní hřích. Zelená? Příroda. Modrá? Klid. Ale tahle slova barvy popisují nepřesně. Vznikla z kulturních symbolů regionů, v nichž žijeme i z našich osobních zkušeností. To je jistě v pořádku. Jen to neodráží ještě jednu rovinu, s níž barvy pracují, a tou je naše nevědomí. Zkusme se podívat na barvy jinak. Položili jste si někdy otázku, proč jsou barvy důležité pro život? Proč je na jednu stranu tolik podceňujeme a na druhou se jimi řídíme? Protože to jsou v prvé řadě nosiči informací. Jde o  část světelného spektra , které na nás působí. Nejsou ovlivněny kulturou, ideologií, vírou ani zkušenostmi. To vše totiž můžeme skrze mozek sami pro sebe nějak vysvětlit. Postavíme si bariéry, kterými pron...
Čtěte více »

Proč se bojíme přihlásit k tomu, co nás skutečně rozechvívá?

🕮 Publikováno
Obrázek
Proč dáváme hlas těm, kdo působí slabě, a zapomínáme na ty, kteří září? Esej o soucitu, projekci a odvaze přiznat si, co nás skutečně oslovuje. Byla jednou jedna dívka, která se vytrácela. Ne ze světa, ale z pozornosti. Navenek působila silně, elegantně, přirozeně. Měla hlas, styl, charisma. A tak se stala favoritkou. Nepsanou, samozřejmou. Právě proto zůstala bez hlasů. V televizních soutěžích dochází k zvláštnímu jevu. Ten, kdo působí jako jasný vítěz, často vypadne mezi prvními. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale protože lidé jeho sílu zamění za samozřejmost. „Ten přece pomoc nepotřebuje.“ A tak posílají své hlasy jinam. Tam, kde si myslí, že cítí slabost, bolest, nejistotu. Ale co když tím nevědomky odvracíme zrak od těch, kteří nás potřebují nejvíc? Často říkáme, že jednáme ze soucitu. Ale soucit , pokud nevychází z přítomnosti, ale z minulosti, může být jen ozvěnou staré bolesti. Jen stínem života v přítomnosti. Nevím, jak jste vyrůstali vy, ale v našich životech se občas objeví c...
Čtěte více »