Eskalátor dolů: Proč návrat z mateřské žene ženy zpět místo vpřed
Slovo „návrat“ evokuje to, že se člověk vrací na stejné místo, odkud odešel. Pro většinu českých žen – matek je to ale pouhá iluze. Do původní role a s původním respektem se dostane opravdu jen menšina.
Podle studie Mumdoo z jejich posledního průzkumu až 70 % žen po návratu do práce čelí znevýhodnění. A to jak ztrátě místa, snížení mzdy nebo odmítnutí částečného úvazku, který by kvůli malému dítěti potřebovaly.
Pro řadu z nich to znamená šok: místo očekávané jistoty přichází nejistota. Firma Deloitte ve svých studiích přitom zjistila, že i ženy, které chtějí pracovat už při rodičovské, se často neuplatní. Fakta ukazují, že nejde o jakousi individuální slabost, ale bohužel o systémový tlak.
První zlom: ztráta kompetence
Žena se po letech vrací do práce, ale místo uznání své práce většinou slyší, že „už není tak flexibilní“. Formálně jde možná o pracovní podmínky. Ale neformálně je to zpráva, která ženy tvrdě traumatizuje. Znamená totiž jen jedno: nejsi dost dobrá. To samozřejmě zasahuje nejen do duše člověka, ale také přímo do jeho profesní identity. Vystudovaná lékařka nebo inženýrka se ocitá v roli, kde její odbornost není vítaná. Vzniká zde často tento pocit: „Zpochybnili mě, i když se nic z mých schopností nezměnilo.“Druhý zlom: podlomení sebedůvěry
Že je slovo mocnější než meč, můžeme dobře vidět právě v tomhle souboji o ženskou duši. To, že je myšlenka o nedokonalosti sebe sama často přijatá nejen jako dočasný kompromis. Při častém opakování, a stačí na to malá uštěpačná poznámka, se časem promění v přesvědčení. Ženy mi často při rozhovorech opakovaně říkají: „Možná už na to fakt nemám.“ To sice objektivně není pravda, ale když okolí vysílá stejné signály, začnete jim věřit. Sebedůvěra se zbortí, a spolu s ní i ochota hlásit se o lepší místo, o další růst anebo vůbec o slovo.Třetí zlom: vnitřní rezignace
Největší hrozba tak není paradoxně nižší plat, ale pocit, že už vůbec nezáleží na tom, co umím. že nezáleží na mě. A tahle vnitřní rezignace vede k tomu, že ženy „berou to, co je“. Architektka se ocitne ve skladu, vědkyně u pokladny v supermarketu. Ne proto, že by ztratily kvalifikaci. Ale protože jim vnutily roli, která zneviditelnila jejich dřívější hodnotu. Psychologicky je to okamžik, kdy žena přestává jakkoliv plánovat svou budoucnost.Ztratí pro ní totiž motivaci a přepne na režim přežití. A survival mód je stav, při kterém je člověk nastaven na pouhé tři způsoby reakcí: boj, zamrznutí a útěk. Rozhodovací paralýza vede k tomu, že selháváme i u mytí nádobí. Jak potom máme zvládat i svou profesi?
Jak to, že to jinde jde?
Rakousko má garantovaný návrat po mateřské. V Nizozemsku je part-time (práce na částečný pracovní úvazek) jako norma. A Německo má právní nárok na zkrácený úvazek. Tam ženy vědí, že po mateřské jsou stále tím, čím jsou. Zajímavé odbornice na trhu práce. A matky. U nás ví spíš to, že se musí tvrdě připravit, jestli mají vůbec aspoň nějak uspět.Ale co je nejhorší, že nám jako společnosti musí dokazovat, že nejsou přítěž. Ten rozdíl není jen v zákonech, ale hlavně v tom, jak se ženy cítí: tam jako rovnocenné, tady jako břemeno. A to se nedá nastavit zákonem, to znamená přepsat veškerou tu samčí dehonestující mysl, které se rovné zacházení se ženami prostě příčí. Chápu proč, jedna chytrá žena strčí do kapsy deset blbců.
Jak tu spirálu zastavit?
Nechme stranou společnost a soustřeďme se na tady a teď. Za prvé: psychologické důsledky degradace, jako jsou ztráta identity, eroze sebedůvěry a rezignace na sebe samu, nejsou jen osobní tragédií. Jsou to systémové ztráty, které odebírají společnosti talent, know-how a tolik potřebnou energii pro růst a inovace.Potřebujeme hlavně změnu narativu: žena po mateřské není problém, který se musí „vyřešit“. Pokud jí dáme důvěru a připravíme ve firmách podmínky k jejich bezproblémovému začlenění, může to pomoci změnit celou společnost. A za druhé: také proto potřebujeme audity návratových podmínek a právo na flexibilní úvazek. Jenže při tom všem, se vám dere na povrch jedna otázka.
Kdo ovládá eskalátor?
Mezi lety 2014 a 2021 se na genderové audity (ty slouží k hodnocení stavu rovnosti mužů a žen v organizaci, identifikaci bariér a diskriminačních praktik vůči ženám a navrhování řešení pro dosažení spravedlivějšího pracovního prostředí) rozdaly desítky milionů korun z evropských i státních peněz. Nejvyšší kontrolní úřad prověřil 14 projektů v hodnotě 40 milionů Kč a zjistil, že smysl mělo jen 8 % z těchto prostředků.Po skončení auditu pokračovalo v zavádění navržených opatření jen 14 % organizací. No a 86 % organizací se k zavedení doporučení vůbec nepřihlásilo, audity tak zůstaly jen na papíře. A přestože jejich cílem bylo omezit rozdíly v platech, více než čtvrtina auditovaných organizací odmítla poskytnout jakékoliv údaje o odměňování. NKÚ dále odhalil, že v 56 % případů audit probíhal tak, že stejná osoba auditovala, následně se podílela na návrhu řešení nedostatků, poté na provedení navržených opatření a nakonec se zúčastnila i hodnocení „úspěšnosti“ celého projektu. Moc legrační to není, že?
Co s tím?
A právě to je důvod, proč má smysl začít budovat nezávislé audity a mentoringové programy. A to ne kvůli dotacím, ale proto, aby se opravdu změnilo to, co ženy po návratu z mateřské zažívají každý den. Lhostejnost a odmítání.Ukazuje se, že ženy čelí degradaci ne proto, že by systém neměl programy, ale proto, že programy selhávají v jádru, tedy v implementaci ve firmách a v přijetí péče o matky celou společností. Potřebujeme nástroje, které budou měřit reálný dopad a měnit firemní praxi, ne projekty, kde veřejné peníze zmizí a výsledkem je nula. Dokud nezměníme pravidla a odpovědnost za výsledky, tak tenhle eskalátor poběží dál, a pořád dolů.
Otázka tedy není, jestli máme programy a dotace. Otázka je, kdo konečně zastaví ten eskalátor, který žene ženy dolů. A jestli to neudělají politici a firmy, udělají to ženy samy, a společnost se probere, ale až když zjistí, že se sesypala o patro níž i s nimi.
🎭 Nemusíš se vracet do své původní role. Můžeš si obléct novou.
Mateřství nezmění jen tvůj časový harmonogram. Změní tvůj postoj. Tvou tvář. Tvůj krok. Tělo si pamatuje. Ale zároveň zapomnělo, jak se „hraje“ původní role. A to je důvod k oslavě, ne k panice.
Pokud se chceš cítit jinak i ve své profesní identitě, začni tím, co vidíš každý den v zrcadle. Móda, styling, postoj, výraz – to všechno je forma komunikace. Vizuální jazyk, kterým můžeš ostatním i sobě říct: „Takhle se teď cítím. Takhle teď kráčím. A už to nikdy nebude zpět.“
Zkus si stylingové introspektivní cvičení podle 3AXIS®:
👁️🗨️ Tělo – Emoce – Styl
-
TĚLO:
Podívej se na sebe v zrcadle. Bez líčení, bez přípravy. Kde tě tělo táhne zpět? A kde tě zve vpřed? Co kdyby ses oblékla pro tu část, která je silná – i když unavená? -
EMOCE:
Vytáhni ze skříně tři kusy oblečení, které miluješ, ale nenosíš.
Proč ne? Co by se muselo změnit, aby si tě mohly obléknout ony? -
STYL:
Vyfoť si tři outfity: „před mateřstvím“, „během“, „teď“. Bez hodnocení. Jen vnímej. Kde je v každém z nich tvoje síla? A co chceš, aby zítra bylo vidět?
💎 Závěrečný úhel pohledu:
Tvoje nová etapa nemusí být návratem. Může to být první výrazný vstup na pódium.
A styling není o tom, jak vypadáš. Je to o tom, co dovolíš sobě ztělesnit.
Komentáře
Okomentovat