IMAGEMAKER

Time-management je metoda, jak zorganizovat svůj čas a splnit všechny úkoly. Ale pokud ho nebudete používat správně, může vám spíše uškodit než pomoci. Dozvíte se tu, jaké pasti jsou v time-managementu nastraženy a jak se dají překonat. Na nic není dost času. Jakákoliv mezera v kalendáři se stává prostorem pro to okamžitě vymýtit ze života neproduktivitu. Paradoxem toho je, že si tak vytváříme daleko větší množství pracovních úkolů, tím pádem cítíme ještě větší tlak na jejich splnění a tím pádem i daleko větší stres. Když v době pandemie Covidu-19 mohla většina lidí pracovat z domova, byly statistiky spokojenosti s tímto rozhodnutím plné nadšených ohlasů. Dlouhé dojíždění do práce nás okrádalo o spousty času. Přibližně polovina dotazovaných uváděla, že jsou díky práci doma i podstatně produktivnější. Což vyvrátila data softwarové firmy Atlassian , která ukázala, že se mnohým lidem pracovní den protáhl o celých 30 minut. Což by se „produktivnějším“ stávat nemělo, že? V létě se to ...

Každý den se nám dostává stále více informací svědčících o rozpadu etických norem společnosti, o brutálních napadeních z šílených, často nepřátelských pohnutek. Tyto zprávy jsou však jen odrazem narůstajícího pocitu, že my, ale i ostatní lidé ztrácíme kontrolu nad vlastními city. Nikdo není té proměnlivé záplavy citů a následné lítosti ze svého jednání nijak ušetřen. Tato znepokojivá skutečnost se určitým způsobem dotýká životů nás všech. V posledních dvaceti letech jsme zažili neutuchající příliv informací, které hovoří o šířící se citové otupělosti, o zoufalství a bezohlednosti v našich rodinách, obcích a v životě společnosti. Přihlížíme vzdouvajícím se vlnám hněvu a zoufalství, ať už v podobě mlčenlivé osamělosti dětí ponechaných s televizí namísto přítomnosti jiné lidské bytosti, nebo v podobě bolesti dětí opuštěných, přehlížených či zneužívaných, anebo v podobě rychle se šířícího násilí ve školách, ale i rodinách. Za abstraktními čísly vypovídajícími o nárůstu depresí po celém svě...

V dnešním světě čelíme mnoha problémům, jako je klimatická změna, sociální nerovnost nebo duševní zdraví. Co mohou dnes lídři udělat proto, aby zachránili svět? Možná, že stačí maličkost. Stačí změnit styl řízení svých týmů. Celosvětově se zvýšil podíl stresu, který lidi na pracovištích ohrožuje. Co je alarmující, je fakt, že se to týká především mladších pracovníků, v odlehlejších lokalitách a pracující tzv. hybridním způsobem , tj. kombinujícím práci doma s pevným pracovním místem. Jde o důsledek pracovního procesu, který díky tomu, že je částečně neukotven a nespecifikován, vytváří v kombinaci se špatným řízením druhotně další stres. A tady přichází na scénu práce jednoduché zjištění. Lidé, kteří se cítí ve své práci tzv. zapojeni, jsou daleko spokojenější. To, jak na ně jejich tým a vedení reaguje, má pro ně 3,8 x větší vliv na zpracování stresu než třeba to, kde je zrovna jejich pracoviště umístěno. Když se můžete zapojit do procesu jehož náplní je také sdílené nadšení z toho, co ...

Velcí lídři vědí, že jejich osobní rozvoj je nutností – nikoli jen „příjemné bytí“. Jsou tak trochu posedlí osobním růstem a neúnavně se zaměřují na růst svých vůdčích schopností. Jenže. Až příliš často a příliš mnoho lidí se snaží vybudovat si svou vůdčí sílu na chybných předpokladech. A ten zní, že stát se lepším vůdcem začíná vždy nápravou slabých stránek. Chceš být lepším, znič svoje slabé stránky. No, díky tomu tu máme celkem velmi silně poznamenanou generaci lidí, kteří se skutečně snaží. Snaží se rozvíjet, ale výsledky neodpovídají jejich možnostem. Proč? Protože skutečným krokem k tomu něco v sobě opravdu rozvinout je vědomí rovnováhy . Tudíž své v uvozovkách „slabé“ stránky beru na vědomí, nepokouším se je vytěsňovat anebo i nedej Bůh nějak opravovat. Jen je dobré na to jít jinak. A tenhle špatný rozvoj lidí brzdí potenciál celé společnosti, od jedinců, přes firmy až po stát – a stává se rizikovým faktorem, když dojde k neočekávané změně. Lidé s takto naučeným výkonový, drile...

Lidi můžeme buď kontrolovat, anebo vést. Podívejme se na to, jak může být autenticita inspirativní pro politiku a nové vůdce, které potřebujeme proto, aby nejen z politiky zmizel strach a nahradila ho radost. Jsou různé typy vůdců. Jedni se inspirují marketingovou strategií velkých korporací a snaží se, pokud možno velmi automatizovaně, AI efektivně a PR-ově, oslovit co nejvíce lidí. To jsou často převlečení pozitivisté (ANO), kteří čekají na to, že jim druzí odevzdají svou svobodu v rozhodování, za pozitivní sliby. Nikoliv skutky. Další se od tohoto mainstreamu snaží rozhodně distancovat. Přehnanou a negativistickou rebelií všeho proti všem. Všechno je pro ně špatně (NE). Marketing je pro ně zlo, kterým si slušný člověk přece nebude špinit ruce. Podle mě existuje ještě třetí cesta. Jde o to být autentickým. Autenticita je podle mě v podstatě všechno, co dělám . Jak dokáži milovat svého partnera i děti, i to jakým způsobem dokáži oslovit lidi kolem sebe, jak komunikuji s lidmi v práci...

Víte, jak vypadá ledovec pod hladinou oceánu ? Záludně. Není totiž nikdy vidět, jak velký ve skutečnosti je. Zvláště, když nad hladinu vyčuhuje jen 10 % z jeho hmoty. Hustota sladkovodního ledu je asi 920 kg/m3, zatímco hustota mořské vody je asi 1025 kg/m3. Proto je obvykle kolem 90 % objemu ledové kry ponořeno pod mořskou hladinou. Je velmi obtížné určit skutečný tvar a rozsah ledové kry pouze podle toho, co je vidět nad hladinou. Proto se používá obratu „ špička ledovce “ pro označení problému, který může být podstatně větší, než se ve skutečnosti zdá. A přesně to je syndrom vyhoření. Definice o něm mluví jako o chronickém stresu vycházejícím z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí jedince. K tomu začít uvažovat o vyhoření jakožto o celosvětové hrozbě pomohl Covid-19 . V roce 2020 se celé lidstvo ocitlo pod jedním z největších stresorů za posledních 100 let. Během několika týdnů epidemie přišla krize globálního...

Věta je mnohem víc než jen sled slov. Jsou to symboly lidské komunikace a každá z nich má jako hudba svůj rytmus a melodii. To, co ji ničí, je lež. Pořád je se co učit. O psaní to platí stonásobně. Věta je úhelný kámen všech knih a bez jejího správného sestavení není správně nic. Někteří radí psát čistě, někteří zase hodně emotivně, každý dle své povahy. Na jedné věci se lze dohodnout. A sice, aby dobrá věta byla neviditelná. George Orwell kdysi napsal, že: „ Dobrá věta je jako okenní tabul e“. Možná, že byl jedním z mnoha či spíše z mála, kdo pochopil prvotní ideál tvorby vět. A tím bylo vytvářet pomocí vět obrazy. Dobrá věta vás nevtáhne do sebe, ale skrze sebe vám ukáže obrazy, vysloví zaklínadlo a spustí film, jenž ve vaší mysli odehraje čarokrásné divadlo. Nepostaví se mezi vás a příběh jako silně zašpiněné tabulky, které už léta nikdo neumyl. Naopak, přinutí vás jako malé děti v zimě přitisknout se až na sklo a pozorovat poletující vločky sněhu. Dýchat a kreslit si na okno prst...