DRESS CODE = první dvě vteřiny
Oděv je prodlouženou rukou duše. Aspoň se to dlouho traduje v mnoha kulturách. U nás např. v známém „šaty dělají člověka“. Takže je celkem logické, když bychom mohli firemní oblečení ať formální či neformální považovat za vizuálního reprezentanta firmy. Bude jasně vyjadřovat vaše stanoviska pocity směrem ke klientovi. Je to vlastně to první i to poslední, co váš klient vnímá při návštěvě vaší firmy. Omlouvám se tímto všem, kteří v němém úžasu obdivují vinoucí se psí révu kolem značky : „Neparkovat ředitel!“...
A nejenom ke klientovi vnějšímu, avšak i k vnitřnímu, tedy ke svým spolupracovníkům, ať podřízeným či nadřízeným se nějak „ukazujeme“. V našem oděvu se krom těchto mnohdy vynucených sdělení odráží ještě osobnost každého z nás, prostě pocit s kterým jsme ráno přišli do pracovního procesu.
A nejenom ke klientovi vnějšímu, avšak i k vnitřnímu, tedy ke svým spolupracovníkům, ať podřízeným či nadřízeným se nějak „ukazujeme“. V našem oděvu se krom těchto mnohdy vynucených sdělení odráží ještě osobnost každého z nás, prostě pocit s kterým jsme ráno přišli do pracovního procesu.
Když píšu o pocitech mluvím o tom, že proud světla ozáří povrch těla mého kolegy či kolegyně či klienta a moje oko dostává vizuální signál, který je normován barvou a tvarem do podvědomí, kde je zpracován na základní jednoduchou směrnici, kterou se následně řídí můj mozek, aby vykonal nějaký úkon v mém chování.
I to, co o sobě lidé říkají, může být velmi matoucí z toho důvodu, že když jde o nás samé – není většina z nás příliš objektivní. Co se v nás odehrává v momentu, kdy můj mozek zpracovává informaci kolegyně, jenž mi právě sdělila, že naše kolektivní práce byla ohodnocena jakožto podprůměrná a celý úsek nedostane ani prémie, natož pak dovolenou navíc?
A když tak po tomto sdělení ještě kolem projde další kolegyně v žlutém svetříku, tak v mozku nastává tak obrovský příliv adrenalinu do mozku člověka, že najednou vlastně nevím proč a jak se tam vzala ona nekontrolovatelná impulzivní reakce. Myslíte, si, že vzít potom onen zkrat nazpět je snadné a jednoduché?
To už v podstatě nejde. Většina z nás jede po celý čas našeho života ve svém vnímání na autopilota. To co považujeme za tzv. „svobodnou vůli“, je do značné míry iluze. To jak myslíme a jednáme – a jak dobře myslíme a jednáme bez přípravy – podléháme vnějším vlivům vyjádřeným v oblečení mnohem více než si uvědomujeme.
To už v podstatě nejde. Většina z nás jede po celý čas našeho života ve svém vnímání na autopilota. To co považujeme za tzv. „svobodnou vůli“, je do značné míry iluze. To jak myslíme a jednáme – a jak dobře myslíme a jednáme bez přípravy – podléháme vnějším vlivům vyjádřeným v oblečení mnohem více než si uvědomujeme.
Naše nevědomí se probírá situací, v níž se právě nachází, vyzařuje vše, co je irelevantní a umožňuje nám soustředit se na to, co je opravdu důležité. Své nevědomé postoje si nevybíráme. A také si je vůbec nemusíme uvědomovat. Ke spontánnímu jednání dochází nevědomě (je učiněno pravou polovinou mozku a není motivováno racionalitou).
Žijeme ve světě, kde panuje představa, že kvalita rozhodnutí je přímo úměrná času a úsilí, které byly na toto rozhodnutí vynaloženy. Rozhodnutí učiněné velmi rychle mohou být stejně dobrá jako rozhodnutí učiněná opatrně a rozvážně. Proto je dobré stejně rozvážně a opatrně pracovat s firemním dress-codem.
Protože to je do velké míry (bohužel pro nás většinové) ono, co vytváří a formuje naše vzorce jednání a chování. Proto taky hovoříme o formálním a neformálním oblečení. Ovšem co je a co není formální? To není otázka na jeden článek. To je spíše potřeba, kterou musí vyjádřit firma a s jejímž realizováním by ji měla pomoci skupina odborníků (např. nás PEI ), která vezme vše dosud vyřčené v potaz.
A teď ruku na srdce – zajímal se někdy někdo z nás o to jaké pocity a v jakém kontextu naše oblečení a tím i náš vnitřní postoj takto prezentovaný vlastně vyzařuje a odráží? Jenomže není to v podstatě to jediné, co nás opravdu posouvá v myšlení klientu ať těch vnějších či vnitřních k tomu koupit nebo nekoupit? Myšlenku nebo produkt je už pak v podstatě jedno. Náš svět si žádá, aby u našich rozhodnutí byly uvedeny zdroje a poznámky, a když řekneme, že máme z toho či onoho dobrý pocit... Pro přijetí pocitu jej musíme umět rozvést – proč ten pocit máme.
Žijeme ve světě, kde panuje představa, že KVALITA našich rozhodnutí je přímo úměrná času a úsilí, které byly na toto rozhodnutí vynaloženy. Ovšem rozhodnutí učiněné velmi rychle mohou být stejně dobrá jako rozhodnutí učiněná opatrně a rozvážně. Naše společnost nesmírně důvěřuje testům, protože si myslíme, že jsou spolehlivým ukazatelem něčích schopností a znalostí.
A teď ruku na srdce – zajímal se někdy někdo z nás o to jaké pocity a v jakém kontextu naše oblečení a tím i náš vnitřní postoj takto prezentovaný vlastně vyzařuje a odráží? Jenomže není to v podstatě to jediné, co nás opravdu posouvá v myšlení klientu ať těch vnějších či vnitřních k tomu koupit nebo nekoupit? Myšlenku nebo produkt je už pak v podstatě jedno. Náš svět si žádá, aby u našich rozhodnutí byly uvedeny zdroje a poznámky, a když řekneme, že máme z toho či onoho dobrý pocit... Pro přijetí pocitu jej musíme umět rozvést – proč ten pocit máme.
Žijeme ve světě, kde panuje představa, že KVALITA našich rozhodnutí je přímo úměrná času a úsilí, které byly na toto rozhodnutí vynaloženy. Ovšem rozhodnutí učiněné velmi rychle mohou být stejně dobrá jako rozhodnutí učiněná opatrně a rozvážně. Naše společnost nesmírně důvěřuje testům, protože si myslíme, že jsou spolehlivým ukazatelem něčích schopností a znalostí.
Máme rádi průzkumy trhu – poskytují nám jistotu, skóre, předpověď. Když jsme přijali určité rozhodnutí můžeme se prostě odvolat na čísla průzkumu. Pravda je taková, že u nejdůležitějších rozhodnutí jistota nikdy neexistuje! Soustrojí našeho nevědomí je skryté. Co se stane, když na něj nebudeme brát ohled a pokusíme se přimět lidi, aby své první dojmy a bleskové soudy vysvětlili? Nebudou to umět.
My lidé sice umíme dobře vyprávět, ale až příliš rychle nacházíme vysvětlení pro věci, které ve skutečnosti vysvětlit neumíme. Hledáme-li cokoliv pro život, práci, odpočinek či jakoukoliv jinou činnost, máme jakousi vědomou představu o tom, co vlastně chceme. Tato představa není chybná, ale je neúplná. Není totiž doplněna o informace, co jsou za zavřenými dveřmi našeho nevědomí, které jsou prezentovány naším oblečením.
Nemůžeme však pominout krom nevědomé řeči těla a vzhledu (3AXIS) taky komunikaci verbální. Takové SLOVO. Bylo prý na počátku. Málokdo tuší, že k některým slovům se nám váže tak silná podvědomá asociace, že stačí, abychom je slyšeli a změní to naše chování = v angličtině se to nazývá PRIMING (neboli infiltrování našeho chování skrytými konotacemi).
Některé aspekty našeho vzhledu – velikost, podoba (TVAR), pohlaví, BARVA pleti = mají podobnou schopnost vyvolat v nás stejně silné asociace. A toto je základem mnoha předsudků a diskriminací. Je to mimochodem důvod, proč je tak obtížné vybrat toho správného uchazeče na určitá místa a proč se častěji (než jsme ochotni si připustit) ocitají zcela průměrné osoby na místech s velkou odpovědností.
Tím totiž oslovil sbor volitelův roce 1920 natolik, že podlehli „kouzlu jeho osobnosti“. Jeden z nich to vyjádřil trefně slovy – byl pro nás zosobněním představy „římského senátora“. V hodnocení historiků jde o „nejhůře hodnoceného“ prezidenta USA z pohledu jeho prospěšnosti celku. Oproti prvním dojmům nejsme bezmocní.
První dojmy se tvoří z našich zkušeností a z prostředí, jenž nás obklopuje. Můžeme své dojmy změnit tím, že změníme své zkušenosti, na nichž se tyto dojmy zakládají. Nebo prostředí, popř. oboje. Změna v našich životech nastane až teprve tehdy, pokud se sami aktivně pokusíme něco ZMĚNIT – nikoliv, že se proto jenom rozhodneme (to, že se rozhodnu, že nejsem rasista neznamená, že v testu IAT na rasu nemohu vykazovat rasistické postoje).
Měnit svůj pohled na věc = aktivně své dojmy ovládat. Expert o svých zkušenostech přemýšlí. Hodnota jeho odbornosti spočívá v tom, že lépe rozumí tomu, co se děje za zamčenými dveřmi jeho nevědomí. Pouze odborníci vědomi si sebe sama dokáží odůvodnit své reakce. Profesionálové se nerozhodují tak, že logicky a systematicky porovnávají všechny dostupné možnosti. Lidi se sice učí, že se má postupovat takto – to je však pro potřeby skutečného života příliš pomalé.
Stejně tak v oblečení – přijde nám návštěva – kolik máme času než má naše podvědomí hotoví obraz podle něhož se následné jednání nese? Dvě vteřiny jsou v podstatě mnoho. Někdy je vidět, jak se mnoho z nás co prošlo nějakým skvělým školením neverbální komunikace pokouší zůstat trochu stranou a získat logiku věci do svých rukou a hlavy. Když nad nějakým procesem začneme uvažovat, vyřadíme tak svoje nevědomé schopnosti = „ztratíme nit“.
To samé se stane, když se ztratí spontánnost a nastoupí mechanické procesy, tak že se nepodíváme na problém vcelku. Když se totiž něco rozloží na kousky – tak se z toho ztratí význam. Považujeme za samozřejmé, že čím více informací mají lidé, co rozhodují, tím lépe. Místo tohoto „shromažďování“ je důležitější najít „podpis“ (jádro). A k tomu stačí vědět velmi málo.
To samé se stane, když se ztratí spontánnost a nastoupí mechanické procesy, tak že se nepodíváme na problém vcelku. Když se totiž něco rozloží na kousky – tak se z toho ztratí význam. Považujeme za samozřejmé, že čím více informací mají lidé, co rozhodují, tím lépe. Místo tohoto „shromažďování“ je důležitější najít „podpis“ (jádro). A k tomu stačí vědět velmi málo.
Vždy lze nalézt (ve vztahu nebo v problému) identifikovatelný základní VZOREC. A to tím, že seškrtáme přebytečné informace na holé jádro. Algoritmus nalezení jádra situace, příčiny problému je pravidlo chránící lidi před tím, aby se utopili v nadbytku informací. Když máme příliš velký výběr, když musíme zvážit více možností než kolik vašemu nevědomí vyhovuje, tak nás to paralyzuje.
Opravdu úspěšné ROZHODOVÁNÍ se opírá o vyváženou kombinaci vědomého a instinktivního myšlení. Spousty lidí si myslí, že neexistují společná pravidle pro utváření výrazů na lidských obličejích, vlivu barev a tvarů na lidskou psychiku. Převládá totiž ještě názor, že všechny tyto vlastnosti jsou kulturně determinované = naučené. Ano, to je sice pravda, že nás naše rodiče a region, kde vyrůstám, něco naučili, ale vědomě – nenaučili nás onu nevědomou část.
Proč tedy potom odmítáme vnímat INTUITIVNÍ pocit, že na tom člověka až zase něco v pořádku není? Něco čemu když bychom porozuměli by nám dalo opravdovou kontrolu nad našim jednáním a chování spojeným také s tím podstatným = výsledky.
První dvě vteřiny nám dávají možnost vidět skutečnost takovou, jaká opravdu je. Naučme se jí konečně používat a alespoň ji porozumět, když už ji nechceme pochopit.
