Být lídrem znamená vést k budoucnosti, poučen minulostí
Na tenhle rozhovor jsem narazil ve videu z programu Leading With Strengths, který Gallup věnuje osobnímu rozvoji a vedení lidí napříč světem. „Svět potřebuje silné lídry – ty, kteří znají své jedinečné talenty a dokážou je použít k řešení nejtěžších výzev lidstva,“ říká úvodní znělka projektu.
V jednom z dílů vystoupil Juan Carlos Pinzón, bývalý kolumbijský ministr obrany, dnes velvyslanec a profesor ekonomie na Princetonu. Jeho pohled na vůdcovství mě zaujal natolik, že jsem se k rozhovoru několikrát vrátil a vybral z něj myšlenky, které podle mě přesahují politiku i geografii a stojí za to, je sdílet.
Jde o několik výseků a úvah, které podle mě vystihují, co znamená vést s vizí, a s pokorou k minulosti. Proto vznikl tenhle text: jako pozvánka k zamyšlení se nad tím, co dnes znamená mít v rukou moc. Zvláště v současné politické situaci, jak u nás doma, tak i ve světě.
I. Když rozhodnutí bolí
Když Juan Carlos Pinzón mluví o válce, nemluví o hrdinství. Mluví o odpovědnosti. O rozhodnutích, která se dělají v minutách a jejichž důsledky trvají celý život.„Velcí lídři,“ říká, „se snaží dělat věci, které jim nepřinesou užitek dnes.“
Tahle věta by mohla být vytesaná nad dveřmi každé školy leadershipu a možná i každého parlamentu.
Pinzón, nejmladší ministr obrany v historii Kolumbie, dvojnásobný velvyslanec v USA a dnes profesor na Princetonu, patří k těm, kdo nezažili krizi z bezpečí kanceláře. Když mluví o vedení, jeho hlas v sobě nese zkušenost z míst, kde rozhodnutí stojí životy. A přesto, nebo právě proto, mluví o naději.
II. Historie se neopakuje, ale rýmuje
„Principy války se nemění,“ říká Pinzón. Zní to jako fráze, dokud si neuvědomíme, že ji vyslovuje člověk, který velel armádě v zemi rozervané půlstoletí trvajícím konfliktem. Pro něj není historie minulost, ale učitel. Je to paměť, která nás varuje, že civilizace nezanikají kvůli zbraním, ale kvůli zapomnění.„Technologie, kultura, lidé – to všechno se mění. Ale základní principy zůstávají.“
Tahle věta připomíná Kahnemanovu teorii o pomalém myšlení. A sice, že moudrost vzniká až tehdy, když se nespokojíme s první odpovědí. Pinzónova síla spočívá v trpělivosti, v schopnosti vidět vzorce, které se vracejí, a přesto nepodlehnout cynismu a aroganci, že to snadno zvládne.
III. Kontext jako tichá síla
Když Pinzón zjistil, že jeho nejsilnější osobnostní rys podle Gallupova testu je Context, byl prý překvapený. „Čekal jsem Command,“ směje se. „Ale pak jsem pochopil, že bez pochopení kontextu by žádné rozhodnutí nedávalo smysl.“Ve světě posedlém daty to zní staromódně. Ale právě schopnost číst minulost dává každému lídrovi nadhled, který algoritmus nenahradí. Kontext není nostalgie. Je to schopnost chápat, že všechno, co děláme, už někdo někdy zkusil, a že je moudré se podívat, jak to dopadlo.
„Co dělají velcí lídři jinak? Dívají se dopředu, ale s pochopením toho, co už jednou svět zničilo,“ říká. To není romantická idea, ale strategie přežití. Video rozhovor je zde.
IV. Rozhodnout se, i když není jistota
„V krizi je klíčové zůstat analytický,“ vysvětluje. „Musíte poslouchat experty, chápat data, ale nakonec rozhodnout sami. A máte na to minuty.“Jeho slova nesou ozvěnu reálných okamžiků: vojenské operace, při níž rozhodoval během pěti minut, zda pokračovat, nebo čekat. Na konci dne zachránili tři rukojmí. Dva zemřeli.
„Udělali jsme, co bylo třeba,“ říká tiše smířený. „Ale dodnes si někdy kladu otázku, jestli to bylo správné rozhodnutí.“ Tahle věta by mohla být shrnutím celé podstaty leadershipu. Mluví o tom, že žádná rozhodnutí nikdy nejsou jistá. A právě schopnost unést nejistotu odlišuje lídra od pouhého manažera.
V. Lídři jsou lidé, kteří se nebojí být neoblíbení
„Musíte být připraveni být nepopulární,“ říká Pinzón. V době, kdy se politika měří podle počtu lajků, zní tohle tvrzení jako vzpoura. Ale skutečné vedení nikdy nebylo o popularitě. V Kolumbii věděl, že bez bezpečnosti nepřijde investice, bez investice práce, bez práce daňové příjmy a bez nich vzdělání a zdraví.„Bezpečnost není cíl,“ říká. „Je to cesta. Prostředek k tomu, aby společnost mohla růst.“ Ale ten, kdo ztratí fokus, prohraje. A ten, kdo chce jen potěšit všechny, zradí nakonec nejen je, ale i sám sebe.
VI. Naděje jako strategie
Když mluví o budoucnosti, mluví s jiskrou v očích|: „Máme technologie, které dokážou řešit věci, o nichž jsme si dřív mysleli, že jsou neřešitelné. Nikdy nebylo víc lidí, kteří se dostali z chudoby. A nikdy jsme neměli víc nástrojů, jak svět měnit k lepšímu.“Pak se usměje: „Jen musíme naskočit do vlaku budoucnosti. A přestat stát na nástupišti.“
Pinzónova naděje není naivní. Je to naděje vojáka, který ví, že optimismus bez disciplíny je jen iluze. Ale disciplína bez naděje je peklo. A já si tak říkám, že právě někde uprostřed mezi těmito dvěma póly, se rodí skutečné lídrovství.
Lekce pro každého, kdo vede – i sám sebe
„Velcí lídři dělají věci, které jim dnes nepřinesou žádný užitek, ale změní budoucnost.“- V té větě se setkává všechno, co Pinzón ztělesňuje, odvaha, trpělivost i víra, že lidskost není slabost, ale síla.A možná právě proto zní jeho hlas dnes tak naléhavě.
Protože ve světě, kde se historie vrací v nových a rafinovanějších podobách, potřebujeme lídry, kteří chápou, že minulost je učitelka, nikoliv pouta.
A že vést znamená jedno jediné: být mostem mezi tím, co bylo, a tím, co být může.
V letech 2018–2021 vedl organizaci ProBogotá, zaměřenou na rozvoj strategických projektů pro hlavní město, a v roce 2018 kandidoval na prezidenta a viceprezidenta Kolumbie.
Pinzón má magisterské tituly z ekonomie a veřejné politiky z univerzit Pontificia Universidad Javeriana a Princeton a čestný doktorát z národní bezpečnosti a obrany od Kolumbijské vojenské akademie. Absolvoval také pokročilá studia na Johns Hopkins, Harvardu a Nanyang Technological University. Získal více než 60 ocenění a působí v řadě správních a neziskových rad.
✊ Viditelná pravda: jak se vůdcovství propisuje do těla a stylu
Než cokoliv řekneš, tělo už promluvilo.
Ještě dřív, než se rozhodneš, postoj už naznačil směr.
A právě tam, v prostoru mezi slovem a pohybem, se rodí autenticita.
Juan Carlos Pinzón mluví o vůdcovství, které je zakořeněné v kontextu — v pochopení minulosti.
Ale i tělo má svou paměť. Každé gesto, způsob chůze, způsob, jakým dýcháš, jak skládáš ruce, nese informaci o tvém příběhu. A ten příběh je tvůj první image.
Tělo jako první komunikační osa
V teorii 3AXIS® mluvíme o třech rovinách přítomnosti: tělo – emoce – mysl.
Každá má svůj výraz, svůj jazyk a svůj tón.
Lídři, kteří je dokážou sladit, působí přirozeně a důvěryhodně – ne proto, že se o to snaží, ale protože nejsou v rozporu sami se sebou.
Všimni si, jak se mění držení těla, když něco obhajuješ, čemu sám nevěříš.
Hlava se lehce zakloní, ramena se zpevní, úsměv se stane technickým.
Tělo „mluví jinak než duše“.
A publikum to vždy pozná, i když jen podvědomě.
Cvičení: Postoj pravdy
Postav se před zrcadlo.
Nemusíš mluvit, jen se na sebe chvíli dívej.
Zhluboka se nadechni a nech tělo, ať se samo nastaví.
Nevyrovnávej se násilím – nech, aby tělo našlo polohu, kde se cítí „pravdivě“.
Zeptej se:
-
Stojím teď v napětí, nebo v klidu?
-
Dýchám volně, nebo zadržuju dech?
-
Cítím se v těle „doma“, nebo jako host?
Teď si představ, že máš před sebou tým, který potřebuje tvé vedení.
Nic neříkej. Jen zůstaň stát.
To, co tělo udělá v té chvíli – drobný pohyb, vlnu, úklon, nádech – to je tvoje pravdivá forma vedení.
Nech ji být. Nepotřebuješ ji zdokonalovat. Jen ji vnímat.
Autenticita jako estetika
V image a neverbální komunikaci platí jednoduché pravidlo: Styl je duševní stav.
Můžeš nosit perfektní oblek, ale pokud je v tobě chaos, látka ti nepomůže.
Autentický styl se nerodí z oděvu, ale z postoje, který se odívá s tebou.
Když tělo, emoce a mysl souzní, nepotřebuješ „dělat dojem“.
Tvoje přítomnost už působí.
To je moment, kdy se charisma mění z nástroje v přirozenost.
Kde se trhá osa
U většiny lidí se nesoulad projeví mezi tělem a hlasem.
Tělo stojí klidně, ale hlas zní napjatě.
Nebo naopak – gesta jsou silná, ale dech plytký.
V obou případech chybí vnitřní osa – alignment, který dává slovům váhu.
Zkus si všímat, kdy se to děje:
– při obraně svého názoru,
– při chvále, která ti není příjemná,
– nebo když se snažíš „být profesionální“.
V tu chvíli se tělo odpojí, protože cítí, že hraješ roli.
Cesta k přirozenému stylu
Tvé tělo, tvůj styl i tvůj hlas jsou jedno – tři osy jedné bytosti.
Nejde je trénovat odděleně. Každý opravdový styl proto nezačíná barvou kravaty, ale otázkou:
„Jak chci, aby se lidé cítili v mé přítomnosti?“
Z té odpovědi se pak rodí barvy, střihy, rytmus řeči i samotné gesto ruky. Tělo se stává nástrojem autenticity. A autenticita se stává přirozenou elegancí.
Výzva
Příště, než vstoupíš do místnosti, nezaměřuj se na to, co chceš říct.
Zaměř se na to, jaký dech neseš.
Uvolni bránici. Nadechni se klidně, ne hlouběji.
A nech tělo, aby vstoupilo dřív než ty.
Uvidíš, že i bez slov se atmosféra změní.
Vedení nezačíná příkazem – začíná přítomností.
A přítomnost se rodí z těla, které si pamatuje, kým skutečně jsi.
Komentáře
Okomentovat